ECLI:CZ:US:2014:3.US.3497.12.1
sp. zn. III. ÚS 3497/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Josefa Študenta, zastoupeného Mgr. Vítem Veselým, advokátem se sídlem Praha 6, Na Ořechovce 580/4, směřující proti výroku II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 5. 2012 sp. zn. 24 EC 3300/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil shora uvedený nákladový výrok rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6, vydaného v jeho občanskoprávní věci.
Dne 10. 2. 2012 vydal Obvodní soud pro Prahu 6 elektronický platební rozkaz, kterým zavázal stěžovatele k povinnosti uhradit žalobkyni částku 968 Kč s příslušenstvím; současně přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 6 920 Kč. K odvolání stěžovatele (jež bylo posouzeno jako odpor) rozhodl obvodní soud v záhlaví označeným rozsudkem tak, že výrokem I. zastavil řízení ve věci samé a výrokem II. zavázal stěžovatele k úhradě nákladů řízení ve výši 2 681,60 Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že s jeho podáním mělo být naloženo jako s odvoláním, a jiný postup obecného soudu koliduje se zákonným určením rozhodujícího soudu ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Ve vztahu k napadenému nákladovému výroku stěžovatel namítá, že odůvodnění rozsudku obvodního soudu je "vnitřně rozporné a zcela zmatečné"; ačkoli soud předkládá důvody, proč není možno žalobkyní vynaložené náklady řízení považovat za účelné, náhradu nákladů advokátního zastoupení jí přesto přiznal, čímž postupoval v rozporu se závěry rozhodnutí Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 2777/11 a sp. zn. I. ÚS 988/12).
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Dovolává-li se stěžovatel výše uvedených ustanovení Listiny, zjevně platí, že identifikace tvrzené kolize s nimi je v daném kontextu myslitelná toliko tehdy, bylo-li by seznatelné porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny.
Přestože z ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny neplyne garance rozhodnutí "správného", jsou pod jeho ochranou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele (o což zde nejde), anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze o "přepjatém formalismu").
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku bylo v předchozím předestřeno; vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Stěžovateli je sice možno přisvědčit potud, že odůvodnění napadeného rozsudku je poněkud nepřehledné, nicméně vyslovené rozhodovací důvody jsou jednoznačné, a to zejména v kontextu klíčového odkazu na nález Ústavního soudu 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11, jehož závěry soud zjevně aplikoval. V tomto nálezu nabídl Ústavní soud obecným soudům i jiné možnosti hodnocení nákladových výroků ve věcech tzv. "formulářových žalob" než aplikoval dosud, včetně těch, jež vyslovil ve stěžovatelem dovolávaných rozhodnutích sp. zn. I. ÚS 2777/11 či I. ÚS 988/12.
Proto "zjevné prvky libovůle" (viz výše) se z napadeného rozhodnutí obecného soudu nepodávají, a to očividně.
Stěžovatel podanou ústavní stížností nadto předkládá Ústavnímu soudu k posouzení spor týkající se v podstatě částky 1 881,60 Kč (resp. menší), aniž by předkládal relevantní důvody k vybočení ze zásad omezeného ústavněprávního přezkumu ve věcech tzv. bagatelních (ve smyslu existence v jeho poměrech nastalé podstatné újmy).
Za této procesní situace (definované takto utvářeným kontextem) již Ústavní soud nepokládal za určující otázku, zda o stěžovatelově opravném prostředku bylo rozhodnuto procesními předpisy povolaným soudem, jestliže se tak stalo z pohledu dosaženého výsledku ústavně konformně. Úvaha o kasační intervenci Ústavního soudu i v případě, že by stěžovateli mělo být přisvědčeno, proto - též z důvodů procesní ekonomie - namístě není.
Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu upravuje tzv. návrhy zjevně neopodstatněné jako zvláštní kategorii návrhů, jež umožňuje Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení je odmítnout, byť sice splňují všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že jim nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost (jako zjevně neopodstatněnou) podle tohoto ustanovení usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu