ECLI:CZ:US:2014:3.US.416.14.1
sp. zn. III. ÚS 416/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. listopadu 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Adolfa Roučky, zastoupeného doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou Ph.D., advokátem se sídlem Vlhká 14, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. listopadu 2013 č. j. 22 Cdo 835/2012-377, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. září 2011 č. j. 54 Co 372/2011-347 a proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 14. ledna 2011 č. j. 11 C 155/99-325, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, jako účastníků řízení a 1) MUDr. Dany Popelářové a 2) MUDr. Víta Potrusila, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti stěžovatel s odvoláním na údajné porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") navrhuje zrušení v záhlaví usnesení označených rozhodnutí.
Po shrnutí průběhu a výsledku pravomocně skončeného řízení, v němž se stěžovatel domáhal určení, že je vlastníkem v žalobě specifikovaných pozemků, stěžovatel nesouhlasí s právním názorem obou obecných soudů vztahujícím se k posouzení sporné otázky, jestli je hráz rybníka samostatnou věcí ve smyslu právním, anebo se jedná o součást pozemku, na kterém hráz stojí. Obecné soudy při jejím posouzení dospěly k závěru, že v projednávané věci je sypaná hráz součástí pozemku a užíváním části této hráze ze strany původně žalovaných došlo k vydržení části pozemku stěžovatele, na kterém tato užívaná část sypané hráze leží.
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem obou obecných soudů, že předmětná hráz je součástí pozemku, na němž leží a s odvoláním na příslušná ustanovení zákona č. 254/2001 Sb., zákona o vodách (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů tvrdí, že hráz je vodním dílem a je tedy samostatnou (nemovitou) věcí ve smyslu právním.
Dovolacímu soudu stěžovatel vytýká, že jeho dovolání odmítl, i když podmínky přípustnosti dovolání byly splněny, přičemž prý v projednávané věci sporná otázka nebyla dosud judikaturou dovolacího soudu z hlediska hmotného práva řešena a dovolací soud se jí proto měl zabývat.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou určil, že žalobce Adolf Roučka je vlastníkem pozemku parc. č. X1 v obci a kat. území Cikháj (výrok I) a výrokem II zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal určení, že je rovněž vlastníkem pozemků parc. č. X2 a parc. č. X3 v obci a katastrálním území Cikháj a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III až VI).
Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II, III, IV, V a VI potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se v řízení zabýval otázkou vydržení sporných pozemků, přičemž dospěl k závěru, že žalovaní, resp. jejich právní předchůdci užívají předmětné pozemky stále ve stejném rozsahu již od jejich nabytí v roce 1968 na základě kupní smlouvy až do současnosti v dobré víře, že jim pozemky v jimi užívaném rozsahu patří. Odvolací soud k odvolací námitce žalobce, týkající se právní povahy hráze jako samostatné věci poukázal na závěry Nejvyššího soudu vztahujících se k uvedené problematice (rozhodnutí NS ČR sp. zn. 22 Cdo 1221/2002 a 2 Cdon 1192/97) a v souladu se skutkovými zjištěními dospěl k závěru, že sypaná hlinitá hráz byla vybudována před rokem 1929, vznikla pouze navršením zeminy a plynule navazuje na sporné části pozemku směrem k rybníku. Není samostatnou věcí v právním slova smyslu, ale je součástí pozemku, na němž leží.
Nejvyšší soud ČR dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu odmítl, protože v předmětné věci neshledal naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť dovolatel nesplnil povinnost formulovat právní otázku, jak mu ukládá ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
III.
Ústavní soud se zabýval námitkami stěžovatele proti napadeným rozhodnutím z hlediska jeho tvrzení o údajném porušení jeho ústavně zaručených základních práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Těžiště námitek stěžovatele spočívá v polemice s právním závěrem obou obecných soudů, že hráz rybníka není samostatnou věcí v právním smyslu, ale je součástí pozemků, na nichž leží. Úvahy stěžovatele, oponující tomuto závěru, vycházejí výhradně z příslušných ustanovení vodního zákona, který označuje hráz rybníka za vodní dílo, tedy za stavbu. Stěžovatel však nebere v úvahu, že tato otázka byla již řešena ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu např. v jeho rozhodnutích ze dne 26. 8. 2003 sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, ze dne 20. 3. 2013 sp. zn. 22 Cdo 2874/2011. V prvně uvedeném rozsudku Nejvyšší soud uvedl, že hráz (rybníka) je sice vodním dílem... to však neznamená, že jde o samostatnou věc ve smyslu občanského práva a že může být samostatným předmětem právních vztahů. Ostatně ke stejným závěrům dospěl Nejvyšší soud i při posouzení rybníka, který rovněž neshledal věcí v právním smyslu a tedy ani stavbou z hlediska občanského zákoníku (k tomu blíže rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. 25 Cdo 663/2001 a ze dne 16. 7. 2008 sp. zn. 22 Cdo 1121/2008).
Ke zpochybnění správnosti právních závěrů Nejvyššího soudu ohledně výše uvedených otázek nedošlo ani v řízeních o ústavních stížnostech, kterými byla v mnoha případech rozhodnutí dovolacího soudu napadena. K tomu lze odkázat např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1814/13, resp. ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 1031/12 (oba judikáty dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud tak má za to, že obecné soudy svá rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, odůvodnily tak, jak vyžadují příslušná ustanovení občanského soudního řádu (zejména §2, §132, §157). Srozumitelně a logicky přitom uvedly, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů a jaká ustanovení právních předpisů použily pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Právní závěry soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Ústavní soud v té souvislosti nemůže než plně odkázat na tyto závěry popsané v napadených rozhodnutích. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal důvod pro to, aby mohl zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů. Okolnost, že se stěžovatel se závěry napadených rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Stěžovatelova polemika se závěry obecných soudů se odvíjí na úrovni podústavního práva a postrádá ústavněprávní dimenzi. Interpretace těchto otázek a sjednocování judikatury spadá do kompetence zejména Nejvyššího soudu (srov. ust. §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích) a Ústavnímu soudu do ní nepřísluší zasahovat, nejde-li o zjevný protiústavní exces. V posuzovaném případě nebylo žádné pochybení tohoto druhu zjištěno.
Námitky stěžovatele neshledal důvodnými ani ve vztahu k napadenému usnesení dovolacího soudu, který srozumitelně, s odkazy na platnou judikaturu vysvětlil, z jakého důvodu neshledal podané dovolání přípustným i proč závěry, k nimž dospěl odvolací soud v projednávané věci, považuje za souladné s vlastní judikaturou ve stěžejních otázkách, jež byly předmětem důkazního řízení v projednávané věci.
Stěžovatel sice v ústavní stížnosti uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu i v jeho nákladových výrocích, z obsahu jednotlivých námitek se však žádná, tím méně pak ústavně právní argumentace, nepodává. Protože Ústavní soud nemůže za stěžovatele hledat důvody, pro které by rozsudek odvolacího soudu i v otázce nákladů řízení měl porušovat ústavně zaručená práva stěžovatele, nemohl se pro absenci stěžovatelovy argumentace touto otázkou jakkoli zabývat.
Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu