ECLI:CZ:US:2014:3.US.3522.13.1
sp. zn. III. ÚS 3522/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele SKORI s. r. o., se sídlem v Hlinsku, Květná 1382, zastoupeného JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 6, směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 8. 2013 č. j. 25 Co 444/2013-50, a výroku III rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 18. 6. 2013 č. j. 8 C 48/2013-42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové ústavní stížností napadeným výrokem III rozsudku uložil žalované Editě Moravcové zaplatit stěžovateli na nákladech řízení 16 028 Kč a k odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové též ústavní stížností napadeným usnesením výrok III tohoto rozsudku změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli na nákladech řízení 17 359 Kč, a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.
Podrobnosti jsou stěžovateli známé a netřeba je rekapitulovat.
V ústavní stížnosti stěžovatel s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces a rovnosti v řízení dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") namítá, že napadená rozhodnutí ve výrocích o nákladech řízení odporují hmotnému právu, a jsou tudíž nesprávná. V podrobnostech uvádí, že krajský soud vadně vyložil ustanovení §8 odst. 1 advokátního tarifu, neboť o částečných zpětvzetích bylo rozhodnuto až v konečném rozhodnutí, v důsledku čehož do té doby činila tarifní hodnota věci 65 055,60 Kč, a je též názoru, že ohledně nákladů odvolacího řízení nebyla namístě aplikace §224 odst. 1 a §142 odst. 2 o. s. ř., neboť v tomto stadiu byl zcela úspěšný.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí a jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává primárně porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Je zřejmé, že toto právo stěžovateli nebylo upřeno potud, že se mu dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, přičemž oba soudy svá rozhodnutí o nákladech řízení též srozumitelně a dostatečně odůvodnily. Z citovaného čl. 36 odst. 1 Listiny pak neplyne garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné (spravedlivé) pokládá.
Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.
Toto pravidlo je v rozhodovací praxi Ústavního soudu korigováno ve dvojím směru.
Za prvé, při hodnocení ústavních stížností, směřujících (jako zde) proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení: Ústavní soud se opakovaně vyjádřil tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05), pročež v předchozím zmíněné "kvalifikované vady" musí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. O ústavněprávní dimenzi jde pouze ve výjimečných případech, a to především v těch, kdy úvaha soudu je důsledkem zřejmé libovůle, jeho rozhodnutí je zcela nedostatečně odůvodněno, případně kdy nákladový výrok není v souladu s celkovým průběhem řízení.
Takový deficit však v dané věci shledán nebyl.
Oba soudy se otázkou náhrady nákladů řízení zabývaly v míře a "rozumnosti", jež k zásahu Ústavního soudu, situovaného na základě vyložených (přísných) podmínek, očividně nenutí; argumentace odvolacího soudu, již předestřel k obhajobě úsudku ohledně výše tarifní hodnoty věci v případě zpětvzetí žaloby, jakož i ohledně jen polovičního úspěchu stěžovatele v odvolacím řízení, nepředstavuje exces ani libovůli, což je pro ústavněprávní přezkum postačující. Existenci zvláště "kvalifikované vady", identifikované výše s podmínkou zásahu Ústavního soudu, dovodit nelze, čímž své možnosti Ústavní soud pokládá za vyčerpané.
Za druhé, zvláštní režim platí pro tzv. bagatelní věci, kterou se zřetelem k zjevně nízké sporné peněžní částce (ve výši rozdílu mezi stěžovatelem v odvolání požadovanou částkou 20 553,60 Kč a částkou 17 359 Kč, odvolacím soudem mu přiznanou) je očividně i věc nyní posuzovaná. Nepřiznání tohoto rozdílu, tj. to, o co vede stěžovatel spor, relevantní zásah do jeho majetkových práv ve smyslu tím založené podstatné majetkové újmy, zjevně nepředstavuje. Je-li taková újma však podmínkou ústavněprávní ochrany, pak v dané věci splněna není. S jistým zjednodušením tomu odpovídá úsudek, že stěžovatelův spor před Ústavní soud (vůbec) nepatří.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu