ECLI:CZ:US:2014:3.US.376.14.1
sp. zn. III. ÚS 376/14
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaj) - ze dne 5. června 2014 sp. zn. III. ÚS 376/14 ve věci ústavní stížnosti R. H., zastoupeného JUDr. Miroslavem Koreckým, advokátem, se sídlem ul. 28. října 1001/3, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 9. 2013 č. j. 29 T 61/2013-1453 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2013 č. j. 61 To 368/2013-1509, jimiž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu ohrožování výchovy dítěte, trestného činu výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií, trestného činu zneužití dítěte k výrobě pornografie, trestného činu svádění k pohlavnímu styku a trestného činu pohlavního zneužití, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 12. 2013 č. j. 29 T 61/2013-1541 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2014 č. j. 61 To 39/2014-1572, jimiž bylo rozhodnuto o uložení zabezpečovací detence stěžovateli, za účasti 1. Obvodního soudu pro Prahu 5 a 2. Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a A) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 a B) Městského státního zastupitelství v Praze jako vedlejších účastníků řízení.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze. Ústavní stížnost byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. 1. 2014, byla sepsána samotným stěžovatelem a nesplňovala náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Poté, co byl právní zástupce Ústavním soudem vyzván k odstranění vad, byla ústavní stížnost doplněna a rozšířena třemi podáními právního zástupce JUDr. Miroslava Koreckého ze dne 26. 3. 2014, 1. 4. 2014 a 24. 4. 2014. Kromě toho zaslal stěžovatel Ústavnímu soudu několik obsáhlých vlastnoručně psaných podání různého obsahu, k nimž však Ústavní soud nemohl přihlédnout; ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu o povinném zastoupení účastníků řízení advokátem není samoúčelné, nýbrž sleduje cíl zajistit náležitou úroveň komunikace účastníků s Ústavním soudem, jež laickými a chaotickými podáními není garantována.
Stěžovatel tvrdí, že postupem obecných soudů a jejich rozhodnutími v trestním řízení, které proti němu bylo vedeno před Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 29 T 61/2013, došlo k porušení jeho základního práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces, zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"). Dále měla být v trestním řízení porušena zásada presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny, nedotknutelnost obydlí dle čl. 12 odst. 1 a 2 Listiny, nedotknutelnost osoby a jejího soukromí a konečně mělo dojít též k porušení zákazu mučení, krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestu, obsaženého v článku 7 odst. 1 a 2 Listiny.
II.
Z odůvodnění ústavní stížnosti, z obsahu rozhodnutí obecných soudů napadených ústavní stížností a z obsahu trestního spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 29 T 61/2013, který si Ústavní soud vyžádal, se zjišťuje:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 9. 2013 č. j. 29 T 61/2013-1453 byl stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") uznán vinným trestnými činy ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) a c) trestního zákoníku, výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §193 odst. 1 trestního zákoníku, svádění k pohlavnímu styku podle §202 odst. 1 a odst. 2 písm. a) a d) trestního zákoníku a pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 a 2 trestního zákoníku. Obviněnému byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a trest propadnutí věci.
K odvolání obviněného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 11. 2013 č. j. 61 To 368/2013-1509 podle §258 odst. 1 písm. e) a odst. 2 tr. řádu zrušil prvoinstanční rozsudek ve výroku o trestu odnětí svobody a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti roků ve věznici s ostrahou; nezměněn zůstal výrok o vině a výrok o trestu propadnutí věci.
Dle skutkových zjištění obecných soudů se stěžovatel trestné činnosti dopustil (zkráceně řečeno) tím, že od poloviny roku 2011 do srpna 2012 navazoval kontakty nejméně s šesti chlapci mladšími patnácti let, se kterými provozoval homosexuální a pedofilní praktiky podrobně popsané ve výroku o vině prvoinstančního rozsudku, při nichž je také fotografoval a natáčel na videozáznam, a fotografie a videozáznamy s pornografickou tématikou přechovával ve svém bytě a zpřístupňoval je nezletilým dětem.
V návaznosti na pravomocné rozhodnutí o vině a o trestu rozhodl následně Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 17. 12. 2013 č. j. 29 T 61/2013-1541 tak, že podle §100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil odsouzenému R. H. zabezpečovací detenci.
Proti prvoinstančnímu rozhodnutí o uložení zabezpečovací detence podal odsouzený stížnost; o ní rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 2. 2014 č. j. 61 To 39/2014-1572 tak, že stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
III.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření soudů prvního a druhého stupně k ústavní stížnosti. Oba tyto soudy ve svých stručných vyjádřeních navrhly odmítnutí, resp. zamítnutí ústavní stížnosti a setrvaly na svých závěrech, obsažených v jejich rozhodnutích.
Protože tato vyjádření neobsahovala nic nového, co by již nebylo známo z předchozího průběhu trestního řízení, nezasílal je Ústavní soud stěžovateli k eventuální replice.
Ústavní soud si vyžádal trestní spis Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 29 T 61/2013 a seznámil se s jeho obsahem.
IV.
Stěžovatel předkládá Ústavnímu soudu tyto konkrétní námitky proti postupu orgánů činných v trestním řízení a proti rozhodnutím napadeným ústavní stížností:
* Domovní prohlídce, vykonané dne 29. 8. 2012 v jeho bydlišti na adrese P., nepředcházel příkaz soudce k domovní prohlídce v souladu s §83 odst. 1 trestního řádu. Domovní prohlídka tak byla vykonána v rozporu se zákonem, bez zákonného povolení. Stěžejní důkazy touto prohlídkou získané jsou proto v trestním řízení nepoužitelné a nemohou být podkladem k uznání viny stěžovatele;
* znalec z oboru dětské psychologie PhDr. Petr Goldmann prý nevyšetřil osobně jednotlivé chlapce, jejichž věrohodnost měl ve znaleckém posudku hodnotit. Vycházel pouze z materiálů zemřelého znalce MUDr. Hubálka, který chlapce předtím vyšetřoval. Stěžovatel tvrdí, že takto nelze nahrazovat vlastní činnost znalce, který musí podklady pro zpracování znaleckého posudku sám zajišťovat - tedy PhDr. Petr Goldmann měl prý chlapce znovu vyšetřit a teprve tímto postupem se mohl dostat k samostatnému vypracování znaleckého posudku. Uvedený znalecký posudek tak nemůže sloužit k uznání viny stěžovatele;
* došlo prý k porušení práv vyslýchaných nezletilých svědků, a to konkrétně svědků Martina A., Iva C., Leoše D., Víta E., Václava G. A Vojtěcha H. (jedná se o pseudonymy). Stěžovatel se domnívá, že byla porušena ustanovení článku 7 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, neboť svědci byli při výsleších konfrontováni s intimními skutečnostmi, které mohly zasáhnout do jejich duševního vývoje, a byli ztotožňováni s obrazovými materiály, což může mít pro ně nepříznivé důsledky;
* nemohou prý obstát ani rozhodnutí o uložení zabezpečovací detence, protože ta byla vydána na základě pravomocného odsouzení, trpícího výše uvedenými ústavněprávními deficity.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud vždy připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tudíž přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti [srov. již např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17) - všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS http://nalus.usoud.cz].
Jde-li o dokazování před obecnými soudy, je důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu dán zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2, 4 a 5 tr. řádu). V řadě svých rozhodnutí klade Ústavní soud důraz na kontradiktorní charakter důkazního postupu v souladu s článkem 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Ústavní soud ve svých nálezech zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena. Obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 122/23 SbNU 191), sp. zn. III. ÚS 181/2000 (N 175/20 SbNU 241) či sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)]. Obdobně Ústavní soud zasáhl v případech, kdy v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. věci sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) či rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
Pokud jde o případy tzv. opomenutých důkazů, je pochybení relevantní z hlediska kautel práva ústavního dáno tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 185/96 (N 131/6 SbNU 461), II. ÚS 182/02 (N 130/3 SbNU 165), I. ÚS 413/02 (N 4/29 SbNU 25) a mnohá další].
Ústavní soud zároveň opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění, a fakticky tak nahrazovat soud nalézací. Uvedený závěr vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti (srov. §2 odst. 11 a 12 tr. řádu), jež v řízení před Ústavním soudem nemohou být adekvátně naplněny.
VI.
V projednávané věci je třeba konstatovat, že stěžovatel svými námitkami, obsaženými v ústavní stížnosti, staví Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví, jež tomuto orgánu nepřísluší.
Ústavní soud po přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí nezjistil na straně orgánů činných v trestním řízení žádná výraznější procesní pochybení, natož pochybení ústavněprávního rázu. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle.
Z těchto hledisek napadená rozhodnutí plně obstojí. Rozhodnutí obecných soudů jsou podložena celým komplexem důkazů, řadou svědeckých výpovědí, věcných a listinných důkazů. Všechny tyto důkazy byly podrobeny důkladnému hodnocení ve vzájemných souvislostech. Na závěry obecných soudů, s nimiž se Ústavní soud ztotožňuje, lze pro stručnost odkázat.
Nad rámec těchto obecných zjištění lze konstatovat:
Neobstojí stěžovatelova námitka týkající se údajné absence soudního příkazu k domovní prohlídce ve smyslu §83 odst. 1 tr. řádu. Jak vyplývá z obsahu trestního spisu, nebyla v průběhu trestního řízení žádná domovní prohlídka v bytě obviněného konána. Stěžovatel byl dne 28. 8. 2012 ve večerních hodinách zadržen policejním orgánem podle §76 odst. 1 tr. řádu v postavení podezřelého, přistiženého při trestném činu, a dne 29. 8. 2012 bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro trestný čin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku. Bezprostředně po svém zadržení se doznal ke spáchání inkriminovaného trestného činu a sám dobrovolně umožnil policejním orgánům vstup do bytu na adrese P., kde v té době bydlel. Sám byl při vstupu policistů do bytu přítomen a na jejich výzvu k vydání věci podle §78 odst. 1 tr. řádu jim vydal věci nacházející se v bytě (videokameru, fotoaparát, 2 notebooky, mobilní telefon, paměťové karty, externí hard disk, 2 flash disky a další), mající vztah k trestné činnosti. O výzvě k vydání věci a o dobrovolném vydání věcí se v trestním spise nachází protokol, podepsaný též obviněným (č. l. 559). Policejní orgán při vydávání věci provedl za přítomnosti obviněného ohledání místa činu - bytu v P. - ve smyslu §113 tr. řádu; o ohledání je v trestním spise založen protokol (č. l. 562).
O tom, že obviněný umožnil policejním orgánům vstup do bytu dobrovolně a že jim sám vydal hledané věci, svědčí také výpověď obviněného, složená před policejním orgánem za přítomnosti obhájce Mgr. Filipa Vyskočila dne 30. 8. 2012 (č. l. 432). Rovněž při výslechu ve vazebním zasedání, konaném dne 31. 8. 2012 před soudcem Obvodního soudu pro Prahu 5 JUDr. Janem Novotným za přítomnosti obhájce Mgr. Filipa Vyskočila, obviněný uvedl: "... policii jsem odevzdal veškeré materiály a svěřil se jim s veškerou svou další trestnou činností, které jsem se v průběhu doby dopustil, tím jsem udělal tečku za svým dosavadním životem" (č. l. 375).
Za této situace, kdy orgány činné v přípravném řízení vyzvaly podezřelého k vydání věci a věci byly podezřelým vydány, bylo od nařízení a provedení domovní prohlídky upuštěno. Stěžovatelova námitka o údajné absenci soudního příkazu k domovní prohlídce je tedy nepřípadná.
Ústavní soud se zabýval též posouzením toho, zda uskutečněné ohledání bytu, provedené podle §113 tr. řádu, nelze posuzovat jako toliko simulovaný úkon, jímž by ve skutečnosti byla zastírána domovní prohlídka, a zda tedy nedošlo k obcházení přísnější právní úpravy domovní prohlídky. Je třeba konstatovat, že hranice mezi oběma úkony, jsou-li prováděny v bytě, je dosti nezřetelná. Za nynějšího platného právního stavu, kdy specifická právní úprava chybí, je nutno rozlišení obou úkonů (tj. ohledání versus domovní prohlídka) posuzovat vždy ad hoc, zejména podle cíle, jehož má být úkonem dosaženo, a podle povahy operací, jež orgány činné v trestním řízení v bytě realizují.
V posuzovaném případě uživatel bytu (stěžovatel), který byt užíval sám, vyjádřil svobodně svůj souhlas se vstupem orgánů činných v trestním řízení do bytu a vydal jim dobrovolně věci důležité pro trestní řízení. Vzhledem ke konkrétním skutkovým okolnostem případu (existovalo totiž podezření, že pachatel se dopustil ještě dalších skutků a že v bytě se mohou nacházet ještě další dobrovolně nevydané věci) byly splněny podmínky pro to, aby policejní orgány přímým pozorováním (viz §113 odst. 1 tr. řádu) provedly ohledání bytu. Systematickým výkladem termínu "přímé pozorování" v ustanovení §113 odst. 1 tr. řádu o ohledání ve srovnání s termínem "prohlídka" v ustanovení §82 odst. 1 tr. řádu o domovní prohlídce lze dovodit, že přímé pozorování při ohledání v bytě se musí omezit toliko na pasivní smyslové vnímání (nejčastěji zrakové). Jestliže je zapotřebí přemísťovat předměty v bytě či s nimi jinak manipulovat, odkrývat doposud skryté prostory a nahlížet do nich apod., nelze již toto jednání posuzovat jako pouhé pozorování; takové, svou povahou intenzivní a invazivní operace musí být podrobeny přísnějšímu právnímu režimu domovní prohlídky podle §82 a násl. tr. řádu.
V posuzovaném případě lze z protokolu o ohledání místa činu a z přiložené dokumentace (č. l. 560 až 581) seznat, že úkony prováděné policejními orgány ve stěžovatelově bytě nemají invazivní povahu a lze je posuzovat jako ohledání.
Obiter dictum Ústavní soud k předchozímu výkladu dodává: Specifický případ, kdy ohledání je prováděno v bytě, by zasluhoval de lege ferenda detailnější a přesnější právní úpravu; předešlo by se tím potenciálním interpretačním nejasnostem a posílila by se ochrana základních práv účastníků trestního řízení.
Stěžovatelova námitka týkající se postupu znalce z oboru dětské psychologie PhDr. Petra Goldmanna, který prý osobně nevyšetřil jednotlivé zneužívané chlapce, postrádá jakoukoli ústavněprávní relevanci a Ústavní soud se jí nehodlá zabývat.
Neobstojí ani stěžovatelovo tvrzení o údajném porušení práv vyslýchaných nezletilých svědků, kteří prý "byli při výsleších konfrontováni s intimními skutečnostmi, které mohly zasáhnout do jejich duševního vývoje", čímž měla být porušena nedotknutelnost osoby těchto svědků a jejich soukromí ve smyslu článku 7 odst. 1 a 2 Listiny. Pokud se již ponechá stranou licoměrnost stěžovatelovy argumentace (stěžovatel se zřejmě domnívá, že nikoliv jeho trestná činnost, nýbrž postup orgánů činných v trestním řízení je zdrojem viktimizace dětských obětí), je nutno navíc konstatovat, že ústavní stížnost může sloužit toliko k ochraně subjektivních práv samotného stěžovatele; ke vznášení námitek ve prospěch třetích osob není stěžovatel legitimován.
K námitkám proti uložení zabezpečovací detence je možno uvést:
Ústavní soud si je plně vědom mimořádné závažnosti stěžovateli uloženého ochranného opatření zabezpečovací detence (§100 tr. zákoníku). Mimořádná povaha tohoto institutu, jakož i jeho relativní novost (byl poprvé zaveden novelou trestního zákona - zákonem č. 129/2008 Sb.) vyžaduje, aby jeho aplikaci věnovaly orgány činné v trestním řízení zvýšenou pozornost. Ústavní soud je připraven k tomu, aby efektivně zasáhl v případech, kdy by došlo uložením zabezpečovací detence k porušení základních práv dotčených osob.
V posuzovaném případě však Ústavní soud žádný důvod ke svému kasačnímu zásahu neshledal.
Je třeba konstatovat, že samotný stěžovatel svou ústavní stížnost proti uložení zabezpečovací detence nepodložil žádnou relevantní ústavněprávní argumentací. Z postojů zaujímaných stěžovatelem v průběhu trestního řízení lze usuzovat, že stěžovatel se domnívá, že účelnějším opatřením, sloužícím preventivně k zamezení jeho potenciální budoucí sexuálně motivované delikvence, by byla kastrace, jíž by prý byl ochoten se podrobit. Tuto kastraci by bylo možno podle mínění stěžovatele uskutečnit např. v rámci ochranného léčení. Takový postup považuje stěžovatel za šetrnější vůči sobě, neboť trvání zabezpečovací detence není v zákoně časově omezené, a hrozí tedy třeba i její doživotní výkon.
Ke stěžovatelovým postojům je však třeba poznamenat, že stěžovatel jak v průběhu trestního řízení, tak v průběhu řízení o ústavní stížnosti svou argumentaci ve vztahu k podrobení se kastraci neustále mění, takže nelze spolehlivě zjistit, zda ji míní vážně či nikoliv.
Ústavní soud neshledal v rozhodnutích obecných soudů o uložení zabezpečovací detence žádná ústavněprávní pochybení. Tato rozhodnutí jsou opřena o dostatečné důkazy, zejména o závěry znaleckých posudků MUDr. Vlastimila Tichého (odvětví psychiatrie) a prof. PhDr. Petra Weisse, Ph.D., (odvětví psychiatrie), jimiž byla mj. konstatována porucha osobnosti a také sexuální deviace - homosexuální pedofilie až efebofilie (č. l. 56 až 76). Obecné soudy konstatovaly, že eventuálním uložením ochranného léčení nelze dosáhnout dostatečné ochrany společnosti, protože obviněný byl v minulosti opakovaně a bezvýsledně léčen. Takto spolehlivě zjištěné skutečnosti opravňují k vyslovení závěru, že s přihlédnutím k §123 tr. zákoníku jsou splněny podmínky pro uložení zabezpečovací detence podle §100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
Ústavní soud nezjistil porušení základních práv stěžovatele, a byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.