ECLI:CZ:US:2014:4.US.647.14.1
sp. zn. IV. ÚS 647/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky No. 200 s. r. o., se sídlem V Kopečku 81, Hradec Králové, zastoupené JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem se sídlem Střelecká 437, Hradec Králové, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 47 Co 340/2013-189 ze dne 6. 12. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 18. 2. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") pro jeho rozpor s čl. 11 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") sp. zn. 117 C 322/2009 Ústavní soud zjistil, že okresní soud rozsudkem č. j. 117 C 322/2009-152 ze dne 28. 5. 2013 uložil stěžovatelce povinnost uhradit žalobkyni Eschenbach Optik, spol. s r. o. (dále jen "vedlejší účastnice") částku 66.692,24 Kč s příslušenstvím a na nákladech řízení částku 52.804,31 Kč. Doplňujícím usnesením okresního soudu č. j. 117 C 322/2009-158 ze dne 27. 6. 2013 bylo stěžovatelce uloženo uhradit na nákladech státu částku 10.393,50 Kč. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, a to co do částky 32.522,- Kč s příslušenstvím a úroku z prodlení z částky 34.170.24 Kč za období od 25. 5. 2006 do 13. 6. 2006. Krajský soud rozsudkem č. j. 47 Co 340/2013-189 ze dne 6. 12. 2013 potvrdil rozhodnutí okresního soudu v části, v níž bylo stěžovatelce uloženo zaplatit 27.707,- Kč s úrokem z prodlení od 14. 6. 2006 do zaplacení; co do částky 4.815,- Kč s úrokem z prodlení od 25. 5. 2006 do zaplacení a co do zákonného úroku z prodlení z částky 61.877,24 Kč za období od 25. 5. 2006 do 13. 6. 2006 změnil krajský soud rozhodnutí okresního soudu tak, že se žaloba zamítá. Krajský soud dále zavázal stěžovatelku k úhradě nákladů řízení před okresním soudem ve výši 43.060 Kč, nákladů státu ve výši 10.393,50 Kč a nákladů odvolacího řízení ve výši 6.465 Kč.
Stěžovatelka napadla posledně uvedené rozhodnutí krajského soudu ústavní stížností, v níž namítala, že krajský soud věc posoudil po právní i skutkové stránce nesprávně, a to zejména pokud šlo o ujednání smlouvy o partnerském programu, v části umožňující vrácení zboží. Krajský soud stěžovatelku významným způsobem poškodil, když mu upřel právo vrátit zboží v hodnotě 32.522,- Kč a místo toho jej zavázal k uhrazení této částky včetně značného příslušenství. Krajský soud posoudil chybně i stěžovatelčinu námitku promlčení a celkově postupoval v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů v jejich vzájemné souvislosti, s příkazem vázanosti zákonem a ochranou majetku. Pokud šlo o rozhodnutí o nákladech řízení, zde spatřovala stěžovatelka pochybení v tom, že vedlejší účastnice proti ní zahájila pět samostatných řízení, ačkoliv jí nic nebránilo zahájit řízení jediné. Odvolací soud proto neměl vedlejší účastnici přiznat náhradu nákladů právního zastoupení v plném rozsahu. Krajský soud rovněž nevzal v úvahu částečný neúspěch vedlejší účastnice, což vedlo k přiznání náhrady nákladů řízení bez zákonného zkrácení; stěžovatelka tak byla připravena o částku 8.837,- Kč. Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno, tzn., aby napadené rozhodnutí krajského soudu svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná, a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k přezkumu námitek v ní obsažených. Pro úplnost lze podotknout, že stěžovatelka sice napadla rozhodnutí krajského soudu jako celek (en bloc), nicméně v části, v níž bylo jejímu odvolání vyhověno, bylo toto rozhodnutí zjevně subjektivně nezpůsobilé zasáhnout do jejích ústavně zaručených práv. Ústavní soud proto přezkoumával rozsudek krajského soudu toliko v rozsahu, v němž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně.
Podstatu ústavní stížnosti tvořil nesouhlas stěžovatelky se závěry obecných soudů v rovině právní i skutkové. K tomu lze uvést následující: Ústavní soud ustáleně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Interpretace jiných než ústavních předpisů náleží do výlučné kompetence obecných soudů, přičemž odlišný právní názor stěžovatele na výklad právního předpisu sám o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá. K porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny by v této souvislosti mohlo dojít toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo- -li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Stejně tak Ústavní soud není povolán "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy; i zde jeho zásah opět připadá v úvahu pouze výjimečně, jestliže by mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými skutkovými zjištěními existovaly extrémní rozpory. Ústavní soud napadená rozhodnutí v tomto smyslu přezkoumal, nicméně vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy se uplatněným nárokem řádně zabývaly a své závěry, vedoucí k převážnému vyhovění žalobnímu nároku logicky a srozumitelně zdůvodnily. Argumentaci obecných soudů neměl Ústavní soud z ústavněprávního hlediska co vytknout, proto mu nepříslušelo jejich úvahy jakkoliv přehodnocovat.
Co se týče náhrady nákladů řízení, Ústavní soud dal v minulosti ve svých rozhodnutích opakovaně najevo, že při posuzování této problematiky, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy zásadně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje zcela výjimečně, například jestliže zjistí, že bylo extrémním způsobem porušeno právo na spravedlivý proces nebo bylo současně zasaženo i jiné základní právo (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 351/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 94, str. 253 a násl.).
Předně je třeba podotknout, že ustanovení §142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, umožňuje přiznat plnou náhradu nákladů i v případě částečného úspěchu účastníka, a to mj. tehdy, jestliže měl neúspěch v poměrně nepatrné části. Za takový neúspěch lze považovat i neúspěch v řízení v prvním stupni v rozsahu 7,2% a v odvolacím řízení v rozsahu 14,8%; krajský soud tedy postupoval plně v mezích své zákonné kompetence. Kromě toho Ústavní soud již v řadě předchozích rozhodnutí dospěl k závěru, že způsobilost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat rovněž materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2538/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Jinými slovy řečeno, jedná-li se o částku zcela bagatelní (do 10.000,- Kč), případné pochybení, k němuž došlo v důsledku nesprávné aplikace "jednoduchého" práva, nemá zpravidla charakter zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele; výše uvedené přitom platí tím spíše, jedná-li se toliko o náklady řízení a nikoliv o věc samu. V projednávané věci byla stěžovatelka dle svých tvrzení postupem krajského soudu zkrácena o částku 8.837,- Kč, i z tohoto důvodu se tedy nemohlo jednat o zásah, jenž by svou intenzitou dosahoval úrovně potřebné pro konstatování porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny či práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny. S námitkou, že mělo být vedeno jen jedno řízení, se v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vypořádal již krajský soud (str. 6 rozsudku krajského soudu).
Ústavnímu soudu tedy nezbylo než uzavřít, že jej stěžovatelka prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené na polemice se závěry obecných soudů v rovině podústavní, stavěla do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu