ECLI:CZ:US:2014:4.US.1529.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1529/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti J. Š., t. č. ve Věznici Liberec, zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem Česká Lípa, Sokolská 295, proti usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 30. 3. 2014 sp. zn. 0 Nt 304/2013 a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 4. 2014 č. j. 11 To 119/2014-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Okresního soudu v Semilech, kterým bylo rozhodnuto o jeho vzetí do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. b) a c) trestního řádu a o zamítnutí jeho písemného slibu, a označené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, jímž bylo na základě stížnosti obviněného nově rozhodnuto, ovšem obsahově stejně, tedy o vzetí do vazby z uvedených důvodů a o nepřijetí písemného slibu stěžovatele.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv zaručených čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti popírá existenci jak koluzního, tak předstižného vazebního důvodu, když tvrdí, že dojem možné obavy z jeho působení na nevyslechnuté svědky vznikl pouze na základě účelového tvrzení svědka, resp. spoluobviněného Jaromíra Hřebejka a že není ani dána obava z možného opakování trestné činnosti, pro kterou je stíhán. Stěžovatel dále poukazuje na to, že podle jeho názoru již samotné usnesení o zahájení trestního stíhání vykazuje vady a zpochybňuje to, že nastaly právní účinky spojené se zahájením trestního stíhání.
Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud považuje za nezbytné nejprve uvést, že ve své konstantní judikatuře trvale a výrazně zdůrazňuje princip sebeomezení, resp. minimalizace zásahů, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných osob umožňuje ingerenci Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry trestních soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti. O takový případ však v projednávané věci nejde.
Podle ustálené judikatury je věcí trestních soudů, aby posoudily, zda je vazba opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout za použití jiných prostředků. Rozhodování trestních soudů o vazbě, včetně úvah o tom, zda lze zjištěné skutečnosti podřadit pod existenci některého z vazebních důvodů podle §67 trestního řádu, přitom může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Z ústavněprávního hlediska proto považuje Ústavní soud za podstatné především posoudit, jak se trestní soudy vypořádaly s důvody vazby, přičemž nedostatečnost odůvodnění napadených rozhodnutí ostatně namítá i sám stěžovatel.
Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že trestní soudy se v rámci napadených rozhodnutí někdy uchýlily k poměrně obecným formulacím, např. když Krajský soud v Hradci Králové argumentuje "zjevnou nedůvěryhodností" osoby stěžovatele. Rovněž formulace, že "...nelze vyloučit, že by se obviněný při pobytu na svobodě nechoval koluzně..." a že "...nelze vyloučit, že by obviněný při pobytu na svobodě neopakoval trestnou činnost, pro kterou je stíhání...", a neodpovídají znění §67 písm. b) a c) trestního řádu a samy o sobě by nemohly odůvodňovat vzetí do vazby.
Na druhé straně však trestní soudy uvedly dostatečné a konkrétní okolnosti, o které opřely svá rozhodnutí o vzetí obviněného do vazby. Existence důvodu koluzní vazby, konkrétně obava z možného ovlivňování několika určitých svědků ze strany stěžovatele, byla vysvětlena především na základě již uskutečněného intenzivního ovlivňování svědka Jaromíra Hřebejka, ale i také s ohledem na existenci dosud nezajištěných důkazů z míst pracovních pobytů stěžovatele.
Rovněž důvod předstižné vazby byl ze strany trestních soudů dostatečně podložen poukazem na absenci zaměstnání, delší dobu páchání trestné činnosti a předchozí majetkovou trestnou činnost. K tomu Ústavní soud poznamenává, že z hlediska důvodů pro vzetí do předstižné vazby není rozhodné, zda tato předchozí majetková trestná činnost byla jiného typu, než majetková trestná činnost aktuálně stíhaná, ani skutečnost, že se na toto odsouzení vztahuje amnestie prezidenta republiky.
V souhrnu lze tedy souhlasit se závěrem, který v napadeném rozhodnutí vyslovil Krajský soud v Hradci Králové, totiž že byla prokázána existence objektivní konstelace zahrnující osobu obviněného a další okolnosti včetně charakteru stíhané trestné činnosti, která odůvodňuje závěr o existenci důvodů vazby. Jak Ústavní soud opakovaně judikoval, právě taková objektivní konstelace může zakládat naplnění zákonného důvodu vzetí do vazby a sloužit i k ústavněprávně souladnému odůvodnění (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 62/96, II. ÚS 124/97, IV. ÚS 137/2000 či III. ÚS 566/03).
Krajský soud v Hradci Králové se ve svém napadeném rozhodnutí zabýval i otázkou důvodnosti trestního stíhání stěžovatele. Tento soud v odůvodnění svého rozhodnutí srozumitelným způsobem poukazuje zejména na to, že stěžovatel je usvědčován výpovědí spoluobviněného a věcnými důkazy zajištěnými v rámci domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor. Správně přitom podotýká, že bližší určení rozsahu trestné činnosti a podílu stěžovatele na ní logicky bude až záležitostí dalších fází vyšetřování.
Lze tedy shrnout, že napadená rozhodnutí jsou adekvátním a srozumitelným způsobem odůvodněna, takže lze sledovat úvahy soudů, na základě kterých došlo k uvalení vazby. Ústavní soud tak musí konstatovat, že nejsou dány podmínky ke kasačnímu zásahu.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu