ECLI:CZ:US:2014:3.US.3012.14.1
sp. zn. III. ÚS 3012/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Václava Votavy, zastoupeného JUDr. Václavem Kalinou, advokátem se sídlem v Písku, Heydukova 101/2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2014 č. j. 1 As 57/2014-57, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2014 č. j. 8A 147/2013-65, rozhodnutí Státní energetické inspekce, ústřední inspektorát, č. 904003510 ze dne 23. 3. 2010 č. j. 031303309/266/10/90.220/Kr, a rozhodnutí Státní energetické inspekce, územní inspektorát pro Jihočeský kraj, č. 314033109 ze dne 22. 12. 2009 č. j. 031303309/1461/09/31.104/Ma, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Státní energetická inspekce, územní inspektorát pro Jihočeský kraj, rozhodnutím č. 314033109 ze dne 22. 12. 2009 č. j. 031303309/1461/09/31.104/Ma uložila stěžovateli podle §16 odst. 4 písm. b) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů, pokutu ve výši 518 041 Kč za porušení cenových předpisů dle §15 odst. 1 písm. c) zákona o cenách, ve znění platném v době spáchání správního deliktu, které bylo překvalifikováno jeho novelou provedenou zákonem č. 403/2009 Sb. dikcí §16 odst. 1 písm. d), neboť v rozporu s podmínkami pro věcné usměrňování cen stanovenými v §6 odst. 1 písm. a) a c) téhož zákona stěžovatel nedodržel v provozovaném tepelném hospodářství ve městě Milevsko závazný postup při tvorbě ceny nebo při její kalkulaci, stanovený cenovým orgánem pro rok 2008, spolu se vznikem nepřiměřeného majetkového prospěchu, vyčísleným podle platné vyhlášky č. 580/1990 Sb., provádějící v době spáchání správního deliktu zákon o cenách.
Státní energetická inspekce, ústřední inspektorát (dnem 18. 8. 2011 do jejích práv v souladu s novelou zákona č. 458/2000 Sb. provedenou zákonem č. 211/2011 Sb. vstoupil Energetický regulační úřad, dále jen "žalovaný"), rozhodnutím č. 904003510 ze dne 23. 3. 2010 č. j. 031303309/266/10/90.220 odvolání stěžovatele zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.
Žalobu stěžovatele podanou proti rozhodnutí žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 3. 2014 č. j. 8A 147/2013-65 zamítl.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 25. 6. 2014 č. j. 1 As 57/2014-57 zamítl kasační stížnost, kterou proti rozsudku městského soudu stěžovatel podal. S podrobným zdůvodněním dospěl ve shodě s žalovaným i městským soudem k závěru, že stěžovatel provedl sporné zápočty pro město Milevsko a společnost L-NOVA REAL, s. r. o., až na základě kontroly správního orgánu, a tudíž se jednalo "o účelové vrácení peněz tak, aby průměrná uplatňovaná cena včetně DPH byla nižší než úroveň usměrňované ceny".
Své závěry opřel Nejvyšší správní zejména o dokument "Jednostranné vyúčtování závazků a pohledávek" s datem 1. 9. 2009, adresovaný městu Milevsko, jež dle svého obsahu "musel vzniknout až po vydání protokolu o kontrole č. 031303309"; současně se ztotožnil i se závěrem žalovaného, že "vrácení nájemného městu ...by ani v případě realizace této transakce před provedenou kontrolou nemělo na cenu tepelné energie za rok 2008 žádný vliv", neboť "skutečnost, že stěžovatel může zahrnout do kalkulace ceny tepelné energie nájemné kotelny (resp. určitou část nájemného určenou cenovým předpisem) ... neznamená, že po následném vrácení nájemného ve výši, kterou správní orgán I. stupně označil jako neoprávněné ekonomické náklady, dojde ke korekci ceny tepelné energie". Na tomto základě přisvědčil Nejvyšší správní soud městskému soudu, že stěžovatel "směšuje postavení nájemce a pronajímatele tepelného hospodářství a postavení dodavatele a odběratele tepelné energie", přičemž "vliv na cenu tepelné energie by bylo možné připustit v případě, že by stěžovatel vrátil městu Milevsko jako jednomu z odběratelů přeplatek na ceně tepelné energie, nikoliv, pokud mu jako pronajímatel vrátil nájemné".
Nejvyšší správní soud dále uvedl, že na cenu tepelné energie by mohla mít vliv množstevní sleva udělená společnosti L-NOVA REAL s. r. o., avšak za předpokladu, že byla uplatněna před provedením kontroly; ze správního spisu se však podává, že stěžovatel i množstevní slevu vyúčtoval až na základě kontrolních zjištění, a nikoliv ke dni 20. 1. 2009, jak tvrdí, jestliže smlouva o množstevní slevě je datována dnem 1. 9. 2009, a tudíž ani vyúčtování slevy nemohlo být provedeno v lednu 2009, ale nejdříve v září 2009 (což je však současně v rozporu s §7 odst. 1 vyhlášky Ministerstva pro místní rozvoj č. 372/2001 Sb., kterou se stanoví pravidla pro rozúčtování nákladů na tepelnou energii na vytápění a nákladů na poskytování teplé užitkové vody mezi konečné spotřebitele).
Podle Nejvyššího správního soudu přitom nebylo nutné nahlížet do účetnictví stěžovatele, neboť v řízení bylo prokázáno, že provedl uvedené zápočty "účelově" v reakci na kontrolní zjištění a tuto skutečnost nevyvrací ani jeho tvrzení, že oba subjekty "vyrozuměl o nesprávném stanovení ceny tepla v lednu 2009, nikoliv v lednu 2008, jak chybně uvedl v žalobě".
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími správních orgánů a soudů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tento zásah spatřuje v tom, že správními orgány ani soudy nebyly akceptovány jeho důkazní návrhy, resp. důkazy, které předkládal pro posouzení, zda vyúčtoval či řádně vrátil přeplacenou hodnotu vyúčtovaného tepla, nebyly řádně či vůbec hodnoceny, čímž "vznikl" extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a odtud vyvozenými právními závěry. Stěžovatel též tvrdí, že správní orgány vydaná rozhodnutí řádně neodůvodnily, jmenovitě "nezjistily naprosto přesný rozdíl za zaplacenou dodávku tepla a maximální cenou tepla"; pochybení spatřuje i v tom, že "všechny orgány, které ve věci rozhodovaly, si důkazy předložené stěžovatelem zaměnily, event. považovaly důkazy za něco jiného než skutečně jako důkazy měly sloužit", a tato záměna posouzení důkazů je "nesoulad, který je možno označit jako nesoulad extrémní".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění; soud - a v tomto případě i správní orgán - rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, a které skutečnosti má za zjištěné, resp. které dokazovat netřeba.
To je důležité i v dané věci, jestliže se námitky stěžovatele - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se mu nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), a to tvrzením, že zejména správní orgány a posléze i oba soudy porušily procesní pravidla stanovená pro zjištění skutkového základu věci.
Ohledně hodnocení správními orgány a soudy provedených důkazů je namístě připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před správními orgány a soudy zasahovat; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy správní orgány a soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování, nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další).
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Jestliže správní orgány i správní soudy postupovaly při hodnocení důkazů podle vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinily logicky odůvodněná skutková zjištění, na kterých dospěly k závěru, že stěžovatel provedl zápočty pro město Milevsko a společnost L-NOVA REAL, s. r. o., až dodatečně, na základě kontroly správního orgánu, a tudíž šlo "o účelové vrácení peněz tak, aby průměrná uplatňovaná cena včetně DPH byla nižší než úroveň usměrňované ceny" (jinými slovy, že zápočty účelově provedl se snahou, aby průměrná cena tepelné energie za rok 2008 klesla pod hodnotu stanovenou cenovým rozhodnutím pro příslušný rok), není Ústavní soud oprávněn - k tvrzení stěžovatele - co do výsledku tento proces dokazování zpochybnit, a to ani v případě, že by přicházelo v úvahu i hodnocení důkazů jiné.
Správním orgánům, resp. soudům, nelze v tomto směru ani relevantně vytknout, že své závěry dostatečně a přiléhavě neodůvodnily; naopak je zjevné, že skutkové i právní závěry žalovaného i obou soudů jsou založeny na obhajitelném hodnocení v řízení provedených důkazů a podrobném rozboru na jejich základě zjištěného skutkového stavu. Žalovaný i oba soudy se též se stěžovatelem vznesenými odvolacími, žalobními i kasačními námitkami (a to včetně tvrzení o omylu v žalobě či datu sepsání smlouvy o poskytnutí množstevní slevy - viz bod 25 a 26 rozsudku Nejvyššího správního soudu) řádně vypořádaly, přičemž právní závěry, k nimž ve správním řízení i v řízení o žalobě dospěly, racionálně (adekvátně) a srozumitelně odůvodnily. Nejvyšší správní soud stěžovateli též objasnil důvod, pro který neshledal potřebným provést v řízení důkaz jeho účetnictvím, jak navrhoval.
Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá proto Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy správních orgánů a obecných soudů ve správním řízení a řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu