ECLI:CZ:US:2015:1.US.149.15.1
sp. zn. I. ÚS 149/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Československá obchodní banka, a.s., se sídlem Praha 5, Radlická 333/150, zastoupeného Mgr. Janem Dajbychem, advokátem se sídlem Vinohradská 3330/220a, Praha 10 - Strašnice, proti rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 31. 10. 2014 sp. zn. 15 Co 530/2014, spojené s návrhem na zrušení §14b vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost spolu s návrhem se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 16. 1. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny.
2. Stěžovatel se žalobou ze dne 1. 9. 2014 domáhal u Okresního soudu v Táboře zaplacení částky 22.596,09 Kč vůči vedlejšímu účastníkovi. Okresní soud v Táboře vydal dne 26. 9. 2014 elektronický platební rozkaz č. j. EPR 216541/2014-5, kterým ve výroku I. uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovateli do 15 dnů ode dne doručení tohoto elektronického platebního rozkazu částku ve výši 22.596,09 Kč s příslušenstvím. Ve výroku III. citovaného elektronického platebního rozkazu uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovateli do 15 dnů od doručení elektronického platebního rozkazu náklady řízení ve výši 2.356 Kč. Stěžovatel se poté dne 30. 9. 2014 odvolal do výroku III. citovaného elektronického platebního rozkazu, protože měl za to, že Okresní soud v Táboře ve smyslu §205 odst. 2 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř.") nesprávně právně věc posoudil, když aplikoval při rozhodování o náhradě nákladů řízení zvláštní ustanovení §14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka Tábor jako odvolací soud v napadeném rozhodnutí řádně nevypořádal s tím, že žalobní návrh stěžovatele je formulářovým návrhem, neboť jen uvedl, že text žaloby by se s drobnými změnami dal použít i v případě dalších žalob na zaplacení pohledávek. A dále se už jen odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012. Podle stěžovatele se krajský soud dostatečně nevypořádal s jeho námitkou, že použitý právní předpis neobsahuje dostatek vodítek pro určení opakovanosti návrhů. Rovněž podle stěžovatele nestačí tvrzení o skutkové obdobnosti opřít o to, že jsou smlouvy o úvěru typizované. Z těchto důvodů tedy shledává stěžovatel odůvodnění napadeného rozhodnutí za nedostatečné. Dále stěžovatel poukazuje na to, že §14b advokátního tarifu vyvolává nerovnost účastníků v řízení, což stěžovatel spatřuje v tom, že pokud by žalovaná strana spor vyhrála a soud žalované straně přiznal náhradu nákladů řízení, tato strana by byla zvýhodněna, jelikož by za stejný počet úkonů právní služby náležela náhrada nákladů řízení vyšší, než straně žalobce, tedy stěžovateli. Podle stěžovatele se nerovnost účastníků řízení ve shora uvedeném smyslu projevuje v případě přiznání odměny za úkon právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení dle ustanovení §11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu. Jak právní zástupce žalobce, tak právní zástupce žalovaného musí nastudovat veškeré podklady k případu. Přesto je procesně úspěšnému žalobci přiznána náhrada nákladů právního zastoupení za tento úkon právní služby v neporovnatelně nižší výši, než procesně úspěšnému žalovanému. S ohledem na to se stěžovatel domnívá, že právní úprava tím zakládá ničím neodůvodněnou nerovnost mezi účastníky řízení. Stěžovatel má také za to, že zmiňované ustanovení je v rozporu s čl. 37 odst. 2 Listiny, které zaručuje právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. Právní pomoc, respektive právní služby poskytované zpravidla advokáty, jsou poskytovány za odměnu, která představuje pro stěžovatele náklady řízení. Jako náhradu těchto nákladů řízení však stěžovatel obdrží podle §14b advokátního tarifu pouze zlomek účelně vynaložených nákladů. Tím dle stěžovatele dochází k opuštění principu odpovědnosti za výsledek ve smyslu ustanovení §142 odst. 1 o.s.ř. Stěžovatel se dále domnívá, že vyhláška ministerstva spravedlnosti č. 120/2014 Sb., která zakotvila §14b advokátního tarifu do právního řádu, byla přijata v rozporu se zákonem, neboť nebyla dodržena zákonná legisvakanční lhůta, tedy patnáct dní dle §3 odst. 3 zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv. Zákon sice připouští zkrácení legisvakanční lhůty, podmínkou je však, že to vyžaduje naléhavý veřejný zájem. Stěžovatel je toho názoru, že zkrácení legisvakanční lhůty nebylo Ministerstvem spravedlnosti dostatečně odůvodněno a nebyl tak prokázán naléhavý veřejný zájem. Dle stěžovatele byl takový postup Ministerstva spravedlnosti jako orgánu veřejné moci projevem libovůle, která je v demokratickém právním státě zcela nepřípustná a byl tak porušen čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
4. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu nepřísluší v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].
6. Ústavní soud dále pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)].
7. V přezkoumávaném případě však k takovému extrémnímu vybočení podle názoru Ústavního soudu nedošlo a odvolací soud své rozhodnutí řádně zdůvodnil (§157 o. s. ř.), přičemž jde o odůvodnění racionální a srozumitelné. Tím spíše se pak taková ústavní stížnost, v níž jsou fakticky pouze opakovány argumenty vznesené v odvolání, nejeví být způsobilým "nosičem", na kterém by bylo možné založit případný přezkum ústavní konformity předmětného ustanovení vyhlášky, i když spolu s ústavní stížností stěžovatel podal návrh na jeho zrušení. Důvod k zásahu Ústavního soudu tedy s přihlédnutím k výše uvedenému není dán.
9. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv stěžovatele, jichž se dovolává, nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stejně tak byl odmítnut i návrh s ní spojený, neboť se jedná o návrh akcesorický, jenž sdílí osud ústavní stížnosti [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2015
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu