ECLI:CZ:US:2014:3.US.848.13.1
sp. zn. III. ÚS 848/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. března 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti R. S., právně zastoupeného JUDr. Romanem Haisem, advokátem se sídlem Jiráskova 41, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 11. 2012 č. j. 6 Tdo 1341/2012-83, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2012 sp. zn. 2 To 26/2012 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2011 sp. zn. 2 T 10/2010, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky, 2) Vrchního soudu v Praze a 3) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, jejichž postupem v trestní věci stěžovatele mělo dojít k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, zaručeného článkem 36 odst. 1 a článkem 39 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina"). Zároveň navrhl, aby Ústavní soud dle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil výkon jemu uloženého trestu odnětí svobody z důvodu špatného zdravotního stavu.
II.
Z odůvodnění ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí obecných soudů a z trestního spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 2 T 10/2010, který si Ústavní soud vyžádal, se zjišťuje:
Stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2011 sp. zn. 2 T 10/2010 uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vydírání podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §175 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství se spoluobviněnými T. Ž. a M. T. (ten byl stíhán v samostatném řízení). Stěžovatel byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na šest roků ve věznici s ostrahou a dále mu byl uložen trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy na dobu pěti let a trest propadnutí věci - mobilního telefonu.
Trestného činu se měli po skutkové stránce všichni obvinění dopustit (stručně řečeno) tak, že v dubnu 2010 v Praze se klamavě vydávali za příslušníky Bezpečnostní informační služby a požadovali od poškozeného Lubomíra Podlipného, aby jim zaplatil částku 70 milionů Kč, přičemž mu vyhrožovali, že pokud jim nevyhoví, obstarají jeho zatčení a trestní stíhání; k nátlaku na poškozeného použili obvinění padělané kompromitující materiály. Po několika osobních kontaktech s Lubomírem Podlipným, při nichž pachatelé upřesňovali své požadavky, oznámil Lubomír Podlipný tuto záležitost policejním orgánům, jejichž zásahem bylo znemožněno dokonání činu.
Proti prvoinstančnímu rozsudku podal obviněný R. S. odvolání, o němž bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2012 sp. zn. 2 To 26/2012 tak, že byl zrušen výrok o trestu zákazu pobytu na území hl. m. Prahy na dobu pěti let; ostatní výroky o vině a trestu zůstaly nedotčeny.
Usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 11. 2012 č. j. 6 Tdo 1341/2012-83 bylo stěžovatelovo dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
III.
Stěžovatel spatřuje porušení práva na spravedlivý proces v tom, že byl nespravedlivě "odsouzen za jednání, které nenaplňuje formální znaky zločinu vydírání". Závěry obecných soudů prý nemají oporu v provedeném dokazování, jejich úvahy jsou v rovině spekulativní, nepodložené žádnými důkazy. Jeho účast na činu prý spočívala toliko v tom, že na žádost spoluobviněného M. T. ho seznámil s T. Ž., on sám však Lubomíra Podlipného nijak nevydíral. Uvádí, že písemné materiály, jimiž obvinění Lubomíru Podlipnému vyhrožovali, ho nebyly způsobilé nijak kompromitovat; jejich použitím k výhrůžkám by se prý pachatelé mohli dopustit nanejvýš nezpůsobilého pokusu trestného činu. Stěžovatel vytýká obecným soudům, že se posouzením charakteru těchto údajně kompromitujících materiálů nijak nezabývaly. Stěžovatel připomíná, že obecné soudy údajné "kompromitující materiály" ani neměly k dispozici a za takové situace je měly posoudit podle zásady in dubio pro reo, tedy tak, aby to bylo pro obviněné co nejpříznivější. Protože stěžovatel se podílel pouze na malé části trestného jednání, neměly prý obecné soudy posoudit jeho jednání jako spolupachatelství, nýbrž měly eventuálně zvážit mírnější formu jeho účastenství. V průběhu trestního řízení se stěžovatel domáhal posouzení jeho trestného činu podle mírnější právní kvalifikace, jako nanejvýše přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku; odmítnutí této kvalifikace prý obecné soudy náležitě neodůvodnily.
Celkově stěžovatel soudí, že závěry obecných soudů "nemají oporu v provedeném dokazování, jejich úvahy jsou v rovině spekulativní, nepodložené žádnými důkazy. Soudy vycházejí především z výpovědi poškozeného, avšak na toho nelze pohlížet jako na osobu nestrannou".
IV.
K posouzení oprávněnosti stěžovatelových námitek si Ústavní soud vyžádal vyjádření všech tří obecných soudů, jejichž rozhodnutí stěžovatel ústavní stížností napadá. Všechny tyto soudy pokládají ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhují její odmítnutí, resp, zamítnutí, a to z důvodů, uvedených v rozhodnutích.
Protože tato vyjádření neobsahovala nic, co by nebylo stěžovateli známo již z průběhu trestního řízení, nezasílal je Ústavní soud stěžovateli k replice.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud vždy připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tudíž přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. již např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz).
Jde-li o dokazování před obecnými soudy, je důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu dán zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2, odst. 4, odst. 5 tr. řádu). V řadě svých rozhodnutí klade Ústavní soud důraz na kontradiktorní charakter důkazního postupu v souladu s článkem 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Ústavní soud ve svých nálezech zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena. Obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 463/2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000 či sp. zn. III. ÚS 1104/08). Obdobně Ústavní soud zasáhl v případech, kdy v soudním rozhodování byla učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz např. věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 či rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 376/03). Pokud jde o případy tzv. opomenutých důkazů, je pochybení relevantní z hlediska kautel práva ústavního dáno tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 185/96, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02 a mnohá další).
Ústavní soud zároveň opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací. Uvedený závěr vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti (srov. §2 odst. 11, 12 tr. řádu), jež v řízení před Ústavním soudem nemohou být adekvátně naplněny.
V projednávané věci je třeba zdůraznit, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které uplatnil již v rámci své obhajoby v jednotlivých stadiích trestního řízení a jimiž se obecné soudy opakovaně zabývaly. Stěžovatel tak fakticky staví Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví, jež tomuto orgánu nepřísluší.
VI.
Ústavní soud po přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu nezjistil na straně orgánů činných v trestním řízení žádná výraznější procesní pochybení, natož pochybení ústavněprávního rázu.
Nalézací soud v projednávané věci rozhodoval na základě poměrně rozsáhlého dokazování, vzal v úvahu výpovědi několika svědků, jejichž obsah důsledně hodnotil. Šlo zejména o svědeckou výpověď poškozeného Lubomíra Podlipného, dále svědků Petra Kopřivy, Karla Bubely a JUDr. Julie Xinopulisové. Z odůvodnění soudu prvého stupně neplyne nic, co by nasvědčovalo jednostrannému hodnocení výpovědi poškozeného či nekritickému přijetí jeho verze trestné činnosti. Soud přihlédl též k písemnostem evidovaným jako přílohy trestního spisu a posoudil obsah zvukového a obrazového záznamu ze dne 16. 4. 2010, pořízeného poškozeným Lubomírem Podlipným. V odůvodnění rozsudku jsou podrobně a přiléhavě analyzovány výpovědi všech spoluobviněných. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle. Z těchto hledisek napadené rozhodnutí nalézacího soudu plně obstojí.
Také rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu jsou náležitě a podrobně odůvodněna po stránce důkazní i po stránce právní kvalifikace. Ústavní soud nemá, co by těmto rozhodnutím z ústavněprávního hlediska vytknul.
Ústavní soud nezjistil porušení základních práv stěžovatele a byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Ústavní soud neshledal důvod k tomu, aby podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil výkon trestu odnětí svobody uloženého stěžovateli.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu