ECLI:CZ:US:2014:3.US.3724.13.1
sp. zn. III. ÚS 3724/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Anny Šrubařové, zastoupené JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 4. 2012, č.j. 41 C 158/2011-74, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2012, č.j. 72 Co 353/2012-97, a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 9. 2013, č.j. 30 Cdo 1157/2013-130, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byla dne 9. 12. 2013 doručena ústavní stížnost, která směřuje proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 4. 2012, č.j. 41 C 158/2011-74, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2012, č.j. 72 Co 353/2012-97, a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 9. 2013, č.j. 30 Cdo 1157/2013-130.
Stěžovatelka je toho názoru, že napadenými rozhodnutími byla porušena její práva vyplývající z čl. 11 odst. 1 Listiny, dle kterého má každý právo vlastnit majetek a vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu, z čl. 36 odst. 1 Listiny, dle něhož každý má právo se domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu a zejména právo vyplývající z čl. 36 odst. 3 Listiny, dle kterého má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Porušen byl podle stěžovatelky také čl. 4 Ústavy, dle kterého jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci.
Stěžovatelka především nesouhlasí s právními názory, které vyplývají z napadených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatelka se domnívá, že postupem orgánů činných v trestním řízení došlo ke zmaření možnosti domoci se na pachatelích podvodu náhrady škody, neboť v době, kdy se poškození oprávněně domnívali, že trestní stíhání řádně probíhá, nemohli civilní žalobu podat pro překážku litispendence. Stěžovatelka je toho názoru, že svůj nárok na náhradu škody nemohla uplatnit ani v občanskoprávním řízení, neboť od chvíle, kdy se poškození dozvěděli o škodě a o tom, kdo ji svým jednáním způsobil, uběhla jak objektivní, tak subjektivní lhůta, ve které musí být nárok uplatněn, a nárok tak je již promlčen.
Za zásadní nedostatek činnosti státních orgánů stěžovatelka považuje skutečnost, že trestní stíhání škůdců vůbec neprobíhalo. Příčinnou souvislost mezi nesprávným postupem orgánů činných v trestním řízení a škodou spatřuje stěžovatelka v tom, že kdyby probíhalo řádně trestní stíhání, poškození by v případě odsuzujícího rozsudku dosáhli přiznání nároku na náhradu škody v požadované výši. V případě, že by byli poškození se svými nároky odkázáni na občanskoprávní řízení, mohli by se v něm domáhat svého nároku.
Stěžovatelka dále uvádí, že nárok na náhradu škody bylo možno uplatnit pouze proti obviněnému. Za obviněného lze podezřelého považovat teprve tehdy, kdy mu bylo
sděleno obvinění. V dané věci však ke sdělení obvinění nikdy nedošlo, proto není možné hovořit o škůdcích jako o obviněných. Ze shora uvedeného podle názoru stěžovatelky vyplývá, že připojení se s nárokem na náhradu škody je tudíž rovněž nulitní.
Stěžovatelka v rámci své argumentace také poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 136/02, kde Ústavní soud konstatoval, že má-li každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, přičemž podmínky a podrobnosti realizace tohoto práva stanoví zákon, pak takový zákon, vydaný na základě ústavního zmocnění, nemůže nárok na náhradu škody, v důsledku zmíněného jednání vzniklé, zcela anulovat (negovat), a tím tedy ústavně zaručené základní právo, byť toliko v určitých případech, popřít. Podle stěžovatelky je zapotřebí respektovat povinnost ústavně konformní interpretace a aplikace předmětného zákona, tedy povinnost vykládat jej tak, aby ústavně zaručené právo bylo naplněno. Stěžovatelka naopak nesouhlasí se (zdánlivě) sofistikovaným zdůvodňováním závěru, proč její nárok neexistuje, tak jak to podle jejího názoru provedly obecné soudy.
II.
Stěžovatelka se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhala zaplacení částky 126 000,- Kč s úrokem z prodlení, neboť Ministerstvo spravedlnosti ČR odmítlo jako nedůvodný její nárok na náhradu škody způsobené jí nezákonným rozhodnutím a nesprávným (nezákonným) úředním postupem. Uvedená částka představuje vklad do společnosti Joint Invest Action k. s. ve výši 120 000,- Kč a tzv. emisní ážio ve výši 6 000,- Kč.
Z textu ústavní stížnosti vyplývá, že dne 19. 3. 1997 bylo zahájeno trestní stíhání osob, které tuto společnost ovládaly a spravovaly, pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"). Ve věci byla po řadu let prováděna řada úkonů přípravného řízení, dvakrát došlo k podání obžaloby, věc však byla vždy vrácena státnímu zástupci již při předběžném projednání obžaloby. K trestnímu řízení se stěžovatelka připojila s nárokem na náhradu škody, a to ve výši 126 000,- Kč s příslušenstvím.
Usnesením Policie ČR ze dne 31. 3. 2008, ČTS: PSP 492/TČ-2008, bylo podle §159a odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), trestní stíhání podezřelých odloženo. Důvodem byla skutečnost, že sdělení obvinění odporuje zákonným požadavkům ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu a v důsledku toho nebylo trestní stíhání proti obviněným vůbec zahájeno. Z usnesení o odložení věci též vyplývá, že pochybení orgánů činných v trestním řízení již nelze napravit, neboť došlo u podezřelých osob k promlčení trestního stíhání podle §67 odst. 1 písm. b) trestního zákona. Stěžovatelka uplatnila dne 20. 4. 2011 u Ministerstva spravedlnosti žádost o náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem, které však nebylo vyhověno, když byl nárok uplatněný stěžovatelkou posouzen jako nedůvodný a předčasný, a to (kromě jiného) z toho důvodu, že stěžovatelka uplatnila svůj nárok rovněž v konkurzním řízení vedeném proti společnosti Joint Invest Action, k. s.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl rozsudkem ze dne 12. 4. 2012, č.j. 41 C 158/2011-74, o žalobě stěžovatelky tak, že tuto zamítl, když konstatoval, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je povinen plnit. Dle názoru soudu v daném případě bylo na stěžovatelce, aby se domáhala uspokojení svého nároku vůči fyzické osobě, jejímž jednáním jí škoda primárně měla být způsobena a v tomto směru využila všech právních institutů, které má k dispozici, tedy nejen možnosti uplatnění náhrady škody v trestním řízení, ale zejména podání žaloby v řízení občanskoprávním. Stěžovatelka však žalobu na zaplacení dlužné části vůči konkrétním fyzickým osobám, jejichž jednání bylo příčinnou vzniku škody na její straně, nepodala a podanou žalobu je tak třeba považovat za předčasnou. Stěžovatelka uplatnila nárok na náhradu škody v trestním řízení, přičemž však nelze předjímat, zda by trestní stíhání primárních škůdců skončilo odsuzujícím rozsudkem a zda v případě, že by tito byli v trestním řízení odsouzeni, by jim byla uložena povinnost nahradit škodu způsobenou trestným činem či zda i v případě odsuzujícího rozsudku by stěžovatelka byla se svým nárokem odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovatelka uplatnila svůj nárok v konkurzním řízení, které však doposud nebylo skončeno.
Obvodní soud pro Prahu 2 dále posoudil jako mylné tvrzení stěžovatelky, že škoda jí byla způsobena tím, že v důsledku nezákonně zahájeného trestního stíhání došlo k uplynutí promlčecí doby ohledně nároku na náhradu škody, když uvedl, že stěžovatelka se jako poškozená připojila se svým nárokem na náhradu škody v trestním řízení dne 19. 3. 1997, trestní řízení bylo odloženo usnesením ze dne 31. 3. 2008 a po tuto dobu došlo ke stavení promlčecí doby ve smyslu ustanovení §112 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Podle ustanovení §112 občanského zákoníku uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. Žalobkyně svůj nárok v rámci trestního řízení řádně uplatnila a na tomto svém požadavku trvala po celou dobu trvání trestního řízení, ve smyslu ustanovení §112 občanského zákoníku tak v zahájeném řízení řádně pokračovala. Soud prvního stupně také vznesl pochybnosti o existenci některého z odpovědnostních titulů podle §5 zákona č. 82/1998, o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 10. 2012, č. j. 72 Co 353/2012-97, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když se s jeho závěry ztotožnil. Odvolací soud nesouhlasil s námitkou stěžovatelky, že napadený rozsudek je vadný z důvodů nedostatečného dokazování a že byl oslaben požadavek na předvídatelnost soudního rozhodnutí. Dle odvolacího soudu provedl soud prvního stupně s ohledem na to, jaký ve věci zaujal právní názor, dokazování ve zcela dostatečném rozsahu a nebylo jeho povinností účastníky řízení před vydáním rozhodnutí ve věci poučovat o svém právním názoru, pokud takové poučení nebylo současně třeba vázat k poučení o nesplnění povinnosti tvrzení či povinnosti důkazní v potřebném rozsahu (§118a o. s. ř.).
Odvolací soud rovněž souhlasil se závěry soudu prvního stupně, že v daném případě nebyly naplněny předpoklady odpovědnosti žalované za stěžovatelkou tvrzenou škodu a nad rámec argumentace uvedené soudem prvního stupně uvedl, že podle ustálené soudní praxe je poškozená strana povinna vznik škody prokázat. Aby byl splněný tento zákonný předpoklad, musí škoda existovat nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje, tj. škoda musí existovat v době vyhlášení rozhodnutí soudu (§154 o. s. ř.). Jestliže škoda neexistuje v době rozhodování soudu o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok uplatněný předčasně, což je důvodem pro zamítnutí žaloby, aniž by se soud zabýval zjišťováním, zda došlo ke splnění dalších předpokladů odpovědnosti za škodu. Odvolací soud také upozornil na judikaturu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004), ze které vyplývá, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem může být vůči státu úspěšně uplatněný pouze tehdy, nemůže-li poškozená strana úspěšně dosáhnout své pohledávky vůči dlužníku, který je povinen jí plnit. V případě probíhajícího konkurzu na majetek dlužníka to znamená, že věřiteli může škoda vzniknout až tehdy, pominou-li účinky prohlášeného konkurzu, protože teprve nebude-li nárok vůči dlužníku uspokojený ani v rámci konkurzu, vznikne poškozené straně majetková újma. V době probíhajícího konkurzního řízení na majetek dlužníka proto nemohla stěžovatelce ještě vzniknout škoda, spočívající v neuspokojení její pohledávky.
Odvolací soud se také ztotožnil s názorem soudu I. stupně, že tvrzení stěžovatelky o nemožnosti uplatnit svůj nárok v občanském soudním řízení, pokud byl nárok na náhradu škody uplatněn v trestním řízení, není správné, protože jakýkoliv průběh řízení o trestním oznámení nebrání poškozené, aby vůči škůdci uplatnila své nároky v řízení před soudem. V souladu se soudem prvního stupně tedy odvolací soud uzavřel, že pokud žalobkyně doposud neuplatnila svůj nárok vůči tomu, kdo jí způsobil škodu, nelze dovodit existenci škody ani příčinnou souvislost mezi tvrzeným nesprávným postupem orgánů činných v trestním řízení a vznikem škody. Z uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání stěžovatelky je neopodstatněné, a vzhledem k tomu, že soud prvního stupně rozhodl ve věci samé i ve výroku o nákladech řízení věcně správně, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 25. 9. 2013, č.j. 30 Cdo 1157/2013-130, dovolání stěžovatelky odmítl.
III.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
IV.
Je zapotřebí konstatovat, že Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval obdobnými nároky vůči státu v souvislosti s odložením předmětné trestní věci a vzhledem k tomu se již také zabýval obdobnou argumentací stěžovatelů (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1950/12 ze dne 21. 6. 2012, usnesení sp. zn. II. ÚS 4484/12 ze dne 31. 1. 2013, usnesení sp. zn. III. ÚS 4074/12 ze dne 28. 2. 2013, usnesení sp. zn. III. ÚS 376/13 ze dne 27. 3. 2013 nebo v usnesení sp. zn. II. ÚS 3418/13 ze dne 27. 5. 2014, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz). Všechny tyto předchozí ústavní stížnosti přitom byly odmítnuty jako zjevně neopodstatněné. Ústavní soud přitom nespatřuje důvody, pro které by se závěry obsažené v těchto rozhodnutích neměly uplatnit také v právě projednávaném případě.
Ústavní soud je přesvědčen, že v odůvodnění napadených rozsudků je přehledně, podrobně, logicky a srozumitelně zdůvodněno, proč nelze dospět k závěru o odpovědnosti státu za škodu, jejíž náhrady se domáhá stěžovatelka a v podrobnostech proto na tato rozhodnutí odkazuje.
Podstatný je tedy především závěr o absenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným nezákonným rozhodnutím (resp. nesprávným úředním postupem) a škodou. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem obecných soudů, že odložením předmětné trestní věci z důvodu, že sdělení obvinění odporuje §160 odst. 1 trestního řádu, a tedy že jde o trestní stíhání nicotné, nemá žádný vliv na aplikaci §112 občanského zákoníku. Připojením se s nárokem na náhradu škody v trestním řízení došlo ke stavění promlčecí doby bez ohledu na to, že trestní stíhání bylo později odloženo. Stěžovatelka mohla svůj nárok uplatňovat nejenom v adhezním řízení, ale také v občanskoprávní řízení, což však neučinila. Pokud tak neučinila, nelze za to činit odpovědnou žalovanou (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti), která má při uplatňování nároků na náhradu škody vždy principiálně postavení tzv. posledního dlužníka (viz též např. rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, dle kterého nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit).
Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů z pozice další soudní instance, a tedy ani přehodnocovat jejich skutkové a právní závěry. Může tak činit pouze z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení základního práva nebo svobody. Napadené rozsudky, a v nich obsažené závěry, nicméně nelze hodnotit jako svévolné nebo extrémně vybočující z mezí přípustné interpretace právních norem, a tudíž nelze považovat za důvodný ani závěr o porušení základních práv stěžovatelky. Ústavní soud tedy uzavírá, že kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelkou namítaných práv, nezjistil.
V.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. června 2014
Jan Filip v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu