ECLI:CZ:US:2014:3.US.3551.13.1
sp. zn. III. ÚS 3551/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Radovana Šalamona, zastoupeného Mgr. Zbyňkem Babíkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 834/8, proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. června 2012 č. j. 92 EXE 10372/2012-22, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. února 2013 č. j. 66 Co 67/2013-61 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013 č. j. 20 Cdo 2623/2013-89, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 21. 11. 2013, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 11. 2013, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tím, že jimi obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným usnesením Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") byla na návrh oprávněné České průmyslové zdravotní pojišťovny podle platebního výměru Hutnické zaměstnanecké pojišťovny ze dne 3. 2. 2004 č. j. FVO/PV/OSVČ/118774/2002 na stěžovatelův majetek nařízena exekuce k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 20 400 Kč a nákladů exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, a provedením této exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. Antonín Dohnal.
3. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") bylo podle ustanovení §44 odst. 7 věty první a druhé exekučního řádu odmítnuto stěžovatelovo odvolání proti výše citovanému usnesení okresního soudu. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu pak bylo odmítnuto podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") stěžovatelem podané dovolání s tím, že není přípustné, protože směřuje proti výroku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50 000 Kč [§238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.].
II.
Argumentace stěžovatele
4. V úvodu ústavní stížnosti stěžovatel upozorňuje na to, že své dovolání podal na základě nesprávného poučení, jehož se mu ze strany krajského soudu dostalo, přičemž vyvozuje, že lhůta k podání ústavní stížnosti, jejíž běh je třeba odvíjet až od doručení usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí (nepřípustného) dovolání, tj. ode dne 10. 11. 2013, byla zachována.
5. Dále stěžovatel tvrdí, že napadená soudní rozhodnutí mají být nesprávná, nezákonná a protiústavní, a to z důvodu porušení jeho práva na spravedlivý proces, ke kterému mělo dojít v důsledku nerespektování principu předvídatelnosti soudního rozhodování a současně principu důvěry občana v právo, který plyne z čl. 1 Ústavy České republiky. Oprávněná v rámci exekuce vymáhala pohledávku představující penále z pojistného ve smyslu zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, přičemž tato pohledávka jí byla přiznána výše označeným platebním výměrem, který nabyl právní moci dne 26. 2. 2004. S ohledem na ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. ve znění účinném až do 30. 11. 2011 mohla oprávněná vymáhat pohledávku pouze po dobu pěti let od právní moci předmětného platebního výměru, tj. do 26. 2. 2009. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu [pozn.: konkrétně (však) má jít o rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 3. 2007 č. j. 15 Aps 201/2006-22 (uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 1240/2007, sv. 7, ročník 2007)] přitom lhůta obsažená v uvedeném ustanovení je lhůtou prekluzivní a k prekluzi daného práva přihlíží příslušný státní orgán z úřední povinnosti. Vzhledem k tomu ke dni 27. 2. 2009 oprávněné zaniklo právo danou pohledávku exekucí vymáhat a okresní soud byl ze zákona povinen k zániku tohoto práva přihlédnout z úřední povinnosti. Pokud tak neučinil, porušil ustanovení §44 odst. 3 exekučního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2012), stejnou vadou trpí i usnesení odvolacího a dovolacího soudu, neboť tyto soudy dané pochybení okresního soudu nenapravily. Krajský soud sice s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2006 sp. zn. 20 Cdo 2219/2005 konstatoval, že jde o lhůtu promlčecí, podle stěžovatele byl však tento rozsudek překonán právě výše označeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu, který má představovat pozdější judikaturu nejvyšší soudní instituce povolané ke sjednocování judikatury ve věcech předpisů správního práva, již je třeba respektovat, resp. dát přednost.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas (v tomto ohledu se tedy ztotožnil s názorem stěžovatele, jak byl prezentován shora) oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas s názorem obecných soudů na povahu lhůty stanovené v §16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. ve znění účinném do 30. 11. 2011, přičemž na posouzení dané otázky, tedy zda se jednalo o lhůtu promlčecí nebo prekluzivní, závisí, zda její (případné) uplynutí bylo relevantní skutečností z hlediska řízení o návrhu na nařízení exekuce nebo (až) z pohledu řízení o návrhu na její zastavení [§268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Podstatou ústavní stížnosti je tedy polemika s výkladem tzv. podústavního práva a jeho použitím obecnými soudy, přičemž podle ustálené judikatury Ústavního soudu nesprávnost v této oblasti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, a tudíž takovouto námitkou nelze (bez dalšího) opodstatněnost ústavní stížnosti založit. Stěžovatel sice v této souvislosti poukazuje na princip předvídatelnosti soudního rozhodování, resp. důvěry občana v právo, jejichž porušení však vyvozuje pouze z toho, že Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud na výše uvedenou otázku mají rozdílný názor, aniž by tedy vysvětlil, jaké konkrétní, s ústavností neslučitelné dopady tato skutečnost vykazuje, pokud jde o jeho právní postavení.
9. Je přitom zřejmé, že Nejvyšší správní soud zastává ve vztahu k prvně uvedené otázce jiný právní názor (srov. rozsudek ze dne 6. 8. 2008 č. j. 3 Ads 24/2008-119) než Nejvyšší soud (viz také usnesení ze dne 13. 4. 2005 sp. zn. 21 Cdo 1940/2004, rozsudek ze dne 27. 2. 2013 sp. zn. 23 Cdo 681/2012 a další). Ústavní soud však v této souvislosti připomíná, že jeho úkolem není sjednocování rozdílných právních názorů obecných soudů (a tedy ani soudů výše uvedených), a pokud tak v rámci své rozhodovací činnosti de facto činí, je tomu tak výlučně v souvislosti s řešením ústavněprávních otázek. Dále pak poukazuje na to, že Nejvyšší soud je vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení (§14 odst. 1 zákona o soudech a soudcích), a tedy i v řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, přičemž rozhodování Nejvyššího soudu či soudů nižších stupňů (právě) v těchto řízeních bylo konstantní, a pro stěžovatele tedy nikoliv nepředvídatelné, nadto postup obecných soudů již byl podroben ústavněprávnímu přezkumu, přičemž žádné pochybení Ústavním soudem zjištěno nebylo [viz usnesení ze dne 7. 5. 2013 sp. zn. I. ÚS 1385/11 (dostupné na adrese http://nalus.usoud.cz)].
10. Ústavní soud v této souvislosti považuje za potřebné na vývody v odůvodnění citovaného usnesení v plném rozsahu odkázat s poznámkou, že v demokratickém právním státě má sloužit tvorba a možný výklad právních předpisů předpokládaným adresátům, kterými nebude jen úzká skupina odborníků na pojem veřejného práva a dopadů čl. 2 odst. 2 Listiny na vystupování orgánů veřejné moci vůči fyzickým a právnickým osobám. Jedním z požadavků na právo v právním státě z hlediska právního jazyka je požadavek na jasnost, určitost, jednoznačnost, srozumitelnost textu právního předpisu. V případě, že byl v uvedené souvislosti použit obrat "promlčení", který má v právu po staletí zažitý význam, nelze očekávat, že po návratu metodologie veřejného práva po roce 1989 bude moci každý adresát zkoumat, zda se v důsledku toho ten či onen tradičně chápaný pojem významově nezměnil. Naopak je úkolem právního státu, aby takovou změnu jednoznačně pro adresáty práva vyjádřil. Tohoto nedostatku si byl nakonec zákonodárce vědom, jak to dokazují provedené změny v právním řádu. Nový daňový řád (zákon č. 280/2009 Sb.), s účinností ode dne 1. 1. 2011, pojímá jak lhůtu pro stanovení daně (§148), tak lhůtu pro placení daně (§168) jako lhůty výlučně prekluzivní, přičemž to také jednoznačně vyjadřuje např. v §160 daňového řádu tak, že nedoplatek nelze vybrat a vymáhat po uplynutí lhůty pro placení daně. Současně s tím odstranil problémy, které by mohla nadále judikatura správních soudů (byť omezená na kratší časové období) vyvolávat. S ohledem na změnu právního stavu proto nebylo ani možno uvažovat o případném zrušení předmětného ustanovení pro rozpor s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.
11. Konečně je třeba v souvislosti s projednávanou věcí a jejím posouzením uvést, že není bez významu, že stěžovatel nezůstal bez možnosti bránit se nařízené exekuci, neboť je oprávněn podat návrh na její zastavení, a to z důvodu promlčení (eventuálně i prekluze), jak již bylo výše naznačeno.
12. Jestliže se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání pro nepřípustnost, ústavní stížnost žádné důvody, proč by toto rozhodnutí mělo být vadné, neobsahuje, a tyto nejsou ani (jinak) zřejmé Ústavnímu soudu, a to zejména v situaci, kdy v důsledku vadným poučením žádné negativní následky pro uplatnění práv stěžovatele nevznikly.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu