ECLI:CZ:US:2014:4.US.1552.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1552/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti F. S., zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem Liberec III-Jeřáb, 1. máje 535/50, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 14. 5. 2013 č. j. 55 To 47/2013-179 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013 č. j. 5 Tdo 1066/2013-17, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jejich vydáním došlo k porušení jeho práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a práva na svobodnou volbu povolání podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 11. 2012 sp. zn. 3 T 212/2011 uznán vinným přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci zamítl jako nedůvodné. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl.
V odůvodnění ústavní stížnosti, které je obsahově shodné s argumenty pojatými do předcházejícího opravného prostředku, stěžovatel uvádí především námitky směřující proti rozhodnutí soudu prvního stupně (přestože v petitu ústavní stížnosti navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu). Tvrdí, že soud prvního stupně se dopustil několika závažných pochybení v právním posouzení věci a hrubě zanedbal své povinnosti zejména tím, že nenaplnil zásadu vyhledávací a zásadu materiální pravdy. Stěžovatel dále podrobně polemizuje se skutkovými zjištěními, provedenými důkazy a jejich hodnocením soudy. Uvádí, že nebylo dostatečně zjištěno, zda byla naplněna subjektivní stránka trestného činu. Podle stěžovatele soud prvního stupně nepřihlédl k důkazům předloženým stěžovatelem a rozhodoval na základě zkreslených důkazů a svých spekulací. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že v jeho případě došlo k porušení zásad ultima ratio a zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 trestního zákoníku, neboť poškozený měl dostatek možností, jak vyřešit spor cestou občanského soudního řízení.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především připomíná, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Postup v soudním řízení, včetně intepretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí ostatních soudů.
Ústavnímu soudu podle ustálené judikatury také nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů ostatními soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95).
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.
Podstatou ústavní stížnosti je pouze opakovaná polemika stěžovatele s právními závěry trestních soudů. Ústavní soud nezjistil v jejich rozhodnutí žádná pochybení, jsou pečlivě, logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodněna.
V projednávané věci tak Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že došlo k porušení některého ze základních práv stěžovatele. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama sobě důvodnost ústavní stížnosti nemůže zakládat.
Trestní soudy podle přesvědčení Ústavního soudu rozhodly ve věci stěžovatele v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině základních práv a svobod a v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. V podrobnostech nelze než odkázat na obsáhlé a vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu