ECLI:CZ:US:2014:3.US.3369.14.1
sp. zn. III. ÚS 3369/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. listopadu 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti JUDr. Bohumily Holubové, advokátky společnosti Holubová advokáti s. r. o., se sídlem Za Poříčskou bránou 21/365, 186 00 Praha 8, právně zastoupené JUDr. Petrem Veselým, advokátem společnosti Holubová advokáti s. r. o., se sídlem Za Poříčskou bránou 21/365, 186 00 Praha 8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. srpna 2014 sp. zn. 5 To 249/2014 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. prosince 2013 sp. zn. 5 T 72/2013, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), která byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. 10. 2014, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví tohoto usnesení označených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo právo obviněného na obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod články (dále jen "Listina").
K porušení základního práva mělo dojít tím, že jí obecné soudy v trestním řízení nepřiznaly v plné výši úhradu nákladů spojených s účelným uplatňováním práva na obhajobu, konkrétně plnou výši nákladů právního zastoupení advokátem dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen "advokátní tarif"). Obecné soudy prý nerespektovaly její právo, jehož požívá podle trestního řádu jako ustanovená obhájkyně, a svými rozhodnutími překročily meze ústavnosti.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 5 T 72/2013 ze dne 11. 12. 2013 bylo rozhodnuto v trestní věci obž. Petry Sikorové, stíhané pro zločin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, o výši odměny a náhradě hotových výdajů stěžovatelky tak, že dle bodu I výroku byla stěžovatelce přiznána odměna, náhrada hotových výdajů a 21% DPH v celkové výši 26. 257,- Kč v plném rozsahu s jejím návrhem. V bodě II výroku téhož rozhodnutí nebyla stěžovatelce přiznána odměna ve výši 920,- Kč, náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč a 21% DPH ve výši 256,20 Kč, celkem tedy částka 1.476,20 Kč. Dle odůvodnění soudu k nepřiznání části požadované částky došlo z důvodu posouzení jednoho úkonu právní služby nikoliv jako úkonu dle §11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu, ale jako úkonu podle §11 odst. 3 ve spojení s §11 odst. 2 písm. d) advokátního tarifu, tedy přiznání jedné poloviny úkonu. Soud dále nepřiznal obhájkyni jeden režijní paušál ve výši 300,- Kč a tomu odpovídající DPH ve výši 21%.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka stížnost, kterou Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. srpna 2014 sp. zn. 5 To 249/2014 zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou.
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje názor, že jí obecné soudy měly přiznat úhradu nákladů právního zastoupení v celé požadované výši. Tvrdí, že obecné soudy zcela nesprávně posoudily výši sazeb ohledně úkonu provedeného advokátkou, tedy stížnosti do usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 22. 7. 2013. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že by stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání nebyla plnohodnotným úkonem právní služby.
Stěžovatelka se domnívá, že vadným postupem obecných soudů bylo porušeno nejen její základní právo, ale zejména právo na spravedlivý proces samotných obviněných, jimž je nezbytné vytvořit materiální podmínky realizace práva na právní pomoc.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy ČR), ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy ČR). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako všechna další rozhodnutí zde citovaná).
Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. O takový excesivní postup však v posuzované věci nejde.
Pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy. Interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy je úlohou obecných soudů. Navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy v dané věci rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí v části napadené ústavní stížností nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných ustanovení podústavního práva, úhrady nákladů řízení se týkajících. Svá rozhodnutí obecné soudy řádným a zcela přezkoumatelným způsobem odůvodnily.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu