ECLI:CZ:US:2014:4.US.2749.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2749/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Eduarda Víta, zastoupeného Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem Západní 449, Chýně, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 58/2013-34 ze dne 29. 5. 2014 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 9 Ca 283/2009-69 ze dne 6. 3. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 a 3 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že dodatečnými platebními výměry Finančního úřadu pro Prahu 5 byla stěžovateli vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2003 ve výši 382 452 Kč; za zdaňovací období roku 2004 snížena daňová ztráta o 631 509 Kč a dodatečně vyměřena daň z příjmu fyzických osob ve výši 107 594 Kč. Městský soud žaloby stěžovatele (spojené ke společnému projednání) proti rozhodnutím Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu (nyní Odvolacího finanční ředitelství), kterými nebylo vyhovělo odvoláním stěžovatele proti rozhodnutím správce daně, zamítnul jako nedůvodné. Kasační stížnost proti rozhodnutí Městského soudu v Praze byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta.
Stěžovatel v ústavní stížnosti sumarizuje základní otázky, při jejichž řešení mělo dojít k porušení jeho základních práv. Zejména namítá, že nedošlo k řádnému ukončení daňové kontroly, a tudíž ani neměla být vydána prvotní rozhodnutí správce daně, a pokud byla vydána, pak měla být bez dalšího zrušena v rámci odvolacího řízení. Bylo mu upřeno právo na dokazování, vydaná rozhodnutí správce daně proto měla být zrušena v rámci odvolacího řízení, potažmo měly být důkazy v rámci odvolacího řízení provedeny. Uplynula prekluzivní lhůta podle ustanovení §47 odst. 1 daňového řádu a další snaha o její účelové obnovení je v rozporu se zákonem a ústavními principy. V tomto směru stěžovatel zpochybňuje, že výzva žalovaného ze dne 9. 12. 2008 je úkonem přerušujícím běh prekluzivní lhůty ve smyslu §47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o správě daní"). Podle stěžovatele proto mají být rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena a správním žalobám stěžovatele má být vyhověno; rovněž rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství mají být zrušena a daňové řízení má být z důvodu prekluze zastaveno. Zrušena mají být i veškerá další rozhodnutí na tato rozhodnutí navazující.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před správními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně vyjádří ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud nejdříve připomíná, že po faktickém započetí činnosti Nejvyššího správního soudu již Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu správních orgánů a soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Podstatou ústavní stížnosti je pokračující polemika s jejich závěry ohledně daňové povinnosti stěžovatele vyčíslené v dodatečných platebních výměrech.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo rozhodováno na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a správní orgány i soudy všechny námitky uplatněné stěžovatelem v předchozím řízení (shodné jako v ústavní stížnosti) velmi podrobně přezkoumaly.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí především vyplývá, že se důkladně zabývaly tvrzením stěžovatele ohledně účelovosti výzvy ze dne 9. 12. 2008, a to z hlediska všech argumentů, jež měly podpořit jeho tvrzení, že výzva není úkonem přerušujícím běh prekluzivní lhůty. Z odůvodnění rozhodnutí městského soudu i Nejvyššího správního soudu je pak zřejmé, na základě jakých důkazů a zjištění dospěly shodně jako finanční orgány k závěru, že výzva ze dne 9. 12. 2008 je úkonem ve smyslu §47 odst. 2 zákona o správě daní, který prodloužil lhůtu pro vyměření daně do 31. 12. 2011. V odůvodnění rozhodnutí je rovněž dostatečně rozvedeno, že pochybnosti vyjádřené ve výzvě byly důvodné, výzva směřovala k vyměření daně a odpovídala povaze a rozsahu zjišťovaných skutečností, přičemž nešlo o úkon provedený výlučně nebo převážně za účelem přerušení běhu prekluzivní lhůty. Vzhledem k tomu, že žalobami napadená rozhodnutí byla vydána dne 15. 7. 2009, k prekluzi práva vyměřit daň nedošlo. Své závěry soudy podpořily odkazy na judikaturu Nejvyššího správního soudu (např. č. j. 2 Afs 52/2005-947, Afs 36/2008-34).
Stejně tak se správní orgány a soudy podrobně vyjádřily k otázce ukončení daňové kontroly ke dni 1. 9. 2008. V odůvodnění rozhodnutí mj. poukázaly na to, že správce daně v průběhu daňové kontroly seznamoval stěžovatele s jednotlivými zjištěními a umožňoval mu realizovat jeho procesní práva. Po neúspěšném pokusu o osobní projednání zprávy o daňové kontrole a zhodnocení dosavadního přístupu stěžovatele správce daně v souladu s ustanovením §16 odst. 8 zákona o správě daní přistoupil k doručení zprávy o daňové kontrole, čímž byla daňová kontrola ukončena. Projednání zprávy o daňové kontrole přitom bylo zahájeno již dne 10. 1. 2007 a 23. 1. 2008 a správce daně se stěžovatelem výsledky zjištění průběžně projednával a vždy reagoval na vyjádření stěžovatele a jeho návrhy na provedení dalších důkazů.
Správní orgány i soudy se vyjádřily k námitkám stěžovatele týkajícím se tvrzených nedostatků v dokazování. Rovněž v tomto směru dostatečně odůvodnily své závěry, podle nichž stěžovatel neprokázal svá tvrzení ohledně prokazovaných výdajů a neunesl tak důkazní břemeno podle §31 odst. 9 zákona o správě daní.
Jak bylo předesláno, Ústavnímu soudu nepřísluší, aby z pozice další odvolací instituce přehodnocoval, zda správní soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů (což nebylo shledáno v projednávané věci), kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97, I. ÚS 398/04). Tomu odpovídá i judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených ostatními soudy a nahrazovat hodnocení těchto soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález sp. zn. III. ÚS 23/93).
Správní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Podle přesvědčení Ústavního soudu nic nesvědčí o tom, že by se správní orgány a soudy při rozhodování dopustily libovůle. Vzhledem k velmi podrobnému, výstižnému a vyčerpávajícímu odůvodnění rozhodnutí městského a Nejvyššího správního soudu Ústavní soud považuje za nadbytečné se k věci duplicitně vyjadřovat.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u správních orgánů a příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva, přičemž bylo zcela na něm, aby zvolil, jakým způsobem bude svá práva hájit. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu