ECLI:CZ:US:2014:4.US.3515.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3515/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. června 2014 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky KDS s. r. o., se sídlem U Mostu 588, Moravský Krumlov, zastoupené Mgr. Pavlem Géci, advokátem se sídlem U Studánky 3, Praha 7, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 1523/2013-300 ze dne 4. 9. 2013, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 2 Cmo 19/2012-244 ze dne 6. 12. 2012 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 45 Cm 210/2006-206 ze dne 20. 9. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 20. 11. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") sp. zn. 45 Cm 210/2006 Ústavní soud zjistil, že ČSOB Leasing, a. s. (dále jen "vedlejší účastnice") požadovala po stěžovatelce úhradu ve výši 440.246,- Kč s příslušenstvím z titulu vyrovnání závazků z leasingové smlouvy č. 2235187 ze dne 15. 11. 2002 a leasingové smlouvy č. 2270313 ze dne 24. 7. 2002. Krajský soud rozsudkem č. j. 45 Cm 210/2006-206 ze dne 20. 9. 2011 uložil stěžovatelce povinnost uhradit žalobkyni ČSOB Leasing, a.s. (dále jen "vedlejší účastnice") částku 318.686,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a co do částky 121.560,- Kč žalobu zamítl (výrok II.). Stěžovatelka podala proti výroku, jímž bylo žalobě vyhověno, odvolání, na jehož podkladě Vrchní soud v Praze rozsudkem č. j. 2 Cmo 19/2012-244 ze dne 6. 12. 2012 změnil výrok I. rozsudku okresního soudu tak, že se žaloba co do částky 19.752,- Kč s příslušenstvím zamítá; v částce 298.934,- Kč s příslušenstvím vrchní soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání stěžovatelky proti rozhodnutí krajského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 1523/2013-300 ze dne 4. 9. 2013 odmítnuto.
Stěžovatelka napadla výše uvedená rozhodnutí obecných soudů ústavní stížností, v níž namítala porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Stěžovatelka v této souvislosti obecným soudům vytýkala, že bez řádného zdůvodnění neprovedly důkazy, které navrhla za účelem správného stanovení ceny tahače s návěsem (předmět leasingu). Navrženými důkazy přitom byly dokladovány skutečnosti, které znalec Ing. Jiří Krblich, z jehož posudku obecné soudy vycházely, při jednání konaném dne 22. 4. 2011 výslovně označil za podstatné. Předmětný znalecký posudek, který byl pro výsledek řízení určující, byl tedy založen na nesprávných a neúplných údajích; obecné soudy přesto jeho závěry nekriticky převzaly. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno, tzn., aby svým nálezem napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k přezkumu námitek v ní obsažených.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Jádrem ústavní stížnosti byla polemika stěžovatelky se způsobem, jímž obecné soudy hodnotily znalecký posudek zpracovaný Ing. Jiřím Krblichem, a se závěry, k nimž tyto na základě hodnocení důkazu dospěly. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo. Obecné soudy se uplatněným nárokem pečlivě zabývaly a své závěry, vedoucí k částečnému vyhovění žalobě vedlejší účastnice, logicky a přesvědčivě zdůvodnily. Při neexistenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry, resp. mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými skutkovými zjištěními, nepříslušelo Ústavnímu soudu závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat. Skutečnost, že se stěžovatelka s těmito závěry neztotožnila, sama o sobě porušení jejích ústavně zaručených práv nezakládá.
Co se týče rozsahu dokazování, Ústavní soud ustáleně judikuje, že ze zásad spravedlivého procesu plyne nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i možnost navrhnout důkazy vlastní. Tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu o vznesených návrzích rozhodnout a také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10, str. 51 a násl.). Ústavní soud má po přezkoumání napadených rozhodnutí za to, že obecné soudy svůj postup stran stěžovatelkou navržených důkazů zdůvodnily dostatečně; nebylo tedy možno přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že se jednalo o postup vybočující z kautel spravedlivého procesu.
Prostřednictvím ústavní stížnosti, založené na polemice s úvahami obecných soudů v rovině podústavní a na opakování námitek, s nimiž se již obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly, stavěla stěžovatelka Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu