ECLI:CZ:US:2014:4.US.3009.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3009/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Tomáše Kvintuse a Lenky Kvintusové, zastoupených JUDr. Evou Chlupatou, advokátkou se sídlem Jana Masaryka 45, 120 00 Praha, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 19/2012-35 ze dne 18. 7. 2013 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 3 Af 19/2010-78 ze dne 26. 10. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 11 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím ze dne 7. 5. 2010 č. j. 7151/09-1100-108346 změnilo Finanční ředitelství v Praze dodatečný platební výměr Finančního úřadu v Českém Brodě ze dne 1. 7. 2009 č. j. 21839/09/035970202492 na daň z příjmů fyzických osob za rok 2005 tak, že stěžovateli zvýšilo základ daně z částky 56.048,- Kč na částku 5.904.880,- Kč a zvýšilo dodatečně vyměřenou daň z částky 10.465,- Kč na částku 1.866.069,- Kč. Rozhodnutím ze dne 7. 5. 2010 č. j. 7152/09-1100-108346 změnilo Finanční ředitelství v Praze dodatečný platební výměr Finančního úřadu v Českém Brodě ze dne 1. 7. 2009 č. j. 21840/09/035970202492 na daň z příjmů fyzických osob za rok 2006 tak, že stěžovateli zvýšilo základ daně z částky 84.079,- Kč na částku 24.223.246,- Kč a zvýšilo dodatečně vyměřenou daň z částky 16.987,- Kč na částku 7.734.811,- Kč. Zároveň zvýšilo i vyměřené penále z částky 3.397,- Kč na částku 1.546.962,- Kč.
Rozhodnutím ze dne 7. 5. 2010 č. j. 7148/09-1100-108346 změnilo Finanční ředitelství v Praze dodatečný platební výměr Finančního úřadu v Českém Brodě ze dne 1. 7. 2009 č. j. 21841/09/035970202492 na daň z příjmů fyzických osob za rok 2005 tak, že stěžovatelce zvýšilo základ daně z částky 56.049,- Kč na částku 407.435,- Kč, jakož i zvýšilo dodatečně vyměřenou daň z částky 10.465,- Kč na částku 106.869,- Kč. Rozhodnutím ze dne 7. 5. 2010, č. j. 7149/09-1100-108346, pak Finanční ředitelství v Praze změnilo dodatečný platební výměr Finančního úřadu v Českém Brodě ze dne 1. 7. 2009 č. j. 21842/09/035970202492 na daň z příjmů fyzických osob za rok 2006, a to tak, že stěžovatelce zvýšilo základ daně z částky 84.080,- Kč na částku 388.804,- Kč a dále zvýšilo dodatečně vyměřenou daň z částky 16.987,- Kč na částku 107.803,- Kč. Zároveň zvýšilo i vyměřené penále z částky 3.397,- Kč na částku 21.560,- Kč.
Citovaná rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze stěžovatelé napadli správní žalobou podanou u Městského soudu v Praze, který ji shora označeným rozsudkem zčásti odmítl pro nedostatek aktivní legitimace, zčásti ji zamítl pro nedůvodnost. Proti tomuto rozhodnutí následně stěžovatelé podali kasační stížnost, již Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem jako nedůvodnou dle §110 odst. 1 věty poslední soudního řádu správního (dále též "s. ř. s.") zamítl.
Proti rozhodnutím správních soudů brojí stěžovatelé ústavní stížností, domáhajíce se jejich kasace. Stěžovatelé se neztotožňují s názorem soudů, že faktury, které obsahují všechny zákonem požadované náležitosti a na nichž je v rubrice "forma úhrady" uvedeno "hotově", neprokazují úhradu této na nich uvedené částky, resp. zaplacení prací a výkonů, pro které byla konkrétní faktura vystavena. Správce daně na opakovaný dotaz stěžovatelů prý vždy uváděl, že jde o praxi jemu vyhovující, neměl proti ní v předchozích létech námitek, přičemž stěžovatelé vycházeli i z toho, že jde o všeobecně známou povědomost z jejich okolí. V daňovém řízení však naopak správce daně dle názoru stěžovatelů nepředložil žádný důkazní prostředek, který by v tomto bodě vyvrátil tvrzení daňového subjektu. Předložené faktury, osvědčení o registraci dodavatele a zejména pak svědecká výpověď zástupce předmětných dodavatelských společností dle stěžovatelů představují zcela dostačující způsob ke splnění důkazní povinnosti daňového subjektu. V této souvislosti je dle nich nutno upozornit na právní úpravu důkazního břemene obsaženou v §31 odst. 8 a 9 zákona o správě daní a poplatků. Na základě předložených dokladů prý bylo prokázáno, že k uskutečnění zdanitelných plnění dle předmětné fakturace skutečně došlo. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že pokud na straně správce daně přetrvávají ohledně uskutečněného plnění ze strany uvedených společností pochybnosti, na jejichž základě hodlal setrvat na svých kontrolních závěrech, bylo jeho povinností postupovat ve smyslu §31 odst. 8 stejného předpisu a seznámit daňový subjekt s důkazními prostředky, které jeho prokázaná tvrzení jednoznačným způsobem vyvracejí, což však neučinil. Tyto své argumenty stěžovatelé v ústavní stížnosti podrobně rozvedli. Závěrem navrhli, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud nepokládá rozhodnutí obecných soudů za ústavně nekonformní, když z jejich odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností tyto soudy vycházely i jak se vypořádaly s námitkami stěžovatelů. Ústavní soud je rovněž nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, resp. polemikou se správními soudy, s níž se především kasační soud již ústavně konformním způsobem a velmi podrobně vypořádal. Na tomto místě je třeba připomenout, že Ústavní soud se již identickou problematikou ve vztahu ke stěžovateli zabýval, a to v usnesení sp. zn. IV. ÚS 426/13 ze dne 26. 3. 2013, kterým obdobnou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. V tehdy napadeném řízení se jednalo pouze o jiná zdaňovací období na daň z přidané hodnoty, a nikoli o daň z příjmu fyzických osob, pročež jsou závěry Ústavního soudu o absenci zásahu do základních práv stěžovatele přiléhavé i pro nyní posuzovanou věc.
Nejvyšší správní soud k námitce stěžovatelů stran hodnocení věrohodnosti předložených faktur a ostatních důkazů dostatečně objasnil, proč tyto argumenty nemohou obstát (srov. str. 4 a násl. napadeného rozsudku kasačního soudu). Zejména zdůraznil, že na základě výzvy správce daně stěžovatel předložil notářsky ověřené soupisy faktur za zdaňovací období roku 2005 až 2007. Soupisy faktur byly označeny názvem a razítkem dodavatelských společností, včetně podpisů jednatelů, které byly notářsky ověřeny. Následným místním šetřením u příslušné notářky však správce daně zjistil, že podpisy notářsky ověřovány nebyly a ani použité razítko není pravé. Na toto tvrzení kasačního soudu (a skutečností plynoucí ze správního spisu, jak tvrdí Nejvyšší správní soud) ovšem stěžovatelé v ústavní stížnosti nijak nezareagovali.
Nelze přehlédnout, že správce daně seznámil stěžovatele u ústního jednání právě s výsledky tohoto místního šetření u notářky, pročež tyto faktury nemohou být relevantním důkazním prostředkem. Stěžovatel poté předložil nové soupisy, které se lišily od předcházejících pouze tím, že nebyly označeny razítkem dodavatelských společností a podpisy jednatelů byly nahrazeny podpisem Genadije Khomycha. Současně stěžovatel předložil plné moci, podle kterých byla tato osoba zmocněna k zastupování předmětných společností. Správce daně sice opakovaně předvolával tuto osobu k podání svědecké výpovědi, avšak bezvýsledně. Tento svědek byl vyslechnut až v průběhu odvolacího řízení, kdy tvrdil, že převzetí dokladů probíhalo na předem telefonicky smluveném místě, kde od neznámé osoby převzal peníze a jí předal doklady. Pakliže na základě této výpovědi dospěl odvolací správní orgán (a posléze i správní soudy) k závěru, že jeho podpis na soupisech faktur s údajem, že faktury vystavila konkrétní společnost a že jí byly uhrazeny částky uvedené na fakturách, je zcela formální a stěžovatelem tvrzené skutečnosti neprokazující, nepostupoval v rozporu s ústavním pořádkem, neboť, jak správně poznamenal Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku, správce daně nemá povinnost prokázat, že údaje o určitém účetním případu jsou v účetnictví daňového subjektu zaznamenány v rozporu se skutečností, je však povinen prokázat, že o souladu se skutečností existují natolik vážné a důvodné pochyby, že činí tyto doklady nevěrohodnými, neúplnými, neprůkaznými nebo nesprávnými.
Pokud jde o námitku stran údajného aprobování faktur proplácených hotově, sluší se podotknout, že daňovou kontrolou nebyla ověřována věcná správnost údajů uvedených ve fakturách za měsíc březen 2006, jak tvrdí stěžovatelé, ale pouze jejich formální správnost, tj. jejich existence a soulad mezi daňovým přiznáním a evidencí daně z přidané hodnoty. Nešlo tedy o svévolné hodnocení důkazů, protože ani faktury za březen 2006 nebyly po věcném zhodnocení uznány jako věrohodné. Tento rozdíl stěžovatelé ve své ústavní stížnosti zcela pomíjejí. Obecné soudy se tvrzeními stěžovatele pečlivě zabývaly a své závěry, vedoucí k zamítnutí jeho žaloby, resp. kasační stížnosti, logicky a přesvědčivě zdůvodnily. Není přitom pravdou, že by nereagovaly na konkrétní námitky, které stěžovatel následně zopakoval i ve své ústavní stížnosti. Ostatně argument nejednotnosti posuzování dokladů i argument obezřetného přístupu stěžovatele k obchodním partnerům již byl vyvrácen v odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Afs 15/2012 ze dne 18. 10. 2012, který je stěžovateli znám a na který za této situace postačí v podrobnostech zcela odkázat.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 26. června 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu