ECLI:CZ:US:2014:3.US.3804.13.1
sp. zn. III. ÚS 3804/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jana Musila a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Hlavního města Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské náměstí 2, zastoupené JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem Karlovo náměstí 18, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 7. 2011 č. j. 21 C 415/2009-78, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2012 č. j. 72 Co 272/2012-114 a unesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2013 č. j. 28 Cdo 1011/2013-136, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Řízení před obecnými soudy
Stěžovatel se před obecnými soudy domáhal žalobou ze dne 22. 12. 2009 určení, že je vlastníkem v žalobě specifikovaných pozemků. Stěžovatel (v původním řízení žalobce) tvrdil, že žalovaná je v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník pozemků v rozporu se skutečným právním stavem. Jde o pozemky, které náležely před rokem 1991 státu, jenž je nabyl na základě rozhodnutí o jejich vyvlastnění za účelem výstavby bytových domů, vydaného bývalým Obvodním národním výborem v Praze 10 dne 17. 5. 1966. Stěžovatel odvozoval své vlastnické právo k uvedeným nemovitostem z ustanovení §3 odst. 4 a §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb.").
Soud prvého stupně žalobu zamítl. Uznal, že na straně stěžovatele je dán naléhavý právní zájem (§80 písm. c) o. s. ř.) na požadovaném určení vlastnictví k jím uvedeným nemovitostem, když svou určovací žalobu uplatňuje vůči subjektu, který je jako vlastník sporných pozemků zapsán v katastru nemovitostí, má-li za to, že tento zápis není v souladu se skutečným právním stavem. Podle soudu prvého stupně však stěžovatel neprokázal tvrzení, že sporné nemovitosti nabyl československý stát vyvlastněním dle rozhodnutí ze 17. 5. 1966, protože toto rozhodnutí není opatřeno doložkou právní moci a doložku právní moci nelze vyznačit pro absenci dokladů o doručení tohoto rozhodnutí účastníkům vyvlastňovacího řízení. I v případě, že by sporné nemovitosti přešly na stát odnětím bez právního důvodu, nemohlo dle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. dojít k přechodu předmětných pozemků z majetku státu do vlastnictví stěžovatele, neboť na vydání tohoto pozemku uplatnily restituční nárok oprávněné osoby. Stěžovatel není proto aktivně legitimován k určení svého vlastnického práva k předmětným pozemkům.
Odvolací soud dne 19. 9. 2012 rozsudek soudu prvého stupně potvrdil, když uvedl, že přechod vlastnického práva k předmětným nemovitostem je vyloučen, neboť shledal jako správný a ve své podstatě pro rozhodnutí sporu postačující závěr soudu prvého stupně, že k přechodu vlastnictví nemohlo dojít aplikací §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., tedy uplatněním restitučního nároku oprávněné osoby na předmětné nemovitosti. Odvolací soud připomněl, že ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb., na kterém byl nárok stěžovatele na převod majetku ze strany státu založen, bylo do zákona vloženo až novelou provedenou zákonem č. 10/1993 Sb., která nabyla účinnosti 1. 1. 1993, tedy až poté, co byl k předmětným nemovitostem uplatněn jiný restituční nárok (únor 1992). Tento včasně uplatněný restituční nárok tak dle odvolacího soudu vylučuje přechod předmětných nemovitostí ze státu na stěžovatele. Ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb. nelze dle odvolacího soudu interpretovat tak, že rozhodujícím dnem pro přechod vlastnického práva k předmětným nemovitostem ze státu na obce, za splnění podmínek, jež jsou upraveny v §3 odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb., je den nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., v původním znění (tedy 24. 5. 1991), nýbrž je jím až den 1. 1. 1993, kdy nabyla účinnosti uvedená novela, jež toto ustanovení do zákona č. 172/1991 Sb. včlenila. K tomuto datu je tak nutno posuzovat i oprávněnost uplatnění restitučního nároku, který přechodu brání. Odvolací soud proto potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně zamítající určovací žalobu žalobce.
Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto jako nepřípustné.
II. Tvrzení stěžovatele
Stěžovatel tvrdí, že soudy svým postupem porušily jeho základní práva, konkrétně porušily čl. 96 Ústavy (zejména "všichni účastníci mají před soudem rovná práva") a čl. 95 odst. 1 Ústavy, dle něhož je soudce vázán při rozhodování zákonem, dále čl. 36 a 37 Listiny základních práv a svobod (zejména "všichni účastníci jsou si v řízení rovni") a 38 Listiny základních práv a svobod (právo na zákonného soudce).
Základní (a pro posouzení sporu určující) výhrada stěžovatele se týkala výkladu zákona č. 172/1991 Sb. Stěžovatel má za to, že splnil jednotlivé podmínky pro přechod nemovitostí do jeho vlastnictví. Podle stěžovatele soudy všech stupňů však nesprávně vyložily příslušná ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. Jak uvádí stěžovatel, "dle současné judikatury" je při aplikaci §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. (tedy překážky přechodu vlastnictví ze státu na obec v případě uplatnění restitučního nároku oprávněnou osobou) podstatné, kdy byl restituční nárok uplatněn, zda před účinností zákona č. 172/1991 Sb., tedy před 24. 5. 1991, či po tomto datu. V dané věci bylo prokázáno, že restituční nárok byl uplatněn po 24. 5. 1991, konkrétně v únoru 1992. Do vlastnictví obcí tak podle stěžovatele nepřecházejí pouze ty věci, ohledně kterých byl nárok na jejich vydání uplatněn před účinností zákona č. 172/1991 Sb., tedy před 24. 5. 1991, ostatní přecházejí. Stěžovatel poukazuje např. na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 874/98, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1153/96, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 10 C 426/93, rozsudek Nejvyššího soudu 20 Cdo 1218/98, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1831/99 či rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 153/96. Dále pak zmiňuje nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 346/98 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 801/06.
Stěžovatel za rozhodující považuje výklad pojmu "dnem účinnosti tohoto zákona" uvedený v §3 odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 10/1993 Sb., podle něhož "do vlastnictví obcí, na jejichž území se nacházejí, dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni účinnosti tohoto zákona příslušelo právo hospodaření organizacím zajišťujícím investorskou činnost ke komplexní bytové výstavbě, jestliže na okresní úřady, hlavní město Prahu a města Brno, Plzeň a Ostravu přešla pravomoc zřizovat, řídit a zrušovat tyto organizace, pokud nepřecházejí do vlastnictví obcí podle §2 nebo podle §3 odst. 1 až 3."
Pojem den účinnosti zákona je třeba posuzovat dle stěžovatele k datu účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tj. k datu 24. 5. 1991, nikoliv k datu účinnosti jeho novely (tj. k datu 1. 1. 1993), jako to posoudily obecné soudy v napadených rozhodnutích. Nejvyšší soud sice podle stěžovatele poukazuje na správnou judikaturu, nicméně za rozhodující nepovažuje datum 24. 5. 1991, ale 1. 1. 1993.
Stěžovatel cituje rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1026/96 ze dne 19. 12. 1997, ve kterém Nejvyšší soud slova "dnem účinnosti" použitá v §3 odst. 4 interpretuje tak, že znamenají den účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tj. den 24. 5.1991, a nikoli den účinnosti zákona jej novelizujícího č. 10/1993 Sb.
Stejný výklad pojmu "dnem účinnosti zákona" zaujal podle stěžovatele též Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 16/93 ze dne 24. 5. 1994 (č. 131/1994 Sb., N 25/1 SbNU 189), když uvedl, "zákonodárce v rozporu s principy legislativní techniky a zároveň se zásadami jasnosti a určitosti zákona, které představují součást principu právní jistoty, a tudíž principu právního státu (čl. 1 Ústavy České republiky), dvěma různými způsoby upravil začátek plynutí lhůt, navazujících na právní skutečnosti, založené účinností zákona č. 183/1993 Sb. Učinil tak jednak v novelizujících ustanoveních a jednak v ustanovení nenovelizujícím, tvořícím součást výlučně zákona č. 183/1993 Sb. Za správný lze považovat toliko postup druhý. Novelizující ustanovení se stávají součástí novelizovaného zákona. Z tohoto důvodu nutno ve slovních spojeních "ke dni účinnosti tohoto zákona" obsažený termín "tohoto zákona" interpretovat ve významu zákona novelizovaného a nikoli novelizujícího".
Uvedený výklad dle stěžovatele vyplývá i z jiných ustanovení zákona č. 172/1991 Sb., kdy tam, kde měl zájem zákonodárce stanovit jiné datum, ke kterému dochází k přechodu věci ze státu na obce, toto datum přímo uvedl.
Stěžovatel tak uzavírá, že rozhodné tedy není posouzení, zda byly restituční nároky bránící převodu majetku na stěžovatele uplatněny do 1. 1. 1993, ale zda byly uplatněny do 24. 5. 1991. Z tohoto pohledu je tedy dle stěžovatele nesporné, že jelikož byl restituční nárok uplatněn až po 24. 5. 1991, nemohlo dojít k aplikaci §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. a tedy ani k vyloučení přechodu nemovitostí ze státu do vlastnictví stěžovatele.
Stěžovatel tvrdí, že obecnými soudy tak došlo k nesprávné aplikaci a interpretaci práva obecnými soudy, což mělo za následek porušení ústavně zaručených práv a extrémní rozpor s principy spravedlnosti.
Dále pak stěžovatel namítá, že se dovolací soud v napadeném usnesení zřetelně odchýlil od svých dřívějších rozhodnutí, přičemž podle ustanovení §20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu. To se však v dané věci nestalo, tudíž dle stěžovatele byla státní moc uplatněna v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny a řízení bylo zatíženo vadou nesprávně obsazeného soudu, tudíž došlo k porušení ústavního práva na zákonného soudce.
III. Vyjádření účastníků řízení
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvádí, že stěžovatel reprodukuje argumentaci uplatněnou již v řízení před obecnými soudy. Obsahově tak jde o zřejmou snahu docílit přezkumu správnosti jím uplatněného tvrzení ještě v řízení o ústavní stížnosti. Ve věci samé odkazuje Nejvyšší soud na odůvodnění napadeného usnesení, z něhož je dostatečně patrno, že respektovalo důsledky plynoucí z tam uvedené judikatury. K otázce rozpornosti judikatury a tvrzeného porušení práva na zákonného soudce se Nejvyšší soud nijak nevyjádřil.
Městský soud v Praze plně odkázal na své rozhodnutí.
Obvodní soud pro Prahu 10 rekapituluje své právní závěry obsažené v odůvodnění rozhodnutí a uvádí, že tento soud, stejně jako soud odvolací a dovolací, vyšly z aktuální judikatury dovolacího soudu.
S ohledem na to, že účastníci řízení ve svých vyjádřeních nevyslovují jakékoli nové argumenty ve vztahu k posuzované věci, nebyla jejich vyjádření zasílána stěžovateli k případné replice.
IV. Posouzení Ústavním soudem
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z pohledu tvrzeného porušení práva na zákonného soudce je nutno předeslat, že závěr, zastávaný nalézacím i odvolacím soudem v projednávané věci, pokud jde o rozhodný okamžik uplatnění restitučního nároku, který bránil převedení majetku státu na stěžovatele, není v rozhodovací praxi dovolacího soudu závěrem zcela novým. V rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4475/2008 ze dne 8. 9. 2009 uvádí Nejvyšší soud následující: "Platí tedy, že z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí jsou vyloučeny věci dotčené restitučním nárokem uplatněným před účinností zákona č. 172/1991 Sb., ale i po tomto datu, lhostejno zda šlo o nárok oprávněný či nikoliv". Nejvyšší soud pak dále výslovně zmiňuje, že "ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb., že do vlastnictví obcí, na jejichž území se nacházejí, dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni účinnosti tohoto zákona příslušelo právo hospodaření organizacím zajišťujícím investorskou činnost ke komplexní bytové výstavbě nelze interpretovat tak, že rozhodným dnem je jen den nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. v původním znění. Jestliže zákon přinášející pro věc relevantní změny či doplňky, zde tedy zákon č. 10/1993 Sb., nabyl účinnost dnem 1. 1. 1993, pak právě tímto dnem je třeba poměřovat případné restituční nároky obce. Tím spíše je tedy třeba uzavřít, že výchozí přednost před obecní restitucí tu má uplatněný restituční nárok".
K podobnému účinku další z novel zákona č. 172/1991 Sb., a to zákona č. 114/2000 Sb., se pak Nejvyšší soud vyjádřil i v dalších rozhodnutích (srov. rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2411/2006, sp. zn. 28 Cdo 3508/2006 a sp. zn. 28 Cdo 1743/2006).
Stěžovateli je nutno přisvědčit, že jím citované judikáty Nejvyššího soudu z devadesátých let obsahují, pokud jde o relevantní časový okamžik uplatnění restitučního nároku, přístup odlišný. Nyní napadené usnesení však již sleduje judikaturu aktuální. Jakkoli je pro změnu judikatury nezbytný kvalifikovaný postup předvídaný §20 zákona o soudech a soudcích, o jehož porušení opírá stěžovatel tvrzené porušení práva na zákonného soudce, je nutno poznamenat, že ke změně judikaturního přístupu došlo již před řadou let meritorními rozhodnutími, nikoli právě aktuálně napadeným nemeritorním usnesením, kterým bylo dovolání odmítnuto. Jinou věcí by bylo vydání meritorního rozhodnutí, které se zřetelně odchyluje od dosavadní judikatury [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 738/09 ze dne 11. 9. 2009 (N 201/54 SbNU 497)]. Předmětem stížnosti je však nemeritorní rozhodnutí, kterým bylo dovolání odmítnuto a které sleduje již aktuální judikaturu. Jak k obdobné situaci poznamenal Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 411/11 ze dne 11. 4. 2013, hypoteticky by k porušení práva na zákonného soudce mohlo dojít postupem v řízení, z nějž vzešlo rozhodnutí měnící rozhodovací praxi, nikoliv však v případě nyní posuzovaného usnesení o odmítnutí dovolání.
S ohledem na výše uvedené nelze stěžovateli přisvědčit, že by uvedeným usnesením odmítajícím dovolání došlo k porušení práva na zákonného soudce.
Ani s ohledem na tvrzené porušení ústavních práv daných extrémně nespravedlivým výkladem podústavního práva nelze stěžovateli přisvědčit.
Pokud jde o argumentaci stěžovatele usnesením III. ÚS 801/06 ze dne 31. 10. 2007, nutno nejprve předeslat, že Ústavní soud není usneseními ve své rozhodovací činnosti vázán. Uvedené usnesení se navíc netýká merita nyní řešeného problému, neboť v případu posuzovaném Ústavní soudem v usnesení III. ÚS 801/06 šlo o přechod majetku státu na obce dle §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., který však nebyl novelizován, tudíž otázka včasnosti uplatnění restitučního nároku podle §4 odst. 2, která by případnému přechodu majetku na obec mohla zabránit, byla vztažena k datu účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (konkrétně ve vztahu k §3 odst. 1), neboť jiné datum logicky ani nepřicházelo v úvahu, protože rozhodné znění §3 odst. 1 bylo součástí zákona od počátku jeho účinnosti. V nyní posuzovaném případě však byly některé nároky obcí (tedy i relevantní nárok stěžovatele) na přechod vlastnictví ze strany státu založeny až novelou zákona č. 172/1991 Sb. provedenou zákonem č. 10/ 1993 Sb., s účinností od 1. 1. 1993. Zde tak již úvaha o tom, ke kterému datu měl být uplatněn nárok na restituci předmětného majetku, který by přechodu vlastnictví k danému majetku ze strany státu na obec zabránil, může být legitimní. Tato úvaha však nemohla být z povahy věci v usnesení sp. zn. III. ÚS 801/06 přítomna, tudíž argumentace tímto usnesením tak není v posuzovaném případě relevantní.
Ani argumentace nálezem sp. zn. IV. ÚS 346/98 ze dne 12. 10. 1998 (N 122/12 SbNU 187) není zcela případná, neboť nosné důvody nálezu jsou postaveny nikoli na otázce časového vztahu zákona a jeho novely, nýbrž na posouzení otázky trvání nároku na vydání věci v případě nedostatku způsobilosti být účastníkem občanského soudního řízení.
Stejně tak není možné vyjít z nálezu Pl. ÚS 16/93, ze dne 24. 5. 1994 (č. 131/1994 Sb., N 25/1 SbNU 189). Zde se sice Ústavní soud vyslovil k problematice vztahu novelizujících a novelizovaných ustanovení, ovšem své závěry vztáhl k jinému zákonu, a to zákonu č. 183/1993 Sb. Danou otázku je však nutno posuzovat vždy v souvislosti s okolností každého případu, resp. dle kontextu právní úpravy, která uvedený problém vyvolává. Výklad provedený Nejvyšším soudem ve výše citovaném rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 4475/2008 ze dne 8. 9. 2009 byl veden snahou ochránit restituční nároky, tedy v případě pochybností dát přednost včasnosti uplatnění restitučního nároku před jeho opožděností, tedy dát přednost výkladu ve prospěch práva restituovat, který jinak Ústavní soud standardně preferuje.
Není tak možno považovat za svévolné, když slova "okamžikem účinnosti zákona" uvedená v §3 odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb. ve znění novely č. 10/1993 Sb. budou interpretována (navzdory vadné legislativní technice) ve smyslu okamžiku účinnosti novely, nikoli účinnosti novelizovaného zákona, jehož se stal §3 odst. 4 součástí. Při opačném přístupu by šlo o úpravu retroaktivní. Tento výklad byl také Ústavním soudem nepřímo akceptován [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 87/96 ze dne 26. 6. 1997 (N 87/8 SbNU 297]. Není pak důvod, proč by mělo být nahlíženo jinak i na rozhodný okamžik uplatnění restitučního nároku ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., který přechodu majetku ze strany státu na obec brání.
Jinak řečeno, pokud byly nároky na přechod určitého majetku státu do vlastnictví obce rozšířeny konkrétní novelou zákona č. 172/1991 Sb., nelze považovat za nespravedlivý či svévolný výklad, aby se ke dni účinnosti takovéto novely posuzovalo též splnění podmínek §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., tedy posouzení rozhodného okamžiku uplatnění jiného restitučního nároku na předmětný majetek bránící přechodu tohoto majetku na obec.
Vzhledem k tomu, že restituční nárok oprávněné osoby byl v nyní posuzovaném případě vznesen v únoru 1992, přičemž přechod majetku ze strany státu na obec byl založen až novelou zákona č. 172/1991 Sb. účinnou od 1. 1. 1993, bylo možno §4 odst. 2 vylučující přechod daného majetku na obec (stěžovatele) aplikovat ke stejnému datu. Obecné soudy tak daly přednost právu restituenta - fyzické osoby, před právem restituenta - obce na převod majetku ze strany státu. Přiklonily se tak k výkladu, který je ostatně v souladu s účelem zákona č. 172/1991 Sb., neboť zákon obecně vychází z principu, že vlastnictví je ze státu na obec převedeno až v situaci, nebyl-li na něj uplatněn jiný restituční nárok. Zákon tedy vychází z principu přednosti restituce jiné před restitucí obecní. Obecné soudy tak zvolily výklad, který se nepříčí účelu a smyslu zákona a nelze jej považovat za "nesprávnou aplikaci a interpretaci práva obecnými soudy" mající za následek "porušení ústavně zaručených práv a extrémní rozpor s principy spravedlnosti", jak uvádí stěžovatel. Stejně tak nelze dovozovat, že by uvedeným postupem obecné soudy porušily procesní rovnost stran.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2014
Jan Filip, v. r.
předseda senátu