ECLI:CZ:US:2014:4.US.1114.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1114/14
Usnesení
Ústavní soud v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Bytové družstvo KOLEKTIV, se sídlem Hřbitovní 3479/39, Jablonec nad Nisou, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Beldou, advokátem se sídlem Lípová 7, Jablonec nad Nisou, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 2013, č. j. 11 Cmo 84/2013-290, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tím, že se jím cítí být dotčen na svých ústavně garantovaných právech. Namítá porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel napadá ústavní stížností pouze nákladové výroky usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 2013, č. j. 11 Cmo 84/2013-290. Odvolací soud výrokem I. c) změnil výrok o nákladech řízení rozsudku (správně usnesení) soudu prvního stupně jen pokud jde o výši, když určil, že výše těchto nákladů činí 36 823,- Kč, jinak tento výrok potvrdil. Výrokem II. odvolací soud uložil stěžovateli zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 13 443,- Kč.
Změnu výpočtu výše nákladů řízení odvolací soud odůvodnil nutností přihlédnout ke skutečnosti, že nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, byla zrušena vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 484/2000 Sb.").
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti nákladovým výrokům, když je toho názoru, že odvolací soud aplikoval ustanovení §142 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), mechanicky a nezabýval se existencí dalších rozhodujících okolností majících vliv na přiznání či nepřiznání účelně vynaložených nákladů.
Předmětem řízení bylo nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu družstevního bytu. Stěžovatel poukazuje na to, že navrhovatelka do obsahu návrhu smlouvy promítla i nezákonné požadavky, které odvolací soud ze smlouvy vypustil, a proto mu nelze klást za vinu, že dobrovolně neuzavřel smlouvu o převodu družstevního bytu.
III.
Ústavní soud obecně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
Ústavní soud proto nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]. Je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
Ústavní soud poté, co shledal ústavní stížnost přípustnou a bez formálních vad, přezkoumal napadené rozhodnutí v intencích ústavní stížnosti a s ohledem na to, že je oprávněn přezkoumávat pouze ústavnost, když neshledal žádné vybočení z mezí ústavnosti, dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
K problematice nákladů řízení lze nalézt poměrně rozsáhlou judikaturu Ústavního soudu, z níž obecně vyplývá jeho rezervovaný postoj a omezený ústavněprávní přezkum této materie, i přesto, že může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Ústavní soud je toho názoru, že rozhodování o nákladech řízení před soudy je zásadně věcí těchto soudů, v čemž lze spatřovat nezávislost soudního rozhodování, a obvykle proto nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Ústavní soud proto není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávních rozměrů v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících toto řízení, což může nastat např. při svévolné aplikaci příslušných ustanovení zákona.
V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že se o takový případ nejedná.
Rozhodování o nákladech civilního řízení je ovládáno zásadou úspěchu ve věci upravenou v §142 odst. 1 občanského soudního řádu. Je v ní promítnuta myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníkovi, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2862/07 ze dne 5. 11. 2008 (N 189/51 SbNU 307)].
Ústavní soud v postupu odvolacího soudu neshledal žádné extrémní vybočení, obecné soudy rozhodovaly podle pravidla úspěchu ve věci, když stěžovatel v řízení před obecnými soudy nebyl úspěšný. Odvolací soud nákladový výrok rozhodnutí soudu prvního stupně změnil pouze ohledně výpočtu přisouzené částky (s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb.), když rozvádí, z jakých položek sestává celková jím vypočtená výše.
Pokud stěžovatel poukazuje na to, že odvolací soud důsledně nezohlednil další rozhodující okolnosti mající vliv na přiznání náhrady nákladů řízení, konkrétně navrhovatelkou předložené nezákonné požadavky v návrhu smlouvy (ustanovení o smluvní pokutě, které nezakládá rovnost stran, jakož i ustanovení o členství navrhovatelky v bytovém družstvu), které byly odvolacím soudem ze smlouvy vypuštěny, Ústavní soud v postupu odvolacího soudu nespatřil porušení práv stěžovatele. Odvolací soud výrok o nákladech odvolacího řízení odůvodnil taktéž odkazem na úspěch navrhovatelky ve věci s přesným uvedením jednotlivých položek celkové přisouzené částky. Ústavní soud neshledal v postupu odvolacího soudu ani extrémní vybočení, ani prvky svévole. Je třeba dodat, že pokud by ze strany obou účastníků navrhované smlouvy byla vzájemná snaha a součinnost k uzavření této smlouvy, nemusela se navrhovatelka domáhat soudní cestou nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy příslušné smlouvy.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele, když obecný soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, byla ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2014
Vladimír Sládeček v. r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu