ECLI:CZ:US:2014:3.US.312.14.1
sp. zn. III. ÚS 312/14
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dne 5. června 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Augustina Dennise, zastoupeného Mgr. Pavlem Hendrichem LL.M., advokátem, AK se sídlem v Praze 2 - Vinohrady, Rubešova 162/8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2013 č. j. 6 As 47/2013-68, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou dne 24. 1. 2014, se Augustin Dennis (dále též jen "žalobce" nebo "stěžovatel"), státní příslušník Spolkové republiky Německo, domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané ve věci neudělení řidičského oprávnění.
II.
Z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a rozhodnutí mu předcházejících, vyplývají následující skutečnosti.
Dne 18. 5. 2009 rozhodnutím č. j. 56001/2007-608 Městský úřad Litvínov (dále jen "správní orgán") udělil žalobci řidičské oprávnění skupiny C.
Dne 19. 4. 2010 žalobce podal žádost o udělení řidičského oprávnění skupiny C+E, resp. o rozšíření řidičského oprávnění na skupinu C+E. V rámci tohoto řízení správní orgán ověřoval délku pobytu žalobce na území České republiky a zjistil, že žalobce se zdržoval v místě hlášeného trvalého pobytu v obdobích od 28. 8. 2007 do 5. 9. 2007 a v období od 11. 4. 2010 do 14. 4. 2010, a tudíž přechodně nepobýval na území České republiky alespoň 185 dnů. Následně bylo zahájeno řízení o obnově řízení o žádosti o udělení řidičského oprávnění skupiny C.
Dne 6. 9. 2010 rozhodnutím č. j. MELTD 31477/2010/TUA správní orgán v obnoveném řízení rozhodl, že žádosti o udělení řidičského oprávnění skupiny C se nevyhovuje, neboť účastník řízení (žalobce) nesplnil zákonnou podmínku přechodného pobytu v trvání 185 dní, a původně vydané rozhodnutí správního orgánu ze dne 18. 5. 2009 č. j. 56001/2007-608, o udělení řidičského oprávnění skupiny C, zrušil.
Dne 14. 10. 2010 rozhodnutím č. j. 4569/2010, JID 180038/KUUK, Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství (dále jen "žalovaný"), odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu ze dne 6. 9. 2010 č. j. MELTD 31477/2010/TUA zamítl.
Dne 13. 3. 2013 rozsudkem č. j. 15 A 132/2010-81 Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "správní soud") žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 10. 2010 č. j. 4569/2010, JID 180038/KUUK, zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Správní soud konstatoval, že mezi účastníky nebylo sporu o samotném skutkovém základu. Spor mezi účastníky tkvěl v právním hodnocení naplnění podmínky pro udělení řidičského oprávnění v České republice ze strany žalobce, tj. podmínky přechodného pobytu na území České republiky a v posouzení oprávnění správních orgánů zkoumat faktický pobyt žadatele na území České republiky. Správní soud dále uvedl, že žalobce se v průběhu správního řízení seznámil s obsahem zjištění Policie ČR o délce trvání jeho přechodného pobytu na území České republiky, na důkazní situaci však nijak nereagoval a zůstal zcela pasivní; k prokázání skutečnosti, že na území České republiky přechodně pobýval v rozhodném období ve větším rozsahu, než jak vyplývá z potvrzení Policie ČR, nenavrhl provedení žádných důkazů, a to ani v rámci odvolacího řízení.
Dne 13. 11. 2013 rozsudkem č. j. 6 As 47/2013-68 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobce proti rozsudku správního soudu ze dne 13. 3. 2013 č. j. 15 A 132/2010-81 zamítl (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti (výrok II). Podrobné a vyčerpávající odůvodnění svého rozsudku kasační soud uzavřel konstatováním, že správní soud zhodnotil věc správně a jeho rozhodnutí bylo v souladu s právní úpravou i judikaturou kasačního soudu, týkající se vydávání řidičských průkazů cizím státním příslušníkům.
III.
V ústavní stížnosti, postrádající jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci, stěžovatel uvedl, že jím (níže) uvedené skutečnosti v konečném důsledku vedou k porušení práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost a práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací, zaručených v čl. 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), což dle stěžovatele je zcela jasné už jen "ze samotné podstaty skupin vozidel (C, C+E)."
Stěžovatel v podstatné části ústavní stížnosti rekapituloval dosavadní průběh řízení před správními orgány a správními soudy. Uvedl, že ve Spolkové republice Německo mu nebyl uložen zákaz řízení, a že jeho motivace opatřit si řidičské oprávnění v České republice spočívala pouze v tom, že to pro něj bylo dostupnější jak z hlediska místního, tak i časového, a že dalším motivem byla dostupnost finanční, neboť opatření řidičského oprávnění v České republice je výrazně levnější než v Německu.
Stěžovatel v části III ústavní stížnosti poukázal na čl. 1 Listiny, a v části V ústavní stížnosti poukázal na čl. 45 a na čl. 56 a násl. Smlouvy o fungování Evropské unie, na čl. 10a Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a na Směrnici Rady (91/439/EHS), o řidičských průkazech.
Stěžovatel dále polemizoval s tím, aby Směrnice Rady (91/439/EHS), dle jejíhož čl. 9 se pro účely této směrnice "obvyklým bydlištěm" rozumí místo, kde se určitá osoba obvykle zdržuje, tj. nejméně 185 dní v kalendářním roce z důvodů osobních a profesních vazeb, byla aplikována v případech, kdy získání řidičského oprávnění má sloužit volnému pohybu osob a služeb v rámci Evropské unie.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je dle jejího obsahu především tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces zaručeného v části páté Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to nesprávným právním posouzením jeho věci správním soudem a kasačním soudem, a správními orgány v předcházejících řízeních, především v otázce, zda stěžovatel splnil zákonnou podmínku trvání přechodného pobytu; stěžovatel dále tvrdil porušení základního práva dle čl. 26 Listiny.
K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy nesprávným právním posouzením podmínek pro získání řidičského průkazu
Jak bylo již výše konstatováno, spor mezi účastníky řízení před správním soudem a kasačním soudem tkvěl v právním hodnocení naplnění podmínky pro udělení řidičského oprávnění v České republice ze strany žalobce spočívající v naplnění podmínky přechodného pobytu na území České republiky. Uvedené soudy dospěly k závěru, s nímž stěžovatel nesouhlasil, a svůj závěr podrobně odůvodnily.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že základní právo na spravedlivý proces, garantující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, jehož součástí je i základní právo na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy dle čl. 36 odst. 2 Listiny, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, což v projednávaném případě nebylo zjištěno, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "K porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. ... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
Jinak řečeno, ani nesprávná resp. Ústavním soudem nesdílená interpretace hmotného práva obecnými soudy sama o sobě nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces. Taková interpretace by mohla být důvodem zrušení rozhodnutí pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv [srov. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)]. Vzhledem k tomu, že žádné "základní právo na udělení řidičského průkazu" ústavně chráněno není, pak ani případný odlišný a Ústavním soudem nesdílený výklad obecného soudu, týkající se existence či neexistence podmínky trvání přechodného pobytu cizího státního příslušníka na území České republiky, by nezakládal důvod pro zásah Ústavního soudu.
Ústavní stížnost navíc neobsahuje, kromě právní polemiky v úrovni obecného práva, jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci směřující proti napadenému rozsudku kasačního soudu, ačkoliv v souladu s principem subsidiarity uplatňovaným v řízení o ústavních stížnostech, to má být především rozhodnutí o posledním procesním prostředku, proti němuž má ústavní stížnost směřovat.
K porušení požadavků spravedlivého procesu tudíž nedošlo.
K tvrzení o porušení základního práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost a práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací, zaručeného čl. 26 Listiny
Toto své tvrzení stěžovatel v ústavní stížnosti nijak blíže nekonkretizoval. Pokud jím měl na mysli skutečnost, že v důsledku nevydání řidičského oprávnění na skupinu C+E nebude moci podnikat v autodopravě, nutno připomenout, že práva zaručená článkem 26 Listiny nejsou absolutní a naopak jsou podmíněná, jak plyne ze znění druhého odstavce citovaného článku a z čl. 41 odst. 1 Listiny. Pokud stěžovatel zákonné podmínky nesplňoval, nemohl se účinně tohoto svého základního práva dovolávat.
K porušení čl. 26 Listiny tudíž nedošlo.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu