ECLI:CZ:US:2014:4.US.3184.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3184/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Milady Tomkové (soudkyně zpravodajka) o ústavní stížnosti JUDr. Karla Lonského, zastoupeného JUDr. Martinem Vlasákem, advokátem, AK se sídlem Mírové náměstí 119, 281 61 Kouřim, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2013 č. j. 14 Co 328/2013-124, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces ústavně zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí, jímž odvolací soud změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 5. 2013 č. j. 65 C 196/2011-28 v náhradově nákladovém výroku a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení částku 6 482 Kč (výrok I.) a na nákladech odvolacího řízení částku 1 271 Kč (výrok II.).
Z rozhodnutí obecných soudů připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel se žalobou domáhal, aby žalované obchodní společnosti ANTARES, a. s., byla určena povinnost provést opravu asfaltového koberce účelové komunikace na konkrétně označeném pozemku v k. ú. Ždánice u Kouřimi. Po zpětvzetí žaloby dne 25. 4. 2013 Obvodní soud pro Prahu 1 řízení zastavil a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 7 430 Kč. Obvodní soud měl za to, že žaloba byla vzata zpět pro chování žalované, která ve dnech 2. až 5. října 2012 provedla opravu předmětné komunikace. V odvolacím řízení Městský soud v Praze po posouzení žalobního žádání a chování žalobce dovodil, že nelze učinit jednoznačný závěr ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., neboť nebylo napevno postaveno, že důvod, pro nějž byla žaloba podána, byl následným chováním žalované uspokojen. Odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně v jeho náhradově nákladovém výroku a rozhodl podle ustanovení §146 odst. 2 věty první o s. ř., ve smyslu kterého žalobce zpětvzetím žaloby procesně zavinil, že řízení muselo být zastaveno, a proto je povinen nahradit žalované její náklady řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatel právním závěrům odvolacího soudu oponoval a tvrdil, že soud vyložil jeho procesní úkon spekulativním způsobem, čímž mu tím odepřel právo na spravedlivý proces a rovnost před soudem.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Podle ustanovení §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. obecně platí, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno. Jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady (§146 odst. 2 věta první o. s. ř.). Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení) (§146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.)
Podstatou ústavně právní argumentace stěžovatele byl jeho nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, opřené o ustanovení §146 odst. 2 věty první o. s. ř. Toto ustanovení je vykládáno teorií i rozhodovací činností obecných soudů ryze procesně, tj. z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce. Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací činnosti najevo, že nemá důvod toto stanovisko právní teorie i praxe z pohledu ústavněprávního rozporovat, neboť citované ustanovení zcela zapadá do podústavní úpravy rozhodování o náhradách nákladů řízení, která je jako celek ústavně souladná [srov. nález sp. zn. II. ÚS 549/06 ze dne 29. 11. 2006, N/43 SbNU 381 (384)]. V zájmu zamezení přepjatého formalismu v rozhodování obecných soudů při aplikaci ustanovení §146 odst. 2 věty první o. s. ř. též judikoval, že princip procesního výsledku nelze chápat formálně, neboť nejen petit, ale i žalobní tvrzení (důvody žaloby) vyjadřují, proč se žalobce domáhá žalovaného plnění (nález sp. zn. I. ÚS 2899/10 ze dne 8. 3. 2011, N 38/60 SbNU 455, nález sp. zn. I. ÚS 2208/11 ze dne 4. 4. 2012, N 74/65 SbNU 41 a další).
V projednávaném případě považoval Ústavní soud postup Městského soudu v Praze za souladný s kautelami spravedlivého procesu, jak byly vyloženy ve shora citovaných rozhodnutích. Z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že Městský soud v Praze řádně odůvodnil, na základě jakých skutečností dospěl k závěru o nenaplnění hypotézy právní normy v §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. Dle jeho hodnocení byla žaloba neurčitá, neboť z ní nebylo zřejmé, jakým konkrétním způsobem měla žalovaná svoji povinnost splnit, stěžovatel ostatně hodlal žalobní návrh konkretizovat v návaznosti na závěry soudem ustanoveného znaleckého posudku, k čemuž však nedošlo. Ke zpochybnění předpokladu pro postup podle ustanovení §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. přispěl podle odvolacího soudu i stěžovatel svým chováním, když poté, co žalovaná údajně splnila svoji povinnost, setrval na žalobě a po nařízení jednání ve věci samé přikročil k jednání o smírném řešení; takové chování stěží nasvědčovalo závěru, že stěžovatel považoval chování žalované za splnění její povinnosti a za průkaz, že žaloba byla vzata zpět pro chování žalované.
Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabývá opakovaně a zdůrazňuje, že problematiku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 109/03, sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. I. ÚS 30/02 dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz, usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002, U 25/27 SbNU 307, či nález sp. zn. II. ÚS 549/06 ze dne 29. 11. 2006, N 213/43 SbNU 381). Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavně právní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2153/11 ze dne 14. 11. 2011, N 193/63 SbNU 235, nález sp. zn. III. ÚS 290/06 ze dne 28. 6. 2007, N 108/45 SbNU 459). Pochybení takového charakteru však Ústavní soud v projednávané věci neshledal, a proto rozhodnutí Městského soudu v Praze respektoval.
Ústavní soud rovněž nepřisvědčil tvrzení o blíže nespecifikovaném porušení práva stěžovatele na "rovnost před soudem". Procesní zásadu rovnosti práv účastníků řízení před soudem zakotvenou v ustanovení čl. 96 odst. 1 Ústavy a zásadu rovnosti účastníků řízení zakotvenou v čl. 37 odst. 3 Listiny Ústavní soud rozlišil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/02 (ze dne 11. 3. 2003, N 33/29 SbNU 279; 101/2003 Sb.). Zde vyložil, že ustanovením čl. 96 odst. 1 Ústavy je garantováno rovné procesní postavení účastníků soudního řízení co do práv, jež účastníkům určitého typu řízení přiznává právní řád, z čehož lze dovodit, že pro určitý typ řízení musí být dána jediná příslušnost soudu, chápaná v rozměru věcném a funkčním. Ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny stanovící, že všichni účastníci jsou si v řízení rovni, je pak třeba interpretovat tak, že jde o princip zaručující rovná procesní práva a povinnosti konkrétních účastníků v konkrétním řízení. Porušení ústavních procesních pravidel vztahujících se k rovnému postavení účastníků Ústavní soud v projednávaném případě neshledal a pokud jimi stěžovatel argumentoval pouze ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, nezbývá než konstatovat, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nemůže samo o sobě a bez dalšího rovnost účastníků porušit.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu