ECLI:CZ:US:2014:3.US.384.14.1
sp. zn. III. ÚS 384/14
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dne 3. července 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti JUDr. Petra Kociána, soudního exekutora Exekutorského úřadu Brno - venkov, se sídlem v Brně, Veveří 125, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Berkou, advokátem, AK se sídlem v Brně, Krkoškova 728/2, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 11. 2013 č. j. 12 Co 429/2013-413, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou dne 31. 1. 2014 se JUDr. Petr Kocián, soudní exekutor (dále jen "soudní exekutor", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v řízení o odvolání proti jeho usnesení vydanému v exekuční věci oprávněné APS Czech Republic, a. s. se sídlem v Praze 1, proti žalovaným 1) Jiřině Opletalové a 2) Pavlu Opletalovi.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Stěžovatel byl pověřen provedením exekuce nařízené usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 5. 4. 2011 č. j. 26 EXE 855/2011-7.
Dne 18. 7. 2013 usnesením č. j. 137 EX 7771/11-395 soudní exekutor udělil Radku Štechovi (dále jen "vydražitel") příklep na specifikovaných nemovitostech v k. ú. a obci Dalovice. Proti tomuto usnesení podal vydražitel v zákonné lhůtě odvolání s tvrzením, že byl uveden v omyl, protože při převzetí draženého bytu zjistil, že popis dražené nemovitosti neodpovídal skutečnosti. Podle znaleckého posudku mělo jít o byt 3+1 s podlahovou plochou 84 m2, zatímco ve skutečnosti šlo o byt 2+1 s podlahovou plochou 56,9 m2.
Dne 27. 11. 2013 usnesením č. j. 12 Co 429/2013-413 Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") k odvolání vydražitele usnesení soudního exekutora ze dne 18. 7. 2013 č. j. 137 EX 7771/11-395 podle §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto exekutorovi k dalšímu řízení (výrok I), soudnímu exekutorovi uložil povinnost ve stanovené lhůtě vrátit vydražiteli složenou dražební jistotu ve výši 300 000 Kč (výrok II) a soudnímu exekutorovi uložil povinnost nahradit vydražiteli náklady řízení ve výši 43 219 Kč ve stanovené lhůtě k rukám advokáta (výrok III). Odvolací soud konstatoval, že námitky vydražitele, že byl uveden v omyl, byly důvodné; jelikož pro vydražitele tímto rozhodnutím řízení končilo, rozhodl odvolací soud i o nákladech řízení.
III.
V podstatné části ústavní stížnosti stěžovatel rekapituloval dosavadní průběh řízení v dané exekuční věci. V části V ústavní stížnosti poukázal na čl. 95 odst. 1 a čl. 9 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a na čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a tvrdil, že výrokem I ústavní stížností napadeného usnesení ze dne 27. 11. 2013 č. j. 12 Co 429/2013-413 odvolací soud porušil čl. 95 odst. 1 Ústavy, neboť ve svém rozhodnutí nerespektoval zákon. Dle názoru stěžovatele bylo porušeno též právo na spravedlivý proces dle čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel dále tvrdil, že nákladový výrok III citovaného usnesení odvolacího soudu nebyl dostatečně odůvodněn, čímž bylo porušeno právo na spravedlivý proces dle čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 1 Listiny zaručující rovnost v právech. V důsledku shora uvedených skutečnosti došlo dle názoru stěžovatele též k porušení čl. 9 odst. 3 Ústavy, neboť "účelovým výkladem právních norem a nedodržováním práva by mohlo dojít k ohrožení základů demokracie."
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a v prvé řadě se zabýval otázkou, zda je stěžovatel k podání ústavní stížnosti oprávněn. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") v §72 odst. 1 písm. a) stanoví, že ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci může podat ten, kdo byl účastníkem řízení, z nějž napadené rozhodnutí vzešlo; soudní exekutor přitom dle §36 odst. 1 exekučního řádu není účastníkem exekučního řízení. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že soudní exekutor je oprávněn podat ústavní stížnost proti výrokům, týkajícím se náhrady nákladů exekuce [srov. např. nález ze dne 2. 11. 2004 sp. zn. IV. ÚS 630/03 (N 162/35 SbNU 215)], neboť je jimi rozhodováno o jeho nárocích, tj. o odměně za provedení exekuce a o náhradě hotových výdajů. Ústavní soud je toho názoru, že obdobný závěr lze učinit i ve vztahu k výroku o povinnosti soudního exekutora vrátit vydražiteli složenou dražební jistotu.
V části směřující proti zrušovacímu výroku I napadeného usnesení odvolacího soudu ze dne 27. 11. 2013 č. j. 12 Co 429/2013-413 je ústavní stížnost nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu z důvodu obsaženého v §75 odst. 1 cit. zákona, neboť v této části nejde o rozhodnutí konečné.
V části směřující proti výroku II napadeného usnesení odvolacího soudu je ústavní stížnost rovněž nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu z důvodu obsaženého v §75 odst. 1 cit. zákona, neboť s ohledem na poučení obsaženém v napadeném rozhodnutí mohl stěžovatel proti tomuto výroku podat dovolání.
V části směřující proti nákladovému výroku III napadeného usnesení odvolacího soudu Ústavní soud ústavní stížnost shledal projednatelnou a konstatuje, že stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňovala všechny formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu; bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu této části napadeného usnesení odvolacího soudu.
V.
Ústavní stížnost je v projednatelné části obsahující nákladový výrok zjevně neopodstatněná.
Z hlediska opodstatněnosti ústavní stížnosti směřující proti nákladovému výroku rozhodnutí odvolacího soudu Ústavní soud poukazuje na své usnesení ze dne 13. 1. 2011 sp. zn. II. ÚS 3409/10 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), dle něhož "Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko ... , že zásadně jde o kompetenci obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran v řízení a další okolnosti důležité pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud tedy není oprávněn přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, nýbrž by měl již charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); opakovaně již bylo řečeno, že povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku."
Ústavní soud dále připomíná, že pokud jde o konkrétní výši náhrady nákladů, není jeho úkolem jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy. Je úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy. Navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovaly obecným požadavkům procesní spravedlivosti obsaženým v hlavě páté Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Konkrétněji řečeno, pokud občanský soudní řád ponechává otázky nákladů řízení včetně posouzení jejich účelnosti úvaze obecných soudů, a ty v jednotlivých případech přihlížejí ke konkrétním okolnostem případu a své úvahy dostatečně odůvodní, nelze jejich postup z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný ani nepřiměřený.
V projednávaném případě je zřejmé, že odvolací soud svůj nákladový výrok III dostatečně podrobně odůvodnil na str. 2 svého usnesení.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl dílem dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a dílem dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) cit. zákona, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. července 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu