ECLI:CZ:US:2014:4.US.2490.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2490/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Ivany Brýžové, zastoupené Mgr. Josefem Milichovským, advokátem se sídlem Koliště 55, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2014, č. j. 10 As 33/2014-34, spojené s návrhem na zrušení §65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka svou včas podanou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení jejího ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 1. 2014, č. j. 22 A 151/2013-52, byla odmítnuta její žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje (dále jen "krajský úřad") ze dne 16. 9. 2013, č. j. MSK 36232/2013, kterým krajský úřad zrušil územní rozhodnutí Městského úřadu v Bruntále (dále jen "městský úřad") ze dne 27. 12. 2012, č. 671/2011, č. j. VUP/77492-12/kru-Výst. 7867/2012/kru (dále jen "územní rozhodnutí"). Stěžovatelka namítá, že odvolání proti územnímu rozhodnutí nebylo podáno řádně, neboť odvolatelé nebyli při podání odvolání řádně zastoupeni. Pokud krajský úřad bez řádného odvolání zrušil územní rozhodnutí, kterým byla umístěna stavba, a věc vrátil městskému úřadu k novému projednání, zasáhl tím významně do práva stěžovatelky na spravedlivý proces.
Krajský soud v Ostravě v odůvodnění rozhodnutí o odmítnutí stěžovatelčiny žaloby podané proti rozhodnutí krajského úřadu uvedl, že rozhodnutí, kterým krajský úřad jako odvolací správní orgán zruší rozhodnutí správního orgánu I. stupně a věc mu vrátí k novému projednání, není rozhodnutím ve smyslu ustanovení §65 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "soudní řád správní").
Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky napadeným rozsudkem zamítl a v odůvodnění uvedl, že v projednávané věci je důsledkem napadeného rozhodnutí krajského úřadu pouze vrácení věci do stadia před rozhodnutí správního orgánu I. stupně, kde bude o věci znovu rozhodnuto. Předmět řízení se tedy stále nachází ve sféře rozhodování veřejné správy. "Zrušující rozhodnutí odvolacího orgánu v této fázi nic nemění na subjektivních veřejných právech účastníků správního řízení, neboť se tímto rozhodnutím nezakládají účastníkům s konečnou platností práva ani povinnosti."
Dle názoru stěžovatelky by proti takovému signifikantně právo porušujícímu postupu správního orgánu, jenž nedodržel všechny procesní podmínky pro to, aby zrušil rozhodnutí orgánu prvního stupně, měl být za každých okolností umožněn přezkum ve správním soudnictví. V opačném případě je zde riziko libovůle správních orgánů, které, vědomy nenapadnutelnosti procesních rozhodnutí ve správním soudnictví, nebudou nuceny dodržovat procesní ustanovení správního řádu, event. jiných procesních předpisů, a rovněž tento postup řádně zdůvodňovat.
Stěžovatelka v souladu s §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, spojila ústavní stížnost s návrhem na zrušení §65 odst. 1 soudního řádu správního, neboť se ve světle shora uvedeného domnívá, že porušuje čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Důvodem je, že na jeho základě v případech, kdy nadřízené správní orgány procesně vadným rozhodnutím ruší a vracejí věci orgánům prvního stupně opětovně k projednání, nemá účastník řízení možnost proti tomuto postupu brojit cestou podání správní žaloby, event. jiným řádným opravným prostředkem. Možnost soudního přezkumu by měla být umožněna i proti zásadním rozhodnutím v průběhu řízení. Jedině tak lze zamezit, aby správní orgány opakovanými změnami požadavků kladených na účastníky a chybnými rozhodnutími odsouvaly předpoklady pro ukončení řízení.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení práva na spravedlivý proces, se Ústavní soud soustředil na posouzení toho, zda napadená rozhodnutí nejsou projevem libovůle v rozhodování, tj. zda jsou řádně a srozumitelně odůvodněna, nebo zda nejsou založena na formalistickém výkladu práva. Ani jednu z těchto podmínek, za jejichž splnění by bylo možné shledat porušení práva na spravedlivý proces, však Ústavní soud neshledal.
Oponentura předestřená stěžovatelkou otevírá spor o výklad ustanovení §65 zákona o soudním řádu správním a ústavní stížností stěžovatelka toliko pokračuje v polemice se správními soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním totožných námitek, jež jim adresovala již dříve.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud se zcela relevantním způsobem vypořádal s námitkami stěžovatelky a uplatněné právní názory - v rozhodném směru - adekvátně, na racionální a logické základně, odůvodnil. Podstata závěrů správních soudů je uvedena výše, přičemž na zbylé odůvodnění Nejvyššího správního soudu lze uspokojivě odkázat. Ústavní soud považuje výklad §65 soudního řádu správního, ve kterém se promítá zásada subsidiarity správního soudnictví, tak jak jej v posuzované věci provedly správní soudy, za ústavně souladný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 2092/08, na které poukazuje i Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí).
Ze shora uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nelze považovat za projev libovůle.
Ústavní soud přitom nad rámec uvedeného dodává, že zásada subsidiarity a ani její projev v posuzovaném případě, nemá svévolné dopady na přístup k soudní ochraně. Jak k zásadě subsidiarity správního soudnictví Ústavní soud v obecné rovině uvedl již ve své předchozí judikatuře: "Podmínka přípustnosti projednání správní žaloby soudem teprve po vyčerpání všech dostupných opravných prostředků v rámci soustavy správních orgánů je výrazem subsidiarity soudního přezkumu vůči kontrolním mechanismům v systému správních orgánů, kterážto zásada preferuje nápravu tvrzené nezákonnosti co nejrychleji a nejblíže dotčenému jedinci, tedy usiluje o odstranění pochybení již správními orgány samotnými. Stanovení této podmínky bezpochyby do jisté míry omezuje přístup k soudu, s ohledem na výše uvedenou zásadu subsidiarity však nikoli svévolně a bezdůvodně; zároveň cestu k soudnímu přezkumu ponechává otevřenu, pokud se jedinec nedomůže nápravy u správních orgánů" (usnesení ze dne 5. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 1861/07).
S ohledem na výše uvedené okolnosti Ústavní soud neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Pokud jde o návrh stěžovatelky na zrušení §65 soudního řádu správního, podaný na základě §74 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud uvádí, že jde o návrh akcesorický, který podle ustálené judikatury sdílí právní osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2014
Vlasta Formánková v. r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu