ECLI:CZ:US:2014:4.US.3200.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3200/13
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti A. M., t.č. ve Věznice Světlá nad Sázavou a J. M., t.č. ve Věznici Vinařice, oba právně zastoupeni Mgr. Jitkou Michálkovou, advokátkou se sídlem Advokátní kanceláře JUDr. Lubomír Málek, JUDr. Marcela Málková, Havlíčkův Brod, Horní 6, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2010, sp. zn. 3 T 14/99, a jemu předcházejícímu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2001, č.j. 3 T 14/99-3539, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2006, č.j. 6 To 57/2006-4827, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2007, sp. zn. 7 Tdo 813/2007; a dále proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. září 2012, sp. zn. 3 T 2/2011 a jemu předcházejícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2001, č.j. 3 T 14/99-3539, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. prosince 2003, sp. zn. 5 To 30/02, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2006, sp. zn. 7 Tdo 243/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo narušeno jejich právo na spravedlivý proces na obhajobu, zaručené v čl. 36 a následujících Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2001, č.j. 3 T 14/99-3539, byli stěžovatelé shledáni vinnými ze spáchání trestného činu podvodu dle §250 odstavců 1 a 4 trestního zákona, a odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let. Dále jim byl uložen trest zákazu výkonu činnosti a byla jim uložena povinnost náhrady škody poškozené, v celkové výši 71.600.000,- Kč. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. prosince 2003, sp. zn. 5 To 30/02, bylo zamítnuto odvolání stěžovatele; usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2006, sp. zn. 7 Tdo 243/2006, bylo odmítnuto jeho dovolání. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2006, č.j. 6 To 57/2006-4827, byl k odvolání stěžovatelky zrušen výrok o jejím trestu a stěžovatelka byla nově odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání devíti roků. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2007, sp. zn. 7 Tdo 813/2007, bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2010, sp. zn. 3 T 14/99, byl zamítnut návrh stěžovatelky na povolení obnovy řízení. Toto rozhodnutí stěžovatelka napadla stížností, kterou Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. června 2010, sp. zn. 6 To 49/2010, zamítl. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. září 2012, č.j. 3 T 2/2011-5352, byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2012, č.j. 6 To 70/2012-5358, byla zamítnuta následná stížnost stěžovatele.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že i nadále jsou přesvědčeni o vadnosti postupu soudů rozhodujících jejich věc, v důsledku čehož dospěly k vadným závěrům a zkrátily stěžovatele v jejich právech. Odůvodnění soudních rozhodnutí neobsahovala konkrétní důkazy, nýbrž pouhé odvolání se na obsah spisu, a protože jsou pro nedostatek důkazů takové závěry nepřezkoumatelné, došlo k porušení principu zákazu libovůle. Tak například v řízení o návrhu stěžovatelky na obnovu řízení ve věci, soud nedostatečně zhodnotil novost předložených důkazů, a to s odkazem na přítomnost audionahrávky již v odvolacím řízení. Dále pak v ústavní stížnosti uvedli, že návrh stěžovatele na obnovu řízení ve věci byl založen na skutečnosti, že specifikované akcie byly blokovány v důsledku rozhodnutí ministerstva a jejich hodnota tedy nemohla být zahrnuta do škody, kterou měli stěžovatelé způsobit. Byla uplatněna námitka, že dle znaleckého posudku byla cena převedených akcií méně než 58 milionů a nikoliv téměř 72 milionů, jak soudy dovodily. S ohledem na uvedené okolnosti navrhli, aby Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 3 T 2/2011, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
II.
V projednávaném případě se Ústavní soud nejprve zabýval splněním formálních náležitostí ústavní stížnosti. Stěžovatelé napadli rozhodnutí vydaná od prosince 2001 do září 2012, přičemž ústavní stížnost byla Ústavnímu soudu prostřednictvím datové schránky doručena dne 21. října 2013. Ústavní soud zjistil u Městského soudu v Praze, že stěžovatelé převzali řadu písemností (rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu v řízení ve věci samé, jakož i rozhodnutí v řízení o obnově a následná rozhodnutí o stížnostech) teprve dne 21. srpna 2013 poté, co byli, na základě mezinárodního zatýkacího rozkazu a evropského zatýkacího rozkazu vydáni z Bulharska do České republiky k výkonu trestu. Lze proto konstatovat, že lhůta k podání ústavní stížnosti byla zachována.
II. a)
Stěžovatelka se domáhala zrušení rozhodnutí rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2001, č.j. 3 T 14/99-3539, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2006, č.j. 6 To 57/2006-4827, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2007, sp. zn. 7 Tdo 813/2007. Z lustra Ústavního soudu se přitom podává, že stěžovatelka se téhož domáhala již podáním ze dne 14. listopadu 2007 (Ústavnímu soudu doručeno dne 15. listopadu 2007). Usnesením Ústavního soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. II. ÚS 2940/07, byla tato ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v právě projednávané ústavní stížnosti nepřináší nová tvrzení ani argumentaci, považuje Ústavní soud ústavní stížnost nadále za zjevně neopodstatněnou, přičemž na výše uvedené usnesení bez dalšího odkazuje.
K dalšímu napadenému rozhodnutí Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatelka opakovaně v projednávané ústavní stížnosti uvedla chybné datum napadeného usnesení Městského soudu v Praze 5. května 2012, jak je však i z přiloženého stejnopisu patrné, brojí proti rozhodnutí téže spisové značky ze dne 5. května 2010. Přitom stěžovatelka podala dne 6. srpna 2010 k poštovní přepravě (Ústavnímu soudu doručeno dne 9. srpna 2010) ústavní stížnost, kterou se domáhala zrušení téhož usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2010, č.j. 3 T 14/99-5245, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. června 2010, sp. zn. 6 To 49/2010. V právě projednávaném řízení tedy opakovaně napadla shodná rozhodnutí soudu, a to přestože usnesením Ústavního soudu ze dne 7. prosince 2010, sp. zn. I. ÚS 2310/10, byla její předchozí ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Vzhledem k tomu, že ani v tomto případě stěžovatelka v projednávané ústavní stížnosti nepřináší novou argumentaci, shledává Ústavní soud ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou a odkazuje na odůvodnění usnesení I. senátu.
Rovněž stěžovatel již podal, dle lustra Ústavního soudu dne 20. října 2006 (doručeno Ústavnímu soudu dne 23. října 2006), ústavní stížnost, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2001, č.j. 3 T 14/99-3539, ve spojení s usneseními Vrchního soudu v Praze ze dne 4. prosince 2003, sp. zn. 5 To 30/02, a Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2006, sp. zn. 7 Tdo 243/2006. Tato ústavní stížnost byla usnesením ze dne 17. května 2007, sp. zn. I. ÚS 696/06, jako z části nepřípustná a z části zjevně neopodstatněná odmítnuta. Přesto s nezměněnou argumentací napadl tato rozhodnutí v právě projednávané ústavní stížnosti. I v tomto případě shledal čtvrtý senát Ústavního soudu ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji odmítl, přičemž opět odkazuje na odůvodnění výše uvedeného usnesení.
Stěžovatelé tedy vycházejíce z faktu, že jim byla napadená rozhodnutí doručena dne 21. srpna 2013, dovodili zachování lhůty k opětovnému podání ústavní stížnosti, a to i ve věcech, jimiž se Ústavní soud již zabýval. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud v dřívějších případech nerozhodl nálezy, ale výše uvedenými usneseními (sp. zn. I. ÚS 696/06, sp. zn. II. ÚS 2940/07 a sp. zn. I. ÚS 2310/10), nevznikla ani překážka rei iudicate. Vzhledem k tomu, že argumentace stěžovatelů nepřinesla nové skutečnosti, nevznikl důvod vydat v téže věci odlišné rozhodnutí.
II. b)
Za novou lze považovat pouze část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel brojí proti rozhodnutím ve věci návrhu na obnovu řízení. Stěžovatel brojil výhradně proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne ze dne 4. září 2012, sp. zn. 3 T 2/2011, aniž by v ústavní stížnosti zohlednil či zmínil fakt, že proti usnesení byla ustanoveným obhájcem podána stížností, kterou Vrchní soud v Praze dne 29. listopadu 2012, č.j. 6 To 70/2012-5358, zamítl.
Návrh stěžovatele byl založen na existenci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. února 2010, sp. zn. 23 C 436/2008. Městský soud v Praze v řízení o návrhu konstatoval, že informace uvedené v předloženém rozhodnutí nejsou informacemi dříve neznámými a mohou mít uplatnění pouze pro snížení exekuované částky. Přímo u jednání podal proti rozhodnutí právní zástupce ustanovený nepřítomnému stěžovateli opravný prostředek. Tato stížnost však nebyla následně odůvodněna. Vrchní soud sice konstatoval, že předložené rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 nemohlo být, s ohledem na datum rozhodnutí, v původním řízení známo, informace v něm obsažené však nejsou pro řízení požadované novum a návrh nemůže vést k vydání odlišného rozhodnutí ve výroku o vině, trestu či náhradě škody. Případným vydáním akcií ze soudní úschovy by došlo pouze k dodatečné částečné náhradě škody, kterou stěžovatel svým jednáním způsobil.
Z procesních předpisů jednoznačně vyplývá, že užití mimořádného opravného prostředku - obnovy řízení - je rozděleno do dvou kroků. Řízení o návrhu na povolení obnovy a následně samo obnovené řízení. První fáze řízení probíhala před Městským soudem v Praze, který návrhu nevyhověl, stížnost Vrchní soud v Praze po přezkumu zamítl, což řádně odůvodnil.
Právo na soudní ochranu, jak je zakotveno v Listině i Úmluvě, poskytuje každému účastníku řízení záruky, že o jeho návrzích bude rozhodovat příslušný zákonný soud způsobem, který je dán procesními předpisy a jeho rozhodnutí musí být v souladu s právním pořádkem. Stěžovatel předložil návrh na nařízení obnovy řízení ve své věci, neboť se domníval, že se jedná o nové okolnosti, které, pokud by byly známy v době vydání odsuzujícího rozsudku, respektive i v době řízení o opravných prostředcích, by vedly ke změně závěrečného výroku. V právě projednávaném řízení však příslušné soudy neshledaly význam a novost, umožňující znovu projednávat pravomocně ukončené trestní řízení.
Ústavní soud proto uzavírá, že stěžovatel tedy neuvedl nic, z čeho by bylo možno dovodit, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k tvrzenému zásahu do základních práv. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnily. Ze spisového materiálu, jakož i z napadených rozhodnutí je patrné, že pokud dospěly obecné soudy k závěru o nedůvodnosti návrhu na obnovu řízení, nelze jejich závěru o absenci nových skutečností nic vytknout.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci senát Ústavního soudu neshledal, zčásti opakovaně, stěžovateli tvrzená pochybení v řízení před obecnými soudy, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu