ECLI:CZ:US:2014:3.US.951.14.1
sp. zn. III. ÚS 951/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. července 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Sládečka a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Petra Trubáka, právně zast. JUDr. Josefem Pernicou, advokátem, se sídlem třída Kpt. Jaroše 19, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2013 sp. zn. 9 To 489/2013 a proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 11. 11. 2013 č. j. 1 KZV 13/2013-87, za účasti Krajského soudu v Brně a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako účastníků řízení a za účasti Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 12. března 2014 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví označená rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2013 sp. zn. 9 To 489/2013, a Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 11. 11. 2013 č. j. 1 KZV 13/2013-87, vydaná v souvislosti se zajištěním nemovitostí stěžovatele jako náhradní hodnoty za výnosy z trestné činnosti podle §79f ve spojení s §79d tr. řádu. Napadená rozhodnutí byla vydána v trestní věci proti obviněným Petře Laucké, stíhané pro zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, dvojnásobný trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona a trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, a proti Jiřímu Jahnovi, stíhanému pro zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku.
Stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 11, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá:
Usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 11. 11. 2013 podle §79d odst. 8 věty druhé trestního řádu byla zamítnuta žádost stěžovatele o zrušení zajištění nemovitostí jako náhradní hodnoty za výnosy z trestné činnosti, k němuž došlo na základě usnesení policejního orgánu Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality Brno ze dne 1. 11. 2012 č. j. KRPB-24665/TČ-2011-060081.
Proti tomuto usnesení podal včas stěžovatel v zákonné lhůtě stížnost a odůvodnil ji tím, že doposud není usnesení o zahájení trestního stíhání Jiřího Jahna pravomocné, přičemž toto trestní stíhání obviněného Jiřího Jahna je zjevně nedůvodné a důkazně nepodložené, a to z důvodů uvedených v odůvodnění stížnosti Jiřího Jahna ze dne 11. 11. 2013 proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně č. j. 1 KZV 13/2013-66.
Krajský soud v Brně v neveřejném zasedání na základě stížnosti stěžovatele rozhodl usnesením ze dne 19. 12. 2013 tak, že podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnost stěžovatele zamítl.
III.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel rozvádí skutečnosti, které uvedl již v samotných stížnostech a žádostech o zrušení zajištění nemovitostí jako náhradní hodnoty. Na podporu svých námitek stěžovatel odkazuje konkrétně na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07 nebo ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1396/07.
Stěžovatel namítá porušení jeho základních práv a svobod a uvádí zejména nepřiměřenou délku zásahu do jeho vlastnických práv. Upozorňuje na to, že není osobou, proti níž se vede trestní řízení a nemovitosti jsou zajištěny již od 1. 11. 2012. Dle stěžovatele tak došlo k jednoznačnému porušení trestního řádu, neboť podle jeho názoru zajištění náhradní hodnoty může trvat jen jeden rok. Dále mělo dojít k porušení práva na spravedlivý proces, neboť důkazy, které podkládají vztah osoby obviněného Jiřího Jahna k zajišťovaným nemovitostem, nebyly orgány činnými v trestním řízení specifikovány, a stěžovatel se k nim nemůže vyjádřit.
IV.
Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti zcela jasně vymezil princip sebeomezení vyplývající ze skutečnosti, že není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných státních orgánů, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
V rámci posuzované problematiky Ústavní soud v minulosti uvedl, že zajištění nemovitostí představuje zásah do majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol"), resp. podle čl. 11 Listiny, a zajištění samotné je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. Jde však o zajištění pouze dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odstavce 1 čl. 1 Dodatkového protokolu, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odstavce 2 citovaného ustanovení (srovnej rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému království ze dne 7. prosince 1976, č. 5493/72, Série A č. 24, §62).
Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v §79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění nemovitostí jako náhradní hodnoty je institutem, který napomáhá objasňování a případně reparaci závažné, zejména hospodářské kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí těchto nemovitostí majiteli, ale omezení dispozičního práva. Jde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srovnej usnesení ze dne 11. 3. 2004 sp. zn. II. ÚS 708/02, ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04 a ze dne 19. 10. 2005 sp. zn. IV. ÚS 385/05, dostupná na internetové adrese http://nalus.usoud.cz)].
Zajišťovací opatření tedy lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že předmětný majetek je určen ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byl použit nebo je výnosem z trestné činnosti, přičemž vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi, postačí. Na druhou stranu skutečnost, že jde pouze o časově omezené opatření, nevylučuje jeho způsobilost zasáhnout do ústavně zaručených práv osob. Oprávněnost úkonů v rámci konkrétního trestního řízení je v prvé řadě posuzována v rámci soustavy orgánů činných v trestním řízení, a to tak, aby v případě pochybení mohly zjednat nápravu již na této úrovni. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda další trvání zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda např. tohoto účelu nelze dosáhnout jinak, a to ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení.
Ve smyslu §79a odst. 4 trestního řádu je možné i následně (prakticky kdykoli) žádat o zrušení zajištěného majetku za podmínek podle §79a odst. 3 trestního řádu. Toto rozhodnutí může učinit orgán činný v trestním řízení i bez podnětu [srovnej usnesení ze dne 14. 12. 2004 sp. zn. I. ÚS 331/04 a ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07].
Zásah do práva na pokojné užívání majetku může být ospravedlněn, když se prokáže, že byl proveden ve "veřejném zájmu" a "za podmínek, které stanoví zákon".
Existenci veřejného zájmu Ústavní soud shledává v samotném účelu §79f tr. řádu, kterým je zamezit tomu, aby výkon případného ochranného opatření, jehož uložení lze očekávat, byl zmařen nebo ztížen. Citované ustanovení trestního řádu je současně i z hlediska ústavního nezbytným zákonným podkladem pro zásah do práva na pokojné užívání majetku. Podmínka existence veřejného zájmu a zákonného podkladu pro zásah v daném případě byla naplněna.
Ústavní soud konstatuje, že doba, po kterou trvá zajištění nemovitostí a tedy i zásah do základního práva stěžovatele na pokojné užívání majetku, není zanedbatelná. Otázka, zda byla délka zajištění přiměřená, však nemůže být hodnocena in abstracto. Důvodnost pokračování zajištění je třeba hodnotit podle konkrétních okolností každého případu. Pokračující zajištění může být v daném případě důvodné jen tehdy, jsou-li dány konkrétní skutečnosti poukazující na existenci opravdového požadavku veřejného zájmu, které převažují nad pravidlem respektování osobní práva na pokojné užívání majetku.
Ústavní soud je toho názoru, že za okolností daného případu, kdy trestní věc vykazuje značnou složitost, a to s přihlédnutím k předpokládané výši způsobené škody a k tomu, že řízení je vedeno proti více osobám a je třeba náležitě prověřit vztah k zajištěným nemovitostem, omezení základního práva stěžovatele na pokojné užívání majetku nelze považovat za rozporné s čl. 11 odst. 4 Listiny, resp. čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. Jinak řečeno, za současného stavu věci důvody, na nichž spočívalo napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2013, byly závažné a dostatečné k ospravedlnění dalšího trvání zajištění nemovitostí, a "spravedlivá rovnováha" uvedená výše, nebyla porušena.
Stěžovatelem zmiňované nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 642/07 a sp. zn. III. ÚS 1396/07 neodpovídají tomuto konkrétnímu případu a Ústavní soud má za to, že v posuzovaném případě nebyly překročeny požadavky uvedené v citovaných nálezech. Rozhodnutí o zajištění nemovitostí v nyní posuzované věci jsou v souladu s požadavky vyslovenými v nálezu sp. zn. I. ÚS 3502/13, je v nich zohledněn rozsah, způsob a délka trvání zajištění s ohledem na specifika stíhané trestní věci.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu