ECLI:CZ:US:2014:4.US.2169.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2169/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Mgr. Stanislavy Frimlové, zastoupené Mgr. Tomášem Valíkem, advokátem se sídlem Za Humny 1299/13, 747 05 Opava, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, č. j. 22 Co 13/2014-324 ze dne 11. 3. 2014 a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách č. j. 5 C 82/2012-268 ze dne 26. 8. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud ve Svitavách zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala po vedlejší účastnici, své matce, placení výživného ve výši 10.000,- Kč měsíčně od 1. 1. 2012, uložil stěžovatelce povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 16.276,- Kč (výrok II.), a rozhodl, že státu se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). K odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že rozhodnutí nalézacího soudu dle §219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako věcně správné potvrdil, jakož i rozhodl o nákladech řízení.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka uvedla, že v řízení před obecnými soudy nebyly provedeny jí navrhované důkazy, čímž nedošlo ke správnému zjištění skutkového stavu věci. Soudy prý vzaly za důkaz "účelové tvrzení vedlejší účastnice, že od roku 2013 Anna Kopecká omezila svoji činnost soudního znalce a soudní přísedící u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí z důvodů zdravotních". Dle zjištění stěžovatelky v roce 2012, 2013 i nadále provádí vedlejší účastník placenou činnost soudního znalce i aktivní přísedící Okresního soudu v Ústí nad Orlicí. Stěžovatelka dále namítla, že obecné soudy chybně určily její příjmy, které tvoří invalidní důchod ve výši 3.331,- Kč měsíčně, příspěvek na bydlení v roce 2012 činil pouze cca 2.300,- Kč měsíčně. Obecné soudy dle jejího názoru též nesprávně interpretovaly nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2306/12 v tom smyslu, že stěžovatelka je "strůjcem svého štěstí a záleží jen na její píli, v jakých poměrech bude žít". Tato interpretace je dle ní v rozporu s principy spravedlnosti. Stěžovatelka si dle svých slov své postižení nezpůsobila a naopak potřebuje pomoc po všech stránkách, aby její život byl co nejvíce snesitelný v rámci již tak značně omezených možností. Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces i tím, že všechny úkony v řízení prováděl a v řízení rozhodoval podjatý soud. Svůj názor na podjatost soudů stěžovatelka opírá o skutečnost, že vedlejší účastnice je soudní znalkyní vedenou v seznamu znalců a tlumočníků u Krajského soudu v Hradci Králové. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Dále pokládá Ústavní soud za nezbytné podotknout, že ve vztahu k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje velmi rezervovaně, což platí obecně o tzv. statusových věcech, kdy dokonce v některých případech považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (tak tomu je např. v otázce rozvodu manželství; srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 465/02, IV. ÚS 778/02, IV. ÚS 317/04, IV. ÚS 274/04 aj.). Důvodem je skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží i v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku (dříve zákonem o rodině) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. O tyto formy protiústavnosti se však v posuzované věci nejedná. Ústavní stížnost je toliko polemikou s důvody, které obecné soudy v napadených rozhodnutích uvedly, přičemž je z ní patrný nesouhlas s jejich postupem a hodnocením skutkových okolností. Takové námitky však nejsou bez dalšího způsobilé zpochybnit ústavní konformitu stěžovaných rozsudků. Sluší se na tomto místě poznamenat, že řízení o ústavní stížnosti instančně ani jinak nenavazuje na civilní proces, který byl konkrétně v právní věci stěžovatelky završen rozporovaným rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích. To znamená, že přezkumu správnosti soudy zjištěného a interpretovaného skutkového stavu se již před Ústavním soudem nelze úspěšně domáhat, protože jde o jejich výlučnou pravomoc, do které není oprávněn Ústavní soud ingerovat, ledaže zjistí při výkonu této pravomoci exces zakládající porušení ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní soud tedy nemůže ve věci sám provádět dokazování a na jeho pozadí revidovat závěry obecných soudů, a proto v posuzované věci ani nemůže samostatně vyřešit otázku, zda stěžovatelce výživné přísluší. Přitom z rozhodnutí ani jednoho z obecných soudů není patrný žádný exces, kterého by se dopustily v otázce zjišťování skutkového stavu a pro který by bylo třeba přikročit ke kasaci jejich rozsudků.
Důvody předestřené jak nalézacím, tak i odvolacím soudem jsou dostatečně konkrétní a jednoznačně z nich plyne, které okolnosti je vedly k závěru o nedůvodnosti stěžovatelčina požadavku ohledně výživného. Odvolací soud v tomto směru citoval z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2306/12 ze dne 13. 3. 2013 (N 43/68 SbNU 433), uvedl, že "teleologie §85 odst. 1 zákona o rodině je zásadně postavena na myšlence člověka plně zodpovědného za svůj osud. Od okamžiku nabytí schopnosti sám se živit má dítě své příjmové poměry objektivně ve svých rukou, je ‚strůjcem svého štěstí'. Záleží zpravidla jen na něm (na jeho píli aj.), v jakých majetkových poměrech bude žít; pokud v tomto ohledu aktivní nebude, negativní důsledky si ponese sám. Smyslem a účelem tudíž je, že pokud je dítě již objektivně schopno si samo své potřeby uspokojovat, bylo by nespravedlivé přičítat jeho event. pasivitu v této sféře k tíži jeho rodičů v tom smyslu, že by rodiče byli povinni nadále své dítě živit." K tomu pak krajský soud doplnil, že stěžovatelka dosáhla schopnosti sama se živit nejpozději poté, kdy úspěšně dokončila vysokoškolské studium, tj. v roce 1991. Nejpozději v tomto roce zanikla vyživovací povinnost vedlejší účastnice ke stěžovatelce, a bylo na ni, aby si dále uspokojovala své potřeby sama. Odvolací soud také konstatoval, že soudní judikatura sice dospěla k závěru, že vyživovací povinnost rodičů k (zcela) invalidnímu dítěti může trvat po celou dobu jeho života, avšak jednalo se vždy o dítě, které bylo invalidní z důvodů nastalých ještě v době jeho nezletilosti, takže takové dítě nikdy nenabylo schopnosti se samo živit, což není případ stěžovatelky. Takové odůvodnění nepokládá Ústavní soud za ústavně nekonformní.
Přehlédnout tu však nelze především morální rozměr celé věci. Již okresní soud poukázal na to, že požadavek stěžovatelky na výživné vůči žalované je též v rozporu s dobrými mravy (srov. str. 9). Podle názoru krajského soudu lze považovat za výraz současných etických zásad občanské společnosti nejen České republiky, že děti po dosažení schopnosti se samy živit, a tím spíše poté, kdy jako žalobkyně úspěšně dokončí vysokoškolské studium, uzavřou manželství (u žalobkyně opakovaně) a samy mají děti, se neobracejí na své rodiče důchodového věku s kategorickým požadavkem na zajištění své výživy. Je zcela přirozené, že v rámci normálně fungujících rodinných vztahů i staří rodiče pomáhají svým dětem, pokud toho jsou rodiče schopni a dospělé děti jejich pomoc potřebují a vítají, ovšem rozhodně to není běžně považováno za nějakou morální povinnost rodičů, kteří již přesáhli produktivní věk. Naopak je považováno za morální povinnost dospělých dětí, jejímž výrazem je i zákonná vyživovací povinnost dětí vůči rodičům, poskytovat pomoc svým starým rodičům, pokud jsou toho děti též schopny. Z počínání stěžovatelky, jak je zachyceno v nashromážděném důkazním materiálu, krajský soud dovodil, že stěžovatelka je do značné míry motivována snahou určitým způsobem "potrestat" vedlejší účastnici za údajná příkoří, která měla stěžovatelka utrpět. Odvolací soud taktéž zdůraznil, že stěžovatelka sama navíc zjevně nevyvíjí prakticky žádnou snahu zlepšit své postavení nejprve za použití svého nezanedbatelného majetku, když krajský soud nezpochybňuje, že stěžovatelka není schopna pracovní činnosti. Právo na výživné jí tedy nenáleží, a to bez ohledu na její současný zdravotní stav či na poměry žalované (str. 8). Z uvedeného plyne, že odvolací soud dostatečně a řádně ozřejmil, v čem spatřuje jednání stěžovatelky za rozporné s dobrými mravy, a proč tomuto jednání žádnou ochranu neposkytl. Důvod k zásahu Ústavního soudu tedy dán není.
K námitkám vzneseným stěžovatelkou v ústavní stížnosti se sluší podotknout, že okresní soud zamítl důkazní návrhy stěžovatelky pro nadbytečnost, kterou odvolací soud ve svém rozsudku podrobněji a přesvědčivě osvětlil (str. 6). Pokud jde o námitku, že všechny úkony v řízení prováděl a v řízení rozhodoval podjatý senát odvolacího soudu, dlužno poznamenat, že stěžovatelka nedoložila - a z napadeného rozhodnutí to ani neplyne, že by takovou námitku vůbec byla vznesla, natož jak o ní případně bylo rozhodnuto. Proto se jí Ústavní soud dále nemohl zabývat.
Za daných okolností tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 21. října 2014
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu