ECLI:CZ:US:2014:4.US.3053.12.1
sp. zn. IV. ÚS 3053/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka, ve věci stěžovatelky J. K., právně zastoupené advokátem JUDr. Radkem Machem, Mendlovo nám. 2a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2012 sp. zn. 5 Tdo 380/2012, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. 4 To 299/2011 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2011 sp. zn. 5 T 116/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 10. 8. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a po odstranění vad návrhu konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka byla rozsudkem Městského soudu v Brně uznána vinnou ze spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku dle §255 odst. 1 a 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Za uvedené jednání jí byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na tři roky. Současně byla stěžovatelka zavázána k povinnosti nahradit způsobenou škodu ve výši 708.188,- Kč. K podanému odvolání krajský soud výše zmíněný rozsudek městského soudu zrušil a sám ve věci rozhodl stejně jako soud prvního stupně s tím rozdílem, že obviněné uložil povinnost nahradit způsobenou škodu ve výši 704.743,- Kč. Nejvyšší soud podané dovolání odmítl.
Stěžovatelka má za to, že výrok rozsudku krajského soudu, týkající se náhrady škody, je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů a zároveň rozporný se samotným výrokem rozhodnutí. Odvolací soud na jednu stranu uvádí na str. 5 rozsudku, že stěžovatelka způsobila Základní škole Brno, Křivánkovo nám. 11, celkovou škodu 115.461,- Kč, na druhou stranu však byla poškozené přiznána náhrada škody ve výši 704.743,- Kč. Obecné soudy se nevěnovaly okolnostem přiznání náhrady škody jako takové. Jediným právním hodnocením je konstatování, že je zřejmé, že v daném případě existuje kauzální nexus mezi jednáním obžalované a výší způsobené škody. Co je škodou a co jednáním obžalované však není nikterak odůvodněno a kauzální nexus tak není z čeho dovozovat. Úvahy soudu stran podmínek pro přiznání náhrady škody zcela absentují. Dále stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že odpovědnost se v daném případě řídí zákoníkem práce. V případě nedbalostního zavinění je odpovědnost omezena násobkem průměrného příjmu obviněné. Úmyslné jednání není vůči stěžovatelce prokázáno v rozsahu celé škody. Zákon č. 250/2000 Sb., z něhož vyplývá primární nárok, který je následně uplatňován po stěžovatelce, nevyžaduje zavinění při porušení rozpočtové kázně, ale jedná se o objektivní odpovědnost. Stěžovatelka nebyla v procesu o porušení rozpočtové kázně přítomna, a přesto jí má být celá škoda přičítána k tíži. Obecné soudy se řádně nezabývaly skutečným podílem stěžovatelky na způsobené škodě, přičemž zcela opomněly spoluodpovědnost České školní inspekce, jež postupovala při zákonných kontrolách značně nedbale. Podle náhledu stěžovatelky otázka náhrady škody přesahuje svojí obsáhlostí rozsah adhezního řízení, což soud také sám přiznává tím, že poškozené odkazuje s částí shodného nároku na občanskoprávní řízení.
Dále stěžovatelka poukazuje na to, že pokud se v jejím případě jedná o škodu podle zákoníku práce, měl by soud při zkoumání nároku poškozené posoudit aplikaci §264 zákoníku práce, podle něhož může soud z důvodů zvláštního zřetele výši náhrady škody přiměřeně snížit. V řízení před obecnými soudy nebylo zkoumáno, jakým způsobem byly tyto prostředky obdržené z dotací utraceny. Podle náhledu stěžovatelky bylo v řízení prokázáno, že získané finanční prostředky byly vynaloženy ve prospěch školy. Pokud základní škola obdržela na základě jednání stěžovatelky dotaci do svého rozpočtu, které nakonec na základě svého rozhodnutí do státního rozpočtu vrátila, není spravedlivé požadovat tuto "škodu" po obžalované. Rozpočet školy se vrátil pouze na úroveň, v níž by se střednědobě i bez zásahu stěžovatelky nacházel. Pokud stěžovatelka uhradí škodu podle předmětných rozhodnutí, bude to naopak škola, která se nespravedlivě obohatí. Pokud je obžalované kladeno za vinu, že nedostála povinnostem při správě cizího majetku, když základní škola obdržela více finančních prostředků, než na které měla právo, bylo jejich logickým důsledkem jejich vrácení. Spravedlivým nárokem na náhradu škody může být jen zvýšení nákladů na vrácení prostředků, nikoliv však samotná jistina, která byla účetně vrácena zpět poskytovateli.
Podle náhledu stěžovatelky měl, s odkazem na zákoník práce, určit skutečnou výši škody zřizovatel, který tak však dle spisové dokumentace neučinil. Lze tak dospět k závěru, že škoda nebyla uplatněna řádně a návrhu na náhradu škody nelze vyhovět.
Stran neoprávněnosti čerpání z Fondu kulturních a sociálních potřeb (dále jen "FKSP") poukazuje stěžovatelka na vyhlášku Ministerstva spravedlnosti 114/2002 Sb., podle níž lze z fondu FKSP přispívat zaměstnancům a jejich rodinným příslušníkům. Zaměstnancem je ve smyslu pojmosloví pracovního práva i osoba, která vykonává činnost na základě dohody o provedení práce a dohody o pracovní činnosti. Petra Černohlávková a Hana Horká byly prokazatelně v pracovněprávním vztahu se základní školou a nelze tak považovat dílčí skutek za jednání naplňující znaky porušování povinností při správě cizího majetku. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, jak obecné soudy vyložily pojem zaměstnance, na něhož se vztahuje možnost čerpání finančních prostředků z FKSP. V souvislosti s uvedeným stěžovatelka napadá též postup obecných soudů, které vyšly ze znaleckého posudku Mgr. Jarmily Leinové, která v něm uvedla, které prostředky byly čerpány oprávněně a které neoprávněně. Podle stěžovatelky se však jedná o závěr, který znalkyni nepřísluší, neboť se jedná o otázku ryze právní. V řízení byl zcela opomenut ten fakt, že paní Petra Černohlávková je dcerou obžalované a tedy jejím nejbližším rodinným příslušníkem, což založilo další důvod pro čerpání prostředků z FKSP. Ke zdvojování činností, týkajících se údržby školního pozemku, stěžovatelka uvedla, že se jedná o kompetenci ředitele školy, přičemž nešlo o výkon téže činnosti, ale jakousi vyšší nástavbu údržbových prací.
Porušení povinností při správě cizího majetku nelze podle stěžovatelky odvozovat také z toho, že u stěžovatelky došlo k vyplacení odměny při odchodu do důchodu. Neexistuje žádný právní předpis a tedy zákonná povinnost stanovit formálním způsobem odměňování pracovníků při odchodu do důchodu. Navíc částka 10.000,- není v žádném případě excesivní.
Stěžovatelka je toho názoru, že se obecné soudy nevypořádaly s jejími námitkami, rozhodnutí tak nejsou řádně odůvodněna a ve své podstatě jsou nepřezkoumatelná. Uvedené pak zakládá především rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu.
Poukazuje-li stěžovatelka na nesoulad mezi škodou uvedenou ve výroku o vinně a výrokem o náhradě způsobené škody, nutno konstatovat, že touto námitkou se v rámci svého odůvodnění zabýval již Nejvyšší soud na str. 19. Lze tak jen zopakovat, že podstatnou je ta skutečnost, že škodu, která byla stěžovatelce dána k náhradě, lze podřadit pod trestnou činnost, jež je jí výrokem o vině kladena k tíži. Rozporuje-li stěžovatelka celkovou výši škody, je z rozhodnutí obecných soudů zřejmé, jak k částce dospěly, přičemž největší podíl na způsobené škodě tvoří nucený odvod poškozené základní školy na účet Jihomoravského kraje.
Z hlediska odpovědnosti za neoprávněné nakládání s veřejnými prostředky je podružné, v čí prospěch byly peněžní prostředky v rozporu s jejich účelovým určením užity. I za situace, kdy jimi stěžovatelka financovala jiné školní aktivity, na neoprávněnosti čerpání to ničeho nemění, neboť účelovost čerpání není vázána na úvahu ředitelky školy, ale na zákon či podzákonný právní předpis. Stejně tak nelze přistoupit na úvahu, podle níž se poškozená vrácením dotace dostala de facto na stejnou finanční úroveň, jako kdyby k neoprávněnému čerpání peněžních prostředků nedošlo. Důvodem je především ta skutečnost, že stěžovatelkou neoprávněně čerpané finanční prostředky byly využity převážně na financování činnosti, která měla být hrazena z jiných zdrojů, než z veřejných rozpočtů, např. rodiči žáků, kteří navštěvovali zájmové kroužky.
Jedním z kritérií, které je třeba v souvislosti s nehospodárným nakládáním s veřejnými prostředky sledovat, je otázka míry či intenzity pochybení. Na tomto místě není od věci učinit úvahu o tom, že ne každé nehospodárné nakládání s veřejnými penězi dosahuje bez dalšího trestněprávní roviny. V zásadě je vždy třeba vyjít z konkrétní míry pochybení toho kterého zaměstnance, neboť v některých případech se může skutečně jednat o nedopatření, omyl apod., přičemž aplikace norem trestního práva by byla na méně závažné případy zcela nepatřičná. V předmětné věci se však o takový případ nejedná. Stěžovatelka jednala zcela vědomě, dlouhodobě a svoji činnost se snažila zkreslováním příslušných podkladů zastřít.
Ve svém návrhu se stěžovatelka rovněž snaží zpochybnit výklad pojmu "zaměstnanec", z něhož obecné soudy vyšly při hodnocení oprávněnosti čerpání prostředků z FKSP. K uvedenému Ústavní soud konstatuje, že jak z výše uvedeného plyne, výklad a sjednocování právních pojmů či institutů náleží v zásadě obecným soudům, zejména pak soudu Nejvyššímu, který se této své role na str. 10 a 11 napadeného usnesení zhostil ústavně konformním způsobem a na jeho odůvodnění lze zcela odkázat. Obdobné platí i co do výkladu obecné odpovědnosti zaměstnance za způsobenou škodu, podle níž by odpovědnost stěžovatelky měla být násobkem průměrného měsíčního příjmu. V souvislosti s uvedeným nutno podotknout, že uvedená právní úprava obsažená v ustanovení §257 zákoníku práce se vztahuje toliko na ty případy, kdy škoda vznikla z nedbalosti a výslovně jsou zde vyloučeny ty případy, kdy byla škoda způsobena úmyslně.
Obecným soudům nelze vytknout ani způsob, jímž se vypořádaly s nárokem stěžovatelky na odchodné do důchodu. Této otázce se věnoval především Městský soud v Brně, který uzavřel, že pro vyplacení uvedené částky nemá stěžovatelka žádný formálně právní podklad ve směrnicích školy. Z provedeného dokazování vyplynulo, že v minulosti vyplacené částky byly výrazně nižší a byly vždy vypláceny až po odchodu do důchodu. Navíc částka 10.000,- Kč byla nárokována dvakrát, jednou ve vztahu k Magistrátu města Brna a jednou obecnímu rozpočtu.
Ústavní soud uvádí, že postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Podle článku 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatelka mimo jiné namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo a k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ze strany soudu tak nedošlo.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2014
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu