ECLI:CZ:US:2015:1.US.1082.15.1
sp. zn. I. ÚS 1082/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Manh Tuan Ha, t. č. ve vazbě ve Věznici Ostrov nad Ohří, zastoupeného JUDr. Veronikou Pupalovou, advokátkou se sídlem Mánesova 13, Cheb, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 1. 2015 sp. zn. 17 T 31/2014 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2015 sp. zn. 11 To 12/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 4. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho ústavně zaručených práv, plynoucích z čl. 8 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel se dále odvolává i na čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V obsahu ústavní stížnosti jakož i z napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel podal žádost o propuštění z vazby na svobodu, a to v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3028/14, který byl vydán ve věci jeho spoluobžalovaného Davida Řánka. V citovaném nálezu bylo konstatováno, že spoluobžalovanému stěžovatele bylo zasaženo do jeho základních práv a byl ponechán ve vazbě, aniž o jejím prodloužení bylo náležitě v zákonné lhůtě rozhodnuto. Stěžovatel se žádostí ze dne 25. 1. 2015 domáhal propuštění z vazby na svobodu s odkazem na tento nález. Obecné soudy v napadených rozhodnutích odmítly zmíněný nález na věc stěžovatele aplikovat. Krajský soud vycházel z toho, že u stěžovatele byla odlišná situace, neboť proti rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích stěžovatel, na rozdíl od jeho spoluobžalovaného, podal stížnost, a tudíž u něj nemohla nastat právní moc ani uplynout lhůta ke dni 14. 5. 2014, neboť podáním opravného prostředku tato lhůta neběží.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakuje svou argumentaci z řízení před obecnými soudy a uvádí, že došlo k porušení jeho práv tím, že dne 14. 2. 2014 rozhodl Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením o ponechání stěžovatele ve vazbě, která byla na stěžovatele uvalena dne 12. 10. 2013. Stěžovatel ještě dne 14. 2. 2014 podal prostřednictvím svého obhájce proti tomuto usnesení stížnost. Písemné vyhotovení usnesení však bylo doručeno obhájci stěžovatele až dne 16. 6. 2014 a o stížnosti stěžovatele bylo rozhodnuto při vazebním zasedání u Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, dne 4. 7. 2014.
4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tak je tomu i v daném případě.
5. Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
6. Jak je patrno z obsahu napadených rozhodnutí, obecné soudy stěžovateli dostatečně objasnily, že na rozdíl od Davida Řánka proti rozhodnutí okresního soudu podal stížnost, a proto jsou závěry Ústavního soudu o běhu lhůt na jeho situaci neaplikovatelné. Obecné soudy tedy na jeho případě nemohly použít zásadu beneficium cohaesionis, kterou použily ve vztahu k dalšímu spoluobviněnému Trong Hieu Do, který byl, a to na rozdíl od stěžovatele, ve stejné situaci jako David Řánek. Z téhož důvodu mu na základě této argumentace nemohly vyhovět ani v nyní posuzovaném řízení.
7. Ke stejnému závěru dospěl Ústavní soud rovněž ve věci Martina Veselovského, jehož ústavní stížnost, vedenou pod sp. zn. I. ÚS 1078/15, odmítl taktéž jako návrh zjevně neopodstatněný.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu