ECLI:CZ:US:2014:3.US.695.14.1
sp. zn. III. ÚS 695/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Jaroslava Fialy, a 2. Kateřiny Fialové, zastoupených JUDr. Jiřím Štanclem, advokátem se sídlem Klatovy, Čs. legií 172, proti usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 2. 2013 č. j. 42 Cm 2/2011-136, Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2013 č. j. 6 Cmo 124/2013-145 a Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013 č. j. 29 Cdo 3028/2013-183, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se v ústavní stížnosti domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v jejich obchodněprávní věci, a to pro porušení "ústavního práva na přístup ke spravedlnosti". Návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odůvodnili tím, že případný výkon rozhodnutí může mít pro ně nenapravitelné následky a znamená nepoměrně větší újmu, než která může vzniknout vedlejšímu účastníkovi.
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného procesního spisu se podává, že Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 14. 5. 2013 č. j. 6 Cmo 124/2013-145 potvrdil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 2. 2013 č. j. 42 Cm 2/2011-136, jímž bylo zastaveno řízení o odvoláních stěžovatelů (žalovaných) pro nezaplacení soudního poplatku.
Nejvyšší soud usnesením soudu ze dne 30. 10. 2013 č. j. 29 Cdo 3028/2013-183 dovolání stěžovatelů odmítl. Konstatoval, že dovolání neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, čímž trpí vadou, pro kterou nebylo možno v řízení pokračovat, a dodal, že závěr, podle něhož "to, že vyřešená právní otázka v této věci má být dovolacím soudem posouzena jinak", není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ani v režimu ustanovení §238a o. s. ř. ani ustanovení §237 o. s. ř.
Oproti tomu stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že dovolání odůvodnili řádně, pakliže uvedli, v čem se odvolací soud odchýlil od konkrétní ustálené rozhodovací praxe a jak jinak má být dovoláním nastolená právní otázka posouzena. Poukazují na to, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím předcházelo rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudního poplatku, který v prvním případě činil 479 040 Kč a v druhém 95 320 Kč, přičemž lhůta dvou týdnů stanovená krajským soudem k jejich zaplacení nebyla přiměřená z hlediska jejich majetkových možností (k tomu se odvolávají na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/07 ze dne 13. 11. 2007, N 193/47 SbNU 539, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2005 sp. zn. 225/2005 a rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 6. 2001 uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí ESLP pod č. 97/2001). Konečně stěžovatelé upozorňují na zasílané splátky na úhradu soudního poplatku; jestliže je soudy považovaly za nedostatečné, měly dát najevo, jakou výši za dostatečnou považují, případně že splátkový režim neakceptují, aby jim umožnily na takovou situaci reagovat.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou úkolem obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry obecných soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
Taková situace v posuzované věci nenastala.
V odmítnutí dovolání stěžovatelů pro absenci údaje o tom, v čem stěžovatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nelze Nejvyššímu soudu ničeho vytknout, protože jím podaný výklad ustanovení §237 o. s. ř. odpovídá již v jeho judikatuře stabilizovanému nazírání. Stěžovatelé přípustnost svého dovolání odůvodnili tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která má být dovolacím soudem vyřešena jinak (srov. č. l. 159 verte procesního spisu), avšak neozřejmili, od kterého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se měl Nejvyšší soud odchýlit.
V otázce přiměřenosti délky lhůty k zaplacení soudního poplatku Ústavní soud judikoval, že v případě nepřiznání osvobození od soudního poplatku musí být účastníku řízení poskytnut dostatečný časový prostor pro jeho úhradu; tento požadavek neshledal splněný v situaci, kdy odvolací soud současně potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně jak o nepřiznání osvobození od soudního poplatku, tak rozhodnutí, jímž bylo řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 588/2000 ze dne 2. 5. 2002, N 56/26 SbNU 107, sp. zn. IV. ÚS 776/05 ze dne 22. 5. 2006, N 103/41 SbNU 309 a sp. zn. I. ÚS 2381/10 ze dne 1. 12. 2010, N 241/59 SbNU 459), a dále pak v případě třídenní lhůty, kdy výzva k zaplacení soudního poplatku byla zaslána pouze zástupci stěžovatele (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 2/07 ze dne 13. 11. 2007, N 193/47 SbNU 539, bod 24).
Lze připustit, že lhůta v délce patnácti dnů stanovená stěžovatelům krajským soudem není příliš dlouhá, jmenovitě s ohledem na výši jejich platební povinnosti; nelze jí však mít za nedostatečnou s přihlédnutím k tomu, že stěžovatelé byli poprvé vyzváni k zaplacení soudního poplatku výzvami ze dne 10. 2. 2013, tj. předtím, než požádali o osvobození od soudního poplatku (srov. č. l. 64 a 65 spisu), a tudíž měli k dispozici časový prostor cca jednoho roku k tomu, aby shromáždili nezbytné peněžní prostředky pro případ, že by jim osvobození od soudních poplatků nebylo přiznáno.
Co do zasílání "splátek" na soudní poplatek se patří uvést, že stěžovatel v soudem stanovené lhůtě zaslal na bankovní účet krajského soudu celkem 10 000 Kč (srov. č. l. 133 - 134 procesního spisu), v průběhu odvolacího řízení uhradil dalších 5 000 Kč a stěžovatelka 5 000 Kč (srov. č. l. 141 - 142 spisu). Stěžovatelé však tyto platby učinili, aniž by krajský soud požádali o povolení úhrady soudního poplatku ve splátkách, o čemž byli informování v usnesení krajského soudu (č. l. 95 spisu), jímž jim nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků (o umožnění zaplatit soudní poplatek ve splátkách je třeba soud požádat - viz §156 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve spojení s ustanovením §13 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích). Povolení úhrady ve splátkách není zbytečným formalismem, ale má své opodstatnění v tom, že se jím stanoví splátkový kalendář, a je tak zřetelně určeno, od kterého okamžiku má být splněna procesní podmínka zaplacení soudního poplatku tak, aby se soud mohl odvoláním stěžovatelů zabývat a činit další procesní úkony, vedoucí k zajištění práva nejen stěžovatelů, ale i práva žalobce na řádné projednání věci. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé nejenže nepožádali o povolení splátek, ale ani soudu nesdělili, v jakém časovém horizontu hodlají soudní poplatky zaplatit, jakož i s ohledem na výši dosud zaslaných částek, bylo možno očekávat, že k zaplacení celého soudního poplatku dojde spíše v řádu let, což bylo způsobilé založit riziko ohrožení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Na "zahájení splácení soudního poplatku" z vlastní vůle stěžovatelů a bez povolení takového postupu krajským soudem tudíž nelze brát zřetel.
Shrnutím řečeného je namístě závěr, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani zjevný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.*) Akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu
----------------------------------------------------------------------------------------
ve znění opravného usnesení ze dne 15. 5. 2014