ECLI:CZ:US:2015:1.US.1078.15.1
sp. zn. I. ÚS 1078/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Veselovského, t.č. ve vazbě ve Věznici Ostrov nad Ohří, zastoupeného JUDr. Liborem Janků, advokátem se sídlem Mánesova 13, Cheb, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 1. 2015 sp. zn. 17 T 31/2014 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2015 sp. zn. 11 To 12/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou včas podanou ústavní stížností ze dne 12. 4. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho ústavně zaručených práv, plynoucích z čl. 8 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel se dále odvolává i na čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel podal žádost o propuštění z vazby v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3028/14, který byl vydán ve věci jeho spoluobžalovaného Davida Řánka. V citovaném nálezu bylo konstatováno, že spoluobžalovanému stěžovatele bylo zasaženo do jeho základních práv a byl ponechán ve vazbě, aniž o jejím prodloužení bylo náležitě v zákonné lhůtě rozhodnuto. Stěžovatel se svou žádostí ze dne 25. 1. 2015 domáhal propuštění z vazby s odkazem na tento nález. Obecné soudy v napadených rozhodnutích odmítly aplikovat zmíněný nález na stěžovatele. Krajský soud vycházel z toho, že u stěžovatele byla odlišná situace, neboť do rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích na rozdíl od jeho spoluobžalovaného si stěžovatel podal stížnost, a tudíž u něj nemohla nastat právní moc ani uplynout lhůta ke dni 14. 5. 2014, neboť podáním opravného prostředku tato lhůta neběží.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakuje svou argumentaci z řízení před obecnými soudy a uvádí, že došlo k porušení jeho práv tím, že dne 14. 2. 2014 rozhodl Okresní soud v Českých Budějovicích o ponechání stěžovatele ve vazbě, která byla na stěžovatele uvalena dne 12. 10. 2013. Stěžovatel si dne 14. 2. 2014 podal prostřednictvím svého obhájce stížnost proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 2. 2014 o ponechání ve vazbě. Písemné vyhotovení usnesení z vazebního zasedání ze dne 14. 2. 2014 bylo doručeno obhájci stěžovatele až dne 16. 6. 2014, a o stížnosti stěžovatele ze dne 14. 2. 2014 proti usnesení Okresní soud v Českých Budějovicích ze dne 14. 2. 2014, bylo rozhodnuto až při vazebním zasedání u Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky Tábor dne 4. 7. 2014.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
5. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Obecné soudy stěžovateli dostatečně objasnily, že si na rozdíl od Davida Řánka proti rozhodnutí okresního soudu podal stížnost, a proto jsou závěry Ústavního soudu o běhu lhůt na jeho situaci neaplikovatelné. Obecné soudy tedy na jeho případě nemohly použít zásadu beneficium cohaesionis, kterou použily ve vztahu k dalšímu spoluobviněnému Trong Hieu Do, který byl na rozdíl od stěžovatele ve stejné situaci jako David Řánek. Rovněž mu na základě této argumentace nemohly vyhovět ani v nyní posuzovaném řízení.
6. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu