ECLI:CZ:US:2014:4.US.256.14.1
sp. zn. IV. ÚS 256/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, ve věci stěžovatele Z. Š., právně zastoupeného advokátem JUDr. Radkem Ondrušem, Těsnohlídkova 9, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 3 Tdo 924/2013, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. 4 To 75/2013 a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. 3 T 76/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 20. 1. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy odsouzen k podmíněnému trestu tří měsíců s odkladem výkonu na dobu jednoho roku, a to za spáchání přečinu výtržnictví podle ustanovení §358 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."). Deliktního jednání se měl přitom dopustit tím způsobem, že se společně s T. D. dostal pod vlivem alkoholu do potyčky s Jindřichem Feikem a dalšími osobami, které přišly jmenovanému na pomoc. Příčinou potyčky přitom měl být způsob, jak poškozený nakládal s ulovenými rybami.
Podle náhledu stěžovatele hodnocení skutkového děje, provedeného obecnými soudy, vykazuje rozpor s hmotněprávní logikou. Poukazuje přitom na skutečnost, že pro naplnění skutkové podstaty přečinu výtržnictví je zejména důležitý důvod napadení, nikoliv skutečnost, že k napadení došlo na místě veřejně přístupném. Odvolací soud se vyhnul hodnocení potyčky a pouze uvedl, že se jednalo o naprosto malichernou pohnutku, která sloužila k uvolnění opilecké agresivity. Svědek Petr Tříska při výslechu uvedl, že se mu jednání poškozeného také nelíbilo. Stěžovatel ve svém návrhu rozvádí okolnosti, jež ho vedly k útoku na poškozeného, zdůrazňuje přitom, že obecné soudy jeho pohnutku zcela přehlédly. Soudy se rovněž nevypořádaly s tím, kdy a z jaké pohnutky se stěžovatel do potyčky zapojil, jednoznačně přitom odmítá, že by se jednalo o brutální útoky pěstí. Svědci přitom hovoří o žduchání a o společném držení či strkání. Odůvodnění rozsudků je tak podle stěžovatele nedostatečné. Stejně tak stěžovatel nesouhlasí se závěry soudů, podle nichž se jednalo o brutální útok se stupňující se intenzitou. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy poukázal na dosavadní judikaturu stran přečinu, na což však obecné soudy reagovaly jen okrajově. Trestným činem výtržnictví není jakékoliv napadení. Aby byla naplněna skutková podstata trestného činu výtržnictví, je nutná svévole, hrubá neslušnost a neuctivý postoj k veřejnému pořádku. V předmětné věci T. D. bránil dodržování rybářského práva a rybářských zvyklostí. Nejednalo se tedy o svévolné porušení veřejného pořádku, ale naopak o jeho obranu. Stěžovatel neútočil s T. D., do celé potyčky se zapojil až později a naopak v jedné fázi dokonce i bránil jednu z napadených. Tuto stránku věci soudy nijak nezkoumaly. Rozsudek je nezákonný i z toho důvodu, že odporuje zásadě předvídatelnosti, kdy celá řada podobných případů skončila pouze jako přestupek. Právní závěry obecných soudů jsou v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními. Soudy provedly rozporné a neúplné hodnocení důkazů, svědecké výpovědi hodnotily neadekvátně a účelově, kdy přikládaly váhu pouze tvrzení, které bylo v neprospěch stěžovatele, kdy naopak tvrzení ve prospěch stěžovatele bylo zcela pominuto. Podle náhledu stěžovatele tak došlo k zásahu do jeho základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Napadené rozsudky mají přitom pro stěžovatele zásadní význam, protože na jejich základě byl propuštěn ze služebního poměru příslušníka vězeňské služby.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Předně je třeba opakovaně poukázat na skutečnost, že Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace aplikovaných právních předpisů je záležitostí obecných soudů.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Z odůvodnění rozsudku krajského soudu vyplývá, že před soudem prvního stupně, z něhož ostatně co do dokazování odvolací soud vyšel, byla provedena celá řada výslechů svědků s tím, že byl ve veřejném zasedání dovyslechnut i zasahující policista Aleš Sobotka. Další svědecké výpovědi svědčící o vině stěžovatele podali Martin Marek a Daniel Vogel. Vzhledem ke vzniklé situaci nebylo snadné určit, který útočník kdy koho přesně napadl, což však nebránilo obecným soudům učinit spolehlivý závěr o tom, že prvotním útočníkem byl T. D., po jehož bok se do potyčky postavil i stěžovatel, který rovněž útočil na přítomné osoby. Stěžovateli nelze přisvědčit v tom smyslu, že by obecné soudy nevzaly v potaz výpovědi svědčící v jeho prospěch. Z odůvodnění odvolacího soudu je zcela zřejmé, že to byl právě stěžovatel, který se snažil T. D. zabránit v útoku na Ivanu Gazgebovou. Toto jednání T. D. bylo soudem vyhodnoceno jako exces ze společného jednání a proto také nebylo stěžovateli přičítáno k tíži. V rámci závěrečné úvahy o trestu krajský soud dokonce počínání stěžovatele ve vztahu k Ivaně Gazgebové vyhodnotil jako polehčující okolnost, protože se ji snažil před T. D. chránit. Nelze tedy dospět k závěru, že by soud bral v potaz jen výpovědi, svědčící v neprospěch stěžovatele.
Poukazuje-li Z. Š. na to, že soudy vyhodnotily jeho útok jako brutální, nutno poukázat na to, že krajský soud hodnotil počínání stěžovatele jako "agresivní", což zcela nepochybně bylo. Řešit tvrzené porušení rybářského práva či rybářských zvyklostí na veřejnosti za přítomnosti nezletilých dětí fyzickým útokem je zcela nepřípadné. Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu je zřejmé, že tento se věnoval i pohnutce pachatele ke spáchání trestného činu a dospívá k závěru, že o přečin výtržnictví skutečně nemusí jít, jak tvrdí stěžovatel, v těch případech, kdy jednání pachatele bylo vedeno odpovídající omluvitelnou pohnutkou. To se však netýká projednávaného případu, neboť v tom se útočníci snažili najít toliko záminku k vyvolání konfliktu. Mezi pohnutkou a následným jednáním musí být v takových případech vztah proporcionality, což se však zjevně nestalo. Závěry obecných soudů stran opilecké agresivity stěžovatele lze tak mít za zcela přiléhavé.
Závěrem své ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že jeho jednání mělo být projednáno jen v rámci přestupkového řízení, neboť řízení trestní má sloužit až jako ultima ratio. K tomu lze uvést, že obecné soudy opět uvedly důvody, pro které sáhly k tomuto krajnímu řešení. Vyšly z toho, že pachatelé se svého jednání dopustili veřejně, za přítomnosti nezletilých a v rekreační oblasti, tedy v místě, které je lidmi obecně vyhledáváno za účelem oddechu a relaxace. Trest uložený obecnými soudy nelze hodnotit jako drakonický a zcela odpovídá povaze spáchaného přečinu. Zásadnější dopady na stěžovatele má jistě ta skutečnost, že v důsledku svého odsouzení byl propuštěn ze služebního poměru. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku krajského soudu, i tato skutečnost byla při ukládání trestu vzata v potaz a odůvodněna logickými argumenty. Přitom již nalézací soud ve svém odůvodnění poukázal na skutečnost, že charakter zaměstnání určitých státních zaměstnanců vyžaduje jistou míru obezřetnosti při řešení určitých životních situací. Této skutečnosti si byl stěžovatel nepochybně vědom.
Namítá-li stěžovatel porušení práva na spravedlivý proces, nutno konstatovat, že podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo.
Namítá-li stěžovatel, že v řízení před obecnými soudy nebyla respektována zásada in dubio pro reo, nelze s ním souhlasit, neboť tato má prostor pouze tam, kde soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V předmětném případě však neměl soud po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o skutkovém stavu věci a své úvahy o tomto svém názoru zahrnul do odůvodnění rozhodnutí. Podmínky pro uplatnění výše citované zásady tak v předmětném případě nebyly dány, neboť z hlediska soudu byla skutková zjištění postavena najisto.
Ústavnímu soudu tak nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu