ECLI:CZ:US:2014:4.US.3104.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3104/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti M. K., t. č. ve Vazební věznici Praha-Pankrác, zastoupeného Mgr. Helenou Hejskovou, advokátkou se sídlem Římská 104/14, Praha 2 proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2014 č. j. 6 Tdo 702/2014-33, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2014 sp. zn. 2 To 96/2013 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2013 č. j. 1 T 48/2013-283, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Praze, kterým byl uznán vinným ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu loupeže podle §21 odst. 1, §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, a zrušení označeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání. Stěžovatel rovněž žádá, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8, čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti skutkovým i právním závěrům, na nichž trestní soudy založily svá rozhodnutí. V prvé řadě rozporuje závěr soudů, že poškozeného napadl v úmyslu získat finanční prostředky z baru, v němž se skutek stal, a považuje jej za pouhou vykonstruovanou pravděpodobnost. Dále má za to, že nebylo žádným spolehlivým způsobem prokázáno, že měl svým jednáním v úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, tudíž považuje za nesprávnou i tu část právní kvalifikace, která je založena na pokusu směřujícímu ke způsobení těžké újmy na zdraví v rámci trestného činu loupeže. Stěžovatel rovněž uložený trest považuje za tak přísný, že představuje zásah do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, výše popsané námitky stěžovatel již uplatňoval v rámci své obhajoby v průběhu celého trestního řízení. V takové situaci Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy) a nepřísluší mu, aby vystupoval v roli další přezkumné instance v rámci trestního řízení. Ústavní soud není trestním soudům nadřízen a nemá tudíž provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení, pokud ovšem postupem trestních soudů nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94).
Soud je podle ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 a §125 tr. řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou; pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95).
K žádným podobným pochybením však v posuzovaném případě nedošlo. Již soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozsudku velmi kvalitně vypořádal se všemi námitkami uplatňovanými obhajobou a stejně tak pečlivě odůvodnil všechna skutková zjištění, která byla rozhodující z hlediska naplnění jednotlivých znaků trestného činu, za nějž byl stěžovatel odsouzen. Soud odvolací i soud dovolací toto odůvodnění ještě dále prohloubily.
Pokud jde o úmysl stěžovatele získat činem majetkový prospěch, trestní soudy jej dovodily jednak z finančních obtíží stěžovatele, resp. jeho přítelkyně, a jednak ze skutečnosti, že stěžovatel napadl poškozeného, který svým tělem zatarasil jediný přístup za bar, kde se nacházela barmanka s finanční hotovostí. Ústavní soud tuto úvahu považuje za zcela racionální.
Úmysl (ve formě úmyslu nepřímého) směřující ke způsobení těžké újmy na zdraví, byl rovněž zcela spolehlivě dovozen ze znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství a z výpovědi několika svědků, kteří shodně vypověděli, že poškozenému se podařilo útok částečně vykrýt, a tak výrazně ztlumit sílu úderu vedeného více než půlkilovým montážním klíčem. Ústavní soud se s tímto vyhodnocením důkazů ztotožňuje a připomíná, že státní zástupce a soud prvního stupně se zcela správně zabývaly tím, jestli útok stěžovatele nevyhodnotit dokonce ještě přísněji, a to jako pokus zvlášť závažného zločinu vraždy. Této právní kvalifikace nebylo použito jen s ohledem na správné aplikování principu in dubio pro reo.
V této souvislosti lze ještě podotknout, že stěžovatelovo přesvědčení o tom, že skutkovou podstatu trestného činu podle ustanovení §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku nelze naplnit ve stadiu pokusu, je naprosto nesprávné. V podrobnostech lze odkázat na komplexní rozbor obsažený v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu, s. 7-10.
Pokud jde o námitku stěžovatele směřující proti údajně nespravedlivému a nepřiměřenému trestu za spáchaný trestný čin, k tomu Ústavní soud předně poznamenává, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení z kritérií, jež jsou pro tyto účely stanovena §37 a násl. trestního zákoníku, což však v projednávaném případě neshledal. Uložení trestu v dolní polovině zákonné trestní sazby v žádném případě nelze v této situaci považovat za sankci nepřiměřenou, zejména pak za situace, kdy vzhledem k předchozím odsouzením stěžovatele, mj. i za trestný čin vraždy, soudy zcela seriózně zvažovaly návrh státního zástupce směřující k mimořádnému zvýšení trestu postupem předpokládaným v §59 tr. zákoníku.
Lze tedy uzavřít, že rozhodnutí trestních soudů jsou odůvodněna řádně, skutkové i právní závěry soudů jsou logické a dostatečně byly vypořádány i všechny podstatné námitky stěžovatele. Trestní soudy tedy dodržely podmínky vyplývající z ústavního pořádku České republiky, takže Ústavní soud nemá důvod a kompetenci do jejich rozhodování zasahovat.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Vzhledem k tomu, že návrh byl odmítnut, Ústavní soud neshledal důvod k přiznání náhrady nákladů řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu