ECLI:CZ:US:2014:4.US.2173.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2173/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci stěžovatele Jiřího Ševčíka, právně zastoupeného advokátem Mgr. Michalem Kojanem, Kolínská 13, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2014 sp. zn. 55 Co 64/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 25. 6. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí městského soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Obvodní soud pro Prahu 2 svým usnesením ze dne 4. 12. 2013 sp. zn. 22 C 157/2012 zamítl žalobu stěžovatele vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti, jíž se domáhal zaplacení částky 8.630,- Kč s úroky z prodlení. Přesto, že byl stěžovatel soudem prvního stupně poučen o tom, že je odvolání v jeho věci nepřípustné, podání si podal.
Městský soud v Praze rozhodl o podaném odvolání tak, že jej odmítl, a to právě z toho důvodu, že žalovaná částka je bagatelní a nejsou tak splněny předpoklady ustanovení §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (o. s. ř.), pro podání tohoto opravného prostředku. Z předmětné ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel si byl této skutečnosti vědom a již při podávání odvolání navrhl městskému soudu, aby v souladu s ustanovením čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř. Jelikož tak odvolací soud neučinil, domáhá se stěžovatel nyní téhož formou ústavní stížnosti, neboť je přesvědčen o tom, že stanovení finančního limitu u tzv. bagatelních věcí je zásahem do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Důvod pro tento svůj náhled pak spatřuje především v tom, že jeho měsíční příjem činí toliko dávky v hmotné nouzi ve výši 6.770,- Kč, z čehož dovozuje, že pro něj částka 8.630,- Kč není bagatelní. V souvislosti s uvedeným pak odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2933/11, v němž Ústavní soud konstatoval, že přezkumu přiměřenosti hranice, která vylučuje přístup k odvolacímu soudu, se bude věnovat v přiléhavějším případě. Stěžovatel je toho názoru, že tímto případem je právě ten jeho, a to s ohledem na výši jeho měsíčního příjmu.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), což se však v uvedeném případě nestalo.
Stěžovatel předmětnou ústavní stížností napadá především rozhodnutí městského soudu, přičemž Ústavnímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že ústavní stížností směřující proto usnesení soudu prvního stupně se v minulosti již zabýval (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 994/14).
Z článku 95 odst. 2 Ústavy vyplývá, že k jeho aplikaci může obecný soud přistoupit pouze a jedině v případě, kdy dospěje k závěru, že ve věci má být aplikováno ustanovení zákona, které je dle jeho úvahy v rozporu s Ústavním pořádkem. V souvislosti s uvedeným je Ústavní soud toho názoru, že obecnému soudu nelze vytýkat, pokud má ve věci ústavnosti §202 odst. 2 o. s. ř. jiný právní názor než stěžovatel. Výše uvedený článek Ústavy nelze pojímat tak, že by jím obecné soudy naplňovaly představy účastníků řízení o ústavnosti toho kterého ustanovení zákona. Je nepochybné, že účastník řízení může v tomto smyslu úvahu soudu iniciovat, ovšem nemůže ji nahradit.
Ústavnímu soudu je znám nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2933/11, nicméně v předmětném případě je předmětem přezkumu usnesení odvolacího soudu, který, za situace, že nedospěl k závěru o neústavnosti výše citovaného ustanovení občanského soudního řádu, nemohl postupovat jinak, než odvolání odmítnout. Z ústavněprávního pohledu je podstatnou především ta skutečnost, že usnesení městského soudu má všechny zákonem požadované náležitosti a z odůvodnění je zcela zřejmé, na základě jakých skutkových okolností rozhodoval, které ustanovení zákona na věc aplikoval a k jakému závěru dospěl.
Otázkou bagatelnosti daného případu se zabýval Ústavní soud ve stěžovateli známém usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 994/14, přičemž v něm obsažené závěry odpovídají dlouhodobé judikatuře čtvrtého senátu v obdobných věcech (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 336/02, IV. ÚS 2652/11, IV. ÚS 1756/11, IV. ÚS 3090/10 vše dostupné na http://nalus.usoud.cz). Výjimku z této judikatury lze spatřovat např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3678/12, ovšem v tomto případě se jednalo o systémové rozhodnutí, mající podpořit a utvrdit dosavadní judikaturu Ústavního soudu ve věcech nákladů řízení u tzv. formulářových žalob.
Z výše vyložených důvodů mimo ústní jednání a bez účastníků řízení odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu