ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.2874.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 2874/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce R. B. , bytem v O., M. n. 14, zastoupeného profesorem JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 4, proti žalovaným 1) Paseka zemědělská, a. s., IČO 25356411, se sídlem v Mladějovicích, Babice 80, 2) Rybářství Přerov, a. s., IČO 47675756, se sídlem v Přerově, gen. Štefánika 5, a 3) Z. H. , bytem v U., N. D. 33, všem zastoupeným JUDr. Jiřím Drahotou, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Masarykovo nám. 70/II, o zdržení se užívání nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 12 C 126/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 1. února 2011, č. j. 69 Co 398/2010-699, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit společně a nerozdílně žalovaným 1), 2) a 3) na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.596,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Jiřího Drahoty.
Stručné odůvodnění :
(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 1. února 2011, č. j. 69 Co 398/2010-699, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. dubna 2010, č. j. 12 C 126/2008-623 (správně -622), kterým soud prvního stupně výroky pod body I. až III. zamítl žalobu, aby žalovaným 1), 2) a 3) bylo zakázáno užívat k výkonu rybářství ve formě rybníkářství a umožnit užívat jiné fyzické nebo právnické osobě k výkonu rybářství ve formě rybníkářství nemovitost – pozemek parc. č. 1652, vodní plocha, vodní nádrž umělá, v k. ú. B. u. Š., obec B., který je zapsán na v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště O., s jeho součástí – hrází, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i podaného vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. 1. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání není přípustné.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu však po právní stránce zásadní význam nemá.
Problematikou určitosti smlouvy, o kterou žalovaný 1) opírá své právo, se odvolací soud řádně zabýval a není tu nic, co by v této části činilo jeho rozhodnutí po právní stránce zásadním; je třeba též upozornit na to, že „základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady“ (nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03). Pokud pak jde o otázku, zda hráz je v daném případě samostatnou věcí či součástí pozemku, vyšly soudy v nalézacím řízení z kritérií vymezených konstantní judikaturou, a aplikovaly je na konkrétní věc; dovolací soud pak opakovaně konstatoval, že posouzení toho, zda jde o samostatnou stavbu či o součást pozemku nezakládá zásadní právní význam rozhodnutí (viz např. usnesení ze dne 27. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 3510/2007, publikované v informačním systému ASPI).
Nelze přisvědčit tvrzení, že odvolací soud věc neposoudil v souladu s předchozím rozsudkem Nejvyššího soudu v této věci. Za situace, kdy – vázán názorem dovolacího soudu – se zabýval vlastnictvím definičních částí rybníka a dospěl k názoru, že každý z účastníků je vlastníkem některých věcí, tvořících rybník, nemohl žalobě vyhovět; žalobce totiž jako vlastník zatopeného pozemku nemůže zcela vyloučit vlastníka dalších prvků, tvořících rybník, z jeho užívání. Pokud jde o právo žalovaných 2) a 3), pak se poukazuje na skutkové zjištění, že nájemní smlouvy uzavřeli s žalovaným 1) v době, kdy žalobce nebyl vlastníkem zatopeného pozemku; případný dodatek ke smlouvě na tom nic nemůže změnit. Navíc je správný názor, že žaloba na vyloučení spoluvlastníka z práva hospodaření se společnou věcí druhým podílovým spoluvlastníkem nemůže být úspěšná, jestliže o oprávněnosti k takovému výkonu práva nebylo dosud kladně rozhodnuto podílovými spoluvlastníky ve smyslu §139 odst. 2 obč. zák. nebo rozhodnutím soudu [V poměrech dané věci viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2012, sp. zn. 22 Cdo 3172/2010, vynesený ve věci stejného žalobce; srov. též přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2007, sp. zn. 22 Cdo 2266/2006, publikovaný v informačním systému ASPI, ve kterém se uvádí: „Není vyloučeno, aby se žalobce domáhal i takové úpravy užívání společné věci (její části), kdy by věc užíval výlučně jen on a další spoluvlastník by ji užívat nemohl... I když užívání společné nemovitosti některým z jejich spoluvlastníků je součástí obsahu jeho vlastnického práva (v míře dané velikostí jeho spoluvlastnického podílu), realizace tohoto práva vyžaduje splnění dalšího zákonného předpokladu - rozhodnutí většiny spoluvlastníků, případně za stanovených podmínek rozhodnutí soudu“]. Dovolatelem formulovaná právní otázka zásadního významu směřuje jen k tomu, aby judikatorní řešení této právní otázky bylo aplikováno na poměry rovnodílných spoluvlastníků. Uvedený závěr však zcela jednoznačně platí pro podílové spoluvlastnictví bez ohledu na výši podílů; není důvod vytvářet zvláštní pravidla podle výše podílů.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že úspěšným žalovaným 1), 2) a 3) vznikly náklady dovolacího řízení, které představují odměnu advokáta za jejich zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. Činí podle §8, §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 2.930,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 900,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Náklady jsou zvýšeny o náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 20 % podle §137 odst. 3 o. s. ř. v částce 766,- Kč a celkem tedy činí 4.596,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §160 odst. 1, §149 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, jsou žalovaní oprávnění podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 20. března 2013
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu