ECLI:CZ:US:2014:Pl.US.54.13.3
sp. zn. Pl. ÚS 54/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců Ústavního soudu Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Jana Filipa, Vlasty Formánkové, Vladimíra Kůrky, Tomáše Lichovníka, Jana Musila, Vladimíra Sládečka, Kateřiny Šimáčkové, Milady Tomkové a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Jiřího Bezděka, zastoupeného Mgr. Pavlem Černým, advokátem se sídlem Údolní 33, 602 00 Brno 2, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. Vol 125/2013-51 ze dne 27. 11. 2013 ve spojení s návrhem na zrušení zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších změn, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, jakož i zrušení zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších změn (dále jen "exekuční řád").
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel svým podáním ze dne 4. 11. 2013 podal námitky proti dle něj neoprávněnému zásahu České televize a Exekutorské komory vůči politické straně Aktiv nezávislých občanů, a to v souvislosti s plánovaným vystoupením stěžovatele v pořadu České televize Interview Daniely Drtinové. Stěžovatel tvrdí, že byl Českou televizí nejprve osloven on, jako jeden z lídrů Aktivu nezávislých občanů. Dle jeho vlastního mínění proto, že měl největší předpoklady pro úspěšné prezentování programových cílů. Před jeho plánovaným vystoupením v České televizi zveřejnila Exekutorská komora informace o osobě stěžovatele, které jsou dle stěžovatele lživé. Zveřejnění těchto informací bylo dle stěžovatele důvodem pro rozhodnutí editora České televize nepozvat do Interview Daniely Drtinové stěžovatele, ale jiného lídra Aktivu nezávislých občanů Vladimíra Stehlíka. Ten však dle mínění stěžovatele nebyl schopen adekvátního výkladu hlavních programových cílů. Neplatnosti voleb do Poslanecké sněmovny se tak stěžovatel domáhá proto, že jeho případné vystoupení v televizní debatě by významně změnilo výsledek voleb a rozložení sil v dolní komoře Parlamentu České republiky. Stěžovatel taktéž zmínil, že politické straně Aktiv nezávislých občanů byla Krajským úřadem Jihomoravského kraje odmítnuta kandidátní listina pro volby do Poslanecké sněmovny.
Nejvyšší správní soud stěžovatele vyzval usnesením č. j. Vol 125/2013-31 ze dne 5. 11. 2013 podle §37 odst. 5 soudního řádu správního (dále též "s. ř. s.") k odstranění vad podání. Stěžovatel následně svým podáním ze dne 7. 11. 2013 doplnil, že podává návrh na neplatnost voleb do Poslanecké sněmovny, konkrétně napadl volbu kandidátů za ČSSD v Jihomoravském kraji, a sice kandidátů JUDr. Michala Haška, JUDr. Jeronýma Tejce a JUDr. Michala Bortela. Stěžovatel doplnil rovněž další skutečnosti vztahující se k neuskutečněnému televiznímu vystoupení a neoprávněnému zásahu Exekutorské komory. Stěžovatel také uvedl, že se kandidát do Poslanecké sněmovny JUDr. Michal Hašek dopustil zneužití své úřední pozice a nekalého jednání, když s ním neřešil neoprávněný zásah do jeho práv. Nejvyšší správní soud shledal, že návrh obsahuje veškeré zákonem stanovené náležitosti (§37 odst. 3 a §93 odst. 2 s. ř. s.) a byl podán oprávněnou osobou ve lhůtě deseti dnů po vyhlášení celkového výsledku voleb do Poslanecké sněmovny (§90 odst. 1 s. ř. s.). Protože kandidát JUDr. Michal Bortel poslancem ve volbách zvolen nebyl, byl návrh v této části nepřípustný a Nejvyšší správní soud jej odmítl. Ve vztahu ke zbývající části návrhu Nejvyšší správní soud konstatoval, že stěžovatelova argumentace míří zcela jinam, když ani věcně nenapadá zvolení kandidátů, ani nenamítá porušení volebního zákona ve vztahu k aktivnímu volebnímu právu. Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud návrh ve zbývajícím rozsahu jako nedůvodný zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
II.
Proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jeho kasace. Stěžovatel nejprve vylíčil své osobní poměry ve světle proti němu vedených exekucí i trestního stíhání. Stěžovatel dále uvedl, že s ohledem na počet občanů-voličů, kterých se exekuce dotýkají, stěžovatel nepochybuje o tom, že téma exekucí je věcí veřejného zájmu s významným společenským dopadem. V této souvislosti uvedl, že kdyby byl měl možnost toto téma v předvolebním vysílání České televize řádně prezentovat, mohl program Aktivu nezávislých občanů oslovit nemalou část zejména nerozhodnutých voličů, resp. voličů, kteří se v průběhu předvolební kampaně rozhodli neúčastnit se hlasování ve volbách, a takto významně ovlivnit konečný výsledek voleb. Stěžovatel se ve svých podáních dále zabýval posouzením ústavnosti zákona č. 120/2001 Sb., Exekučního řádu. Stěžovatel zejména uvedl, že nabytím účinnosti zákona č. 120/2001 Sb. se v právním řádu ČR objevil nepřípustný precedens v podobě právního subjektu (Exekutorské komory), který je ve své podstatě současně úřadem, soudem i soukromě podnikajícím subjektem bez bližšího určení. Výše popsaný zásah Exekutorské komory do volebního vysílání České televize, související s kandidaturou stěžovatele ve volbách do Poslanecké sněmovny, dokládá, že Exekutorská komora nejenže určuje veřejnoprávním médiím, kterým kandidátům se má dostávat slyšení a kterým ne, ale kde dokonce si osobuje právo hodnotit legitimitu politických stran a hnutí. Všechny tyto své argumenty stěžovatel obsáhle rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí i exekuční řád zrušil.
III.
Ústavní soud se musel nejprve vypořádat s otázkou, zda má podání stěžovatele považovat za opravný prostředek proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance dle ustanovení §85 a následujících zákona o Ústavním soudu nebo za ústavní stížnost podle ustanovení §72 a následujících citovaného zákona. Stěžovatel poté, co již byl řádně zastoupen advokátem, doplnil, že dle jeho přesvědčení Nejvyšší správní soud napadeným usnesením "zasáhl do základních práv stěžovatele, uvedených v ustanoveních čl. 36 odst. 1 a čl. 21 odst. 1 Listiny" základních práv a svobod. Je tedy zřejmé, že se nejedná o opravný prostředek, ale o ústavní stížnost.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah naříkaného soudního aktu i příslušný spisový materiál a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Předně Ústavní soud konstatuje, že se nezabýval posouzením stěžovatelových dalších návrhů (petitů), obsažených v jeho četných podáních, počínaje podáními ze dne 7. ledna 2013, neboť ve vztahu k nim nebyl formálně ani materiálně naplněn požadavek obligatorního právního zastoupení v řízení o ústavních stížnostech ve smyslu §30 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně poukazuje na to, že smyslem tohoto procesního institutu nuceného zastoupení je, aby Ústavní soud jako specializovaný soud nebyl neúměrně zatěžován nekvalifikovanými návrhy a nekvalifikovaným přístupem účastníků k jednání, přičemž jeho účelem je mimo jiné "náležité předestření ústavně právní argumentace, neboť právě a jen v mezích případného porušení ústavních kautel přezkoumává Ústavní soud navrhovatelem napadená pravomocná rozhodnutí nebo jiné zásahy orgánů veřejné moci" (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 291/04 ze dne 6. 10. 2004 (U 49/35 SbNU 589) V souladu se svou ustálenou judikaturou proto k takovým podáním stěžovatele Ústavní soud nepřihlížel.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud nepokládá rozhodnutí Nejvyššího správního soudu za ústavně nekonformní, když z jeho odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností tento soud vycházel i jak se vypořádal s námitkami stěžovatele. Nesouhlas stěžovatele s tímto hodnocením, který vyjádřil v ústavní stížnosti, přitom bez dalšího nečiní ústavní stížnost důvodnou. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že argumentace stěžovatele nyní předestřená v ústavní stížnosti je veskrze pouhým opakováním argumentů, které již stěžovatel v řízení před Nejvyšším správním soudem uplatnil a s nimiž se tento soud ústavně konformním způsobem vypořádal. Dlužno podotknout, že námitky stěžovatele se i nyní zcela míjejí s nosnými důvody, na nichž je založeno rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, resp. vůbec s předmětem řízení před tímto soudem.
Stěžovatel své výhrady směřuje toliko k obraně pasivního volebního práva, proti nezaregistrování kandidátní listiny politické strany Aktiv nezávislých občanů a rovněž k právu osobně vystupovat v debatním pořadu veřejnoprávní televize coby zástupce kandidující strany. Jak ostatně sám Nejvyšší správní soud v napadeném usnesení uzavřel, v předmětném řízení nerozhoduje o návrhu politické strany, nýbrž o návrhu stěžovatele jako fyzické osoby a o ochraně jeho práva volit. Nejvyšší správní soud dále poukázal na to, že nemá pravomoc řešit stěžovatelem tvrzený neoprávněný zásah Exekutorské komory do jeho práv. V řízení o návrhu na neplatnost voleb totiž soud toliko posuzuje, zda byl volební zákon porušen způsobem, který mohl ovlivnit výsledek volby napadeného kandidáta či kandidátů. Stěžovatel měl možnost se uvedenému zásahu bránit jinou cestou, např. žalobou na ochranu osobnosti v občanskoprávním režimu. Takovému výkladu Nejvyššího správního soudu nelze ničeho vytknout, a to nejen v rovině práva ústavního. Jeho závěr, že ze skutečností tvrzených stěžovatelem nebylo lze dovodit žádné konkrétní porušení volebního zákona, resp. že stěžovatel ani netvrdil, že by se tyto namítané skutečnosti vztahovaly ke zvolení napadených kandidátů, proto zcela obstojí. Návrh stěžovatele na zrušení napadeného rozhodnutí je tak podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněný, a proto byl odmítnut.
Pokud jde o akcesorický návrh na zrušení exekučního řádu, Ústavní soud jej odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu pro neoprávněnost navrhovatele, poněvadž tento právní předpis nebyl a z podstaty věci ani nemohl být v řízení před Nejvyšším správním soudem aplikován. Stěžovatel tak nebyl k podání tohoto návrhu ve smyslu §64 ve spojení s §74 zákona o Ústavním soudu aktivně legitimován. Tento návrh by musel být odmítnut i z toho důvodu, že sdílí osud ústavní stížnosti. Je-li samotná ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, odpadá i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona.
Na závěr se sluší poznamenat, že Ústavní soud stěžovateli nezasílal k replice vyžádaná vyjádření vedlejších účastníků řízení k ústavní stížnosti, neboť ti se v nich toliko výslovně vzdali svého postavení vedlejšího účastníka v tomto řízení, popřípadě tento stav ve vztahu k nim nastal na základě ustanovení §101 odst. 4 občanského soudního řádu ve spojení s §63 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud ústní jednání v souladu s §44 zákona o Ústavním soudu nenařizoval, neboť od něj neočekával žádné další objasnění věci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 19. listopadu 2014
Pavel Rychetský v. r.
předseda Ústavního soudu