ECLI:CZ:US:2014:3.US.4543.12.1
sp. zn. III. ÚS 4543/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. března 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, P.O. Box 1, právně zastoupeného JUDr. Milanem Staňkem, advokátem se sídlem v Brně, Dlážděná 12c, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2011 č. j. 53 T 3/2011-2045, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 2. 2012 č. j. 5 To 12/2012- 2213 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 9. 2012 č. j. 7 Tdo 889/2012-47, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále mělo dojít k porušení článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel v záhlaví označeným rozsudkem soudu prvého stupně uznán vinným pokusem trestného činu vydírání dle §8 odst. 1, §235 odst. 1, 2 písm. a), c), odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona; dále byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zbavení osobní svobody dle §232 odst. 1 trestního zákona a trestným činem neoprávněného držení platební karty dle §249b trestního zákona. Za tyto trestné činy byl stěžovateli uložen dle §235 odst. 3 trestního zákona za použití §35 odst. 1 trestního zákona nepodmíněný úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, k jehož výkonu byl stěžovatel dle §39a odst. 2 písm. c) trestního zákona zařazen do věznice s ostrahou. Citovaným rozsudkem soudu prvého stupně byla stěžovateli též uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému Petru Pokornému částku ve výši 612.908,- Kč a poškozenému René Steinhauserovi částku ve výši 57.823,- Kč.
Trestná činnost stěžovatele dle skutkových zjištění soudu prvého stupně spočívala (zkráceně řečeno) v tom, že stěžovatel společně s obviněnou D. P. a dalšími pěti muži, jejichž totožnost nebyla zjištěna, na základě předchozí vzájemné dohody, v rámci níž si vymezili úkoly, jednali tak, že stěžovatel dne 2. 11. 2008 v době před 10:30 hodin umožnil vstup obviněné D. P. a oněm pěti nezjištěným mužům do stěžovatelem užívaného domu v B. Následně stěžovatel vylákal do tohoto domu poškozené Petra Pokorného a René Steinhausera pod záminkou vrácení dataprojektoru. Pět blíže nezjištěných mužů, kteří byli maskováni kuklami a nejméně dva z nich byli vyzbrojeni krátkou střelnou zbraní, oba poškozené srazili na zem, spoutali jim za zády ruce, izolepou přelepili ústa a Petru Pokornému i nos a oči, na hlavu jim nasadili kukly a následně je vyvlekli do prvního patra do oddělených místností. Poškozeného Petra Pokorného nejprve přivázali k židli a asi po 20 minutách ho stáhli zpět do přízemí, kde po něm obviněná D. P. požadovala částku 7 milionů Kč, načež když jí poškozený Petr Pokorný sdělil, že má na účtu jen 3 miliony Kč, obviněná ho nutila, aby je ihned vybral s tím, že později převede jeho byt na jí určenou osobu, aby tak získala celou požadovanou částku. Petr Pokorný byl maskovanými muži v domě držen do následujícího dne a během této doby byl opakovaně ohrožován střelnou zbraní, jejíž hlaveň mu byla strkána do úst, a proto z obavy o svůj život v doprovodu jednoho z oněch pěti nezjištěných mužů vyzvedl dne 3. 11. 2008 v pobočce banky ze dvou účtů částku v celkové výši 700.000,- Kč, kterou pak prostřednictvím přítomného muže předal obviněné D. P. Poté, co obviněná poškozeného Petra Pokorného pustila, mu a jeho rodině bylo z její strany vyhrožováno ublížením na zdraví, pakliže by se rozhodl věc oznámit na Policii ČR.
Poškozený René Steinhauser byl hlídán dvěma maskovanými muži, kteří mu později sundali kuklu a ruce svázali před tělo. Druhého dne, 3. 11. 2008, byl René Steinhauser zamčen v koupelně, kde v důsledku uspávacího prostředku, jež mu byl podán, spal až do večerních hodin, načež poté se mu podařilo vyrazit dveře a z uzamčeného domu unikl otevřeným oknem.
Stěžovatel s obviněnou a spolu s dalšími nejméně pěti nezjištěnými muži poškozeným odcizili ke škodě poškozeného Petra Pokorného finanční hotovost ve výši 20.000,- Kč, 3 mobilní telefony v celkové hodnotě 12.908,- Kč, dvě platební karty, prostřednictvím nichž v nočních hodinách ze dne 2. 11. na 3. 11. 2008 vybrali z účtů Petra Pokorného částku v celkové výši 160.000,- Kč, a ke škodě René Steinhausera finanční hotovost ve výši 47.000,- Kč, 2 mobilní telefony v hodnotě 9.838,- Kč, plánovací systém ADK v hodnotě 985,- Kč a 2 kusy platebních karet a následně osobní vozidlo tov. zn. BMW X5 odvezli na parkoviště, kde jej, po poškození pneumatik, zanechali.
Rozsudek Krajského soudu v Brně napadl odvoláním jak stěžovatel, tak i státní zástupce, a to v neprospěch stěžovatele. O odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. 2. 2012 tak, že odvolání podané stěžovatelem bylo zamítnuto jako nedůvodné dle §256 tr. řádu. Z podnětu odvolání státního zástupce Vrchní soud v Olomouci napadený rozsudek soudu prvého stupně zrušil ohledně stěžovatele v celém rozsahu. V souladu s ustanovením §259 odst. 3 tr. řádu Vrchní soud v Olomouci nově rozhodl tak, že stěžovatele shledal vinným pokusem zločinu loupeže dle §21 odst. 1, §173 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., tr. zákoníku, a to ve spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku. Stěžovatel byl též shledán vinným přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1, 4 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku. Stěžovatel byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků do věznice se zvýšenou ostrahou. Rovněž byla stěžovateli uložena povinnost k zaplacení náhrady škody poškozeným Petru Pokornému a René Steinhauserovi.
Stěžovatel následně toto druhoinstanční rozhodnutí napadl dovoláním, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud však usnesením ze dne 5. 9. 2012 sp. zn. 7 Tdo 889/2012-47 dovolání stěžovatele odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
Pro úplnost a nad rámec předmětu nynější ústavní stížnosti lze ještě dodat, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2013 sp. zn. 53 T 1/2013 odsouzen za další pokus trestného činu vydírání podle §8 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákona, spáchaný v listopadu a prosinci 2009 ke škodě Ĺudovíta Freywalda. Krajský soud však v této další trestní věci upustil ve smyslu §44 tr. zákoníku od uložení souhrnného trestu, neboť měl za to, že trest uložený dřívějším rozsudkem (napadeným nynější ústavní stížností) je dostatečný.
III.
Stěžovatel tvrdí, že právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními a taková rozhodnutí je nutno považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny.
Vady stěžovatel spatřuje v neprovedení jím navržených důkazů k prověření jím tvrzené verze obhajoby. Obecné soudy jednak odmítly provedení rekonstrukce navržené stěžovatelem a rovněž nepřistoupily k výslechu svědka, policejního komisaře Aleše Vrbky, jehož výslech byl stěžovatelem opakovaně navrhován a jehož svědecká výpověď, dle tvrzení stěžovatele, mohla obecným soudům poskytnout cenné informace k ucelenému zhodnocení věrohodnosti tvrzení obhajoby. Stěžovatel má za to, že tímto postupem obecných soudů v jeho trestní věci skutkový děj zůstal pouhou hypotézou, a nikoliv skutkovým dějem prokázaným.
Stěžovatel namítá porušení uznávané zásady "rovnosti zbraní", která v trestním řízení zaručuje rovný přístup soudu k návrhům státního zástupce i k návrhům obhajoby.
Další pochybení obecných soudů stěžovatel spatřuje rovněž ve změně právní kvalifikace, ke které přistoupil odvolací soud, aniž by provedl jakékoli další důkazy, jež by ozřejmily důvodnost takového postupu.
IV.
Ústavní soud si dle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení. Krajský soud v Brně ve svém přípisu odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, tedy zejména na odůvodnění, proč nebylo přistoupeno k výslechu stěžovatelem navrženého svědka Aleše Vrbky. Vyjádření Vrchního soudu v Olomouci bylo stručné a v plném rozsahu odkazovalo na odůvodnění jím vydaného rozsudku v předmětné věci. Nejvyšší soud rovněž předložil své vyjádření k ústavní stížnosti stěžovatele, v němž jen rekapituloval argumentaci uvedenou v odůvodnění napadeného usnesení. Za této situace považoval Ústavní soud za nadbytečné zasílat vyjádření účastníků stěžovateli k replice.
V.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska námitek stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy), ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině tzv. jednoduchého práva. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a tzv. zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele.
Je třeba zdůraznit, že argumentace stěžovatele je v prvé řadě shrnutím skutkových tvrzení, jež stěžovatel uplatňoval v rámci své obhajoby před obecnými soudy. Navrhovatel i v ústavní stížnosti především prosazuje svou vlastní verzi skutkového děje a porušení svých základních práv spatřuje fakticky v tom, že trestní soudy tuto verzi ve světle provedených důkazů odmítly akceptovat. Stěžovatel obecným soudům dále vytýká, že nevyhověly některým důkazním návrhům, které se však v kontextu celkové důkazní situace v jeho trestní věci jeví jako nadbytečné.
V projednávané věci bylo bezesporu klíčovou otázkou objasnění charakteru součinnosti stěžovatele s odsouzenou D. P., která závažnou násilnou trestnou činnost řídila. Šlo tu jednak o to, zda stěžovatel byl s plánem útoku proti poškozeným Petru Pokornému a René Steinhauserovi ze strany maskovaných mužů z podnětu P. vůbec srozuměn (či jej sám pomáhal zosnovat), případně, zda a jak stěžovatel sám na útoku a dalším trestném jednání vůči poškozeným, jež organizovala ods. P., participoval. K objasnění těchto skutečností, ale také pro stanovení míry společenské škodlivosti (nebezpečnosti) trestného jednání stěžovatele bylo zapotřebí objasnit i celkový ráz vztahů mezi P. a rodinou stěžovatele. Navrhovatel tento vztah v rámci své obhajoby vykresloval jako vztah strachu a závislosti, kdy on sám patřil mezi oběti D. P.
Stěžovateli je třeba dát zapravdu v tom, že pokud by soudy ignorovaly důkazy, že stěžovatel byl např. toliko živým nástrojem v rukou P., jednaje sám za podmínek krajní nouze či ve skutkovém omylu, dopustily by se porušení základního práva na spravedlivý proces a stíhání jen ze zákonných důvodů dle článku 8 odst. 2 a článku 36 odst. 1 Listiny. Tatáž základní práva by byla porušena i tehdy, pokud by obecné soudy ignorovaly či neprovedly důkazy svědčící o tom, že součinnost navrhovatele na trestném jednání P. a spol. měla méně závažný charakter, takže by ji bylo možné právně kvalifikovat např. jako pouhou pomoc a nikoli jako spolupachatelství. Obdobně by porušení základních práv bylo třeba konstatovat i v případě, že by trestní soudy odmítly v rozporu s výsledky dokazování při ukládání trestu zohlednit, že stěžovatel se trestné činnosti dopouštěl ze strachu, pod vlivem hrozby nebo nátlaku (vis compulsiva) či za jiných polehčujících okolností [srov. zejm. §41 písm. c), d) tr. zákoníku].
Ústavní soud však shledal, že obecné soudy se v trestní věci stěžovatele nedopustily žádných pochybení. Shora naznačeným otázkám se věnovaly velmi pečlivě, o čemž svědčí podrobná a logická skutková argumentace obsažená v odůvodnění rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu. Nalézací soud provedl celou řadu důkazů, zhodnotil ohledání místa činu a výslechy poškozených, odposlechy telefonních hovorů, zajištěné písemnosti stěžovatele a jeho družky. Výpovědi osob, s nimiž se stěžovatel a jeho rodina stýkali během svého pobytu na Slovensku, nenechávají na pochybách, že vztahy mezi stěžovatelem a odsouzenou P. byly přátelské a že tyto osoby při páchání trestné činnosti dobrovolně spolupracovaly a z trestné činnosti společně kořistily. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesporná vůdčí role odsouzené P. Pokud jde o útok ze dne 2. 11. 2008, obecné soudy zdůraznily řadu skutkových okolností, pro něž se tvrzení stěžovatele, že o plánovaném loupežném přepadení nevěděl, jeví jako zcela nevěrohodná (srov. zejm. podrobnou argumentaci na str. 43 rozsudku soudu prvého stupně).
Dle názoru Ústavního soudu se trestní soudy nedopustily při hodnocení důkazů žádné libovůle; jejich skutková zjištění z provedených důkazů logicky vyplývají a neexistuje mezi nimi žádný extrémní rozpor (očividný nesoulad mezi skutkovými zjištěními a reálným obsahem provedených důkazů), jehož se stěžovatel dovolává.
Ústavní soud považuje skutková zjištění obecných soudů za dostatečná pro jejich rozhodnutí dle §2 odst. 5 tr. řádu a neztotožňuje se proto ani s námitkami stěžovatele, že došlo k opomenutí některých důkazů. Stěžovatel konkrétně namítá, že obecné soudy nevyhověly jeho návrhu na provedení rekonstrukce a návrhu na výslech svědka Aleše Vrbky, jehož svědecká výpověď, dle stěžovatele, mohla podpořit věrohodnost tvrzení obhajoby. K uvedené námitce Ústavní soud připomíná, že je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily průtahům v řízení prováděním zjevně nadbytečných důkazů. V případech tzv. opomenutých důkazů je pochybení relevantní z hlediska kautel práva ústavního jen tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje, tj. pokud ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 185/96, sp. zn. II. ÚS 182/02, sp. zn. I. ÚS 413/02). Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů je však dostatečně patrno, že se důkazními návrhy stěžovatele podrobně zabývaly. Stěžovatelův návrh na výslech svědka Aleše Vrbky byl sice odmítnut, nicméně nalézací soud tak učinil za současného vyčerpávajícího odůvodnění (na str. 47 rozsudku), neboť dospěl k závěru, že stěžovatelem navržená svědecká výpověď nemůže být pro projednávanou věc žádným přínosem. Odvolací soud se s tímto závěrem soudu prvého stupně ztotožnil, (str. 15 druhoinstančního rozsudku). S ohledem na množství navzájem se doplňujících usvědčujících důkazů, včetně výpovědí poškozených, se jako nadbytečné jeví i provedení rekonstrukce na místě činu.
Zároveň je zřejmé, že k závěru o vině stěžovatele trestní soudy dospěly na základě rozsáhlého dokazování (o čemž svědčí mj. četnost svědeckých výpovědí), jehož výsledky hodnotily způsobem, který odpovídá trestnímu řádu.
Ústavní soud nesdílí ani výhrady stěžovatele vůči postupu odvolacího soudu, jenž dospěl na základě skutkových zjištění soudu prvého stupně k odlišné právní kvalifikaci. Po kasaci prvoinstančního rozhodnutí krajský soud rozhodoval sám zcela v intencích ust. §259 odst. 3 tr. řádu na podkladě skutkové stavu, jenž byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Změna právní kvalifikace odvolacím soudem je toliko správnou právní subsumpcí v nalézacím řízení již objasněného skutkového stavu pod příslušná ustanovení tr. zákona. Tomuto postupu odvolacího soudu nemá Ústavní soud z hlediska ústavnosti ani z hlediska jednoduchého práva čeho vytknout.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu