ECLI:CZ:US:2015:1.US.163.15.1
sp. zn. I. ÚS 163/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem Čs. legií 1719/5, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č. j. 4 Tdo 1076/2014-27 ze dne 1. 10. 2014, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 6 To 68/2014-98 ze dne 24. 3. 2014 a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 6 T 78/2013 ze dne 10. 1. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností ze dne 16. 1. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to z důvodu porušení zejména jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásady rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a jeho práva na obhajobu.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutích zjistil, že Okresní soud v Ostravě uznal stěžovatele napadeným rozsudkem vinným přečiny ublížení na zdraví a výtržnictví, jichž se dopustil tím, že v restauraci po slovním konfliktu vyvolaném rozdílnými názory na kandidáty prezidentské volby za přítomnosti hostů restaurace fyzicky napadl poškozeného opakovanými údery pěstí do hlavy a obličeje. Za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třinácti měsíců. Odvolání, které proti tomuto rozsudku stěžovatel podal, Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením zamítl s tím, že ve svém odvolání fakticky opakoval podstatu své obhajoby, kterou už uplatnil v průběhu řízení před okresním soudem, kdy v podstatě namítal nesprávné hodnocení provedených důkazů okresním soudem.
3. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele a uvedl, že stěžovatelem vytýkané vady mají povahu vad skutkových, případně procesních, kterými se snaží primárně dosáhnout změny v hodnocení důkazů a tím i zjištěného skutkového stavu. Teprve na základě těchto změn poukazuje i na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Při stanovení rozsahu zranění poškozeného vycházely oba soudy nejen ze znaleckého posudku a lékařských zpráv ošetřujících lékařů poškozeného, ale také z odborného vyjádření praktické lékařky MUDr. Petry Sovjákové a odborného vyjádření MUDr. Petra Handlose z Ústavu soudního lékařství Fakultní nemocnice Ostrava, o nichž se obviněný v dovolání nezmínil. Zranění poškozeného utrpěná v důsledku útoku obviněného, a zároveň mechanismus a intenzita tohoto útoku byly proto dostatečně zjištěny. Dovolací soud konstatoval, že stěžovatel ve skutečnosti v odvolání navrhoval vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví patologie a odvolací soud se v odůvodnění napadeného usnesení jeho návrhem na doplnění dokazování zabýval a vysvětlil, proč mu nevyhověl. Nejedná se proto o tzv. "opomenutý důkaz". V této souvislosti zároveň nebylo Nejvyšším soudem shledáno žádné extrémní procesní či skutkové pochybení, jež by bylo zásahem do práva stěžovatele na spravedlivý proces.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že v provedeném trestním řízení došlo vůči jeho osobě k porušení jeho práv. Trestní řízení nemělo být vůbec zahajováno, neboť orgány činné v trestním řízení nedostatečně popsaly skutek. Dále stěžovatel poukazuje na to, že trestní řízení proběhlo velmi rychle, povrchně a jednostranně bez přihlédnutí k argumentům obhajoby. Soudy uvěřily výpovědi poškozeného, aniž by vzaly v potaz rozpory ve výpovědích svědků, a podle stěžovatele tedy nebyl bez pochyb zjištěn celý průběh tvrzeného incidentu, neboť soudy se jednoznačně přiklonily k tvrzením poškozeného. Průběh událostí, jak je popsal poškozený, je podle stěžovatele nepravděpodobný. Rovněž nebyla dostatečně zohledněna skutečnost, že poškozený se nacházel ve značně podnapilém stavu. Stěžovatel též poukazuje na to, že poškozený ohlásil předmětný incident na policii až týden po něm. Stěžovatel dále polemizuje s některými závěry znaleckého posudku. Dále poukazuje na to, že lze z napadených rozhodnutí vysledovat, že obecné soudy uvedly, že byť bylo jeho dřívější odsouzení amnestováno a nelze k tomuto přihlížet jako přitěžující okolnosti, nelze to ani úplně přehlédnout. Odvolací soud pak dovodil, že v důsledku hodnocení stěžovatelova zaměstnavatele je stěžovatel konfliktní osobou, s čímž stěžovatel nesouhlasí a tvrdí, že poškozený mohl mít s jeho zaměstnavatelem obchodní vazby. Stěžovatel dále uvádí, že obecné soudy nereflektovaly na jeho námitku proti odbornému zaměření znalce a že samotné lékařské zprávy nemohou za žádných okolností objektivizovat vzniklá zranění poškozeného a způsob jejich vzniku. Lékařská zpráva je pouze subjektivním shrnutím potíží poškozeného, nikoli však objektivním popisem zranění a popisem možného mechanismu vzniku předmětných zranění. Popsané výhrady pak stěžovatel shrnuje tak, že v jejich důsledku došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, jeho práva na obhajobu a principu "rovnosti zbraní".
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Stěžovatel v podstatě pouze polemizuje s právními a skutkovými závěry obecných soudů při hodnocení skutkových zjištění a při výkladu podústavního práva a používá ty argumenty, které již byly dostatečně vypořádány v napadených rozhodnutích obecných soudů.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu