ECLI:CZ:US:2015:1.US.196.14.1
sp. zn. I. ÚS 196/14
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Ludvíka Davida a soudců Davida Uhlíře a Milady Tomkové (soudce zpravodaj) - ze dne 28. ledna 2015 sp. zn. I. ÚS 196/14 ve věci ústavní stížnosti Mgr. Zdeňka Pokorného, zastoupeného JUDr. Václavem Peňázem, advokátem, se sídlem advokátní kanceláře Pekařská 13, 602 00 Brno 2, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2013 č. j. 15 Co 358/2013-259 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2013 č. j. 48 C 337/96-252, jimiž byla stěžovateli jakožto ustanovenému advokátovi přiznána odměna a náhrada hotových výdajů v nižší než nárokované výši.
I. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2013 č. j. 15 Co 358/2013-259 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2013 č. j. 15 Co 358/2013-259 se ruší.
III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Včas učiněným podáním splňujícím i další náležitosti ústavní stížnosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") a rovněž v záhlaví citovaného usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo pokojně užívat majetek garantované ustanovením čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na spravedlivý proces obecně garantované ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, přiložených rozhodnutí a vyžádaného spisu vedeného u městského soudu pod sp. zn. 48 C 337/96 zjistil Ústavní soud následující. Městský soud ústavní stížností napadeným usnesením přiznal ustanovenému zástupci žalobce, tj. stěžovateli, odměnu a náhradu hotových výdajů ve smyslu ustanovení §140 odst. 2 o. s. ř. v celkové výši 10 080 Kč. Ve svém odůvodnění soud uvedl, že vycházel z částky 28 000 Kč, která byla žalována, tj. vycházel z částky bez příslušenství, které však bylo rovněž žalováno. Stěžovatel jako ustanovený zástupce žalobce měl učinit ve věci čtyři úkony právní služby dle §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Dále městský soud stěžovateli přiznal náhradu hotových výdajů dle §13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu.
3. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel odvolání, v němž usnesení soudu prvního stupně vytkl vady, které měly spočívat v nesprávném skutkovém zjištění a právním posouzení věci. Namítal, že městský soud opomenul zohlednit další úkony právní služby, které poskytoval na základě substituční plné moci udělené mu Mgr. Matúšem Bónou. Dále namítal, že městský soud nezohlednil úkony právní služby, které vykonal po datu 30. 10. 2009, a pochybil při stanovení tarifní hodnoty věci, neboť opomenul, že tarifní hodnota věci se určuje nejen z výše peněžitého plnění, ale i jeho příslušenství v době započetí úkonu právní služby. Stěžovatel uvedl, že vzhledem k proměnám příslušenství žalované částky v uplynulém čase se měnila i tarifní hodnota věci, a tedy i příslušná sazba mimosmluvní odměny. Krajský soud usnesení městského soudu změnil tak, že stěžovateli přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 12 440 Kč. V odůvodnění uvedl, že vyrovnání finančních závazků plynoucích ze substituční plné moci je plně v jejich kompetenci, nikoliv v kompetenci soudu. Dále uvedl, že městský soud postupoval zcela správně, když nepřihlédl k příslušenství, neboť tak by mohl postupovat pouze v případě, pokud by příslušenství bylo požadováno jako samostatný nárok, což však v přezkoumávané věci nebylo. Krajský soud však stěžovateli navýšil odměnu a náhradu hotových výdajů za další dva účelně vykonané úkony právní služby.
II. Argumentace stran
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že mu krajský soud v rozporu s blíže nespecifikovanou právní úpravou nepřiznal odměnu a hotové výlohy za všechny provedené úkony právní služby a odmítl mu taktéž přiznat odměnu a hotové výlohy za úkony poskytnuté v substituci předchozího ustanoveného advokáta. Dále stěžovatel namítal, že městský soud nestanovil správně tzv. tarifní hodnotu, a tedy ani sazbu mimosmluvní odměny za jednotlivé úkony právních služeb, neboť opomněl k peněžitému plnění ve výši 28 000 Kč připočíst příslušenství. Mimo tyto skutečnosti stěžovatel dále uvádí, že se krajský soud nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, své právní závěry řádně neodůvodnil a chybně jej poučil o přípustnosti dovolání. Stěžovatel uvádí, že vytýkané jednání soudů, zejména soudu krajského, představuje extrémní vykročení z pravidel upravujících občanské soudní řízení, jakož i z interpretace a aplikace obecného práva hmotného, které nese prvky svévole. Tím měly soudy zasáhnout do stěžovatelova práva na spravedlivý proces a současně i do jeho ústavně chráněné majetkové sféry, neboť porušily jeho legitimní očekávání zmnožení majetku.
5. Ústavní soud si pro náležité posouzení věci vyžádal od městského soudu příslušný spis a od účastníků řízení vyjádření. Městský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 20. 10. 2014 plně odkázal na obsah rozhodnutí obsažených v příslušném spise. Krajský soud ve svém vyjádření ze dne 17. 20. 2014 rovněž v plném rozsahu odkázal na písemné odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení.
6. Vzhledem k obsahu vyjádření městského soudu a krajského soudu, kdy v něm Ústavní soud neshledal žádná nová tvrzení, skutečnosti nebo argumentaci, a také vzhledem k tomu, že ústavní stížnosti nakonec vyhověl, nepovažoval za nutné vyzvat stěžovatele k replice k uvedeným vyjádřením.
III. Řízení před Ústavním soudem
A. Dosavadní vybraná judikatura Ústavního soudu k přiznání odměny a náhrady hotových nákladů právních zástupců
7. Problematikou přiznání odměny a náhrady hotových výdajů ustanovených právních zástupců se Ústavní soud opakovaně zabýval. V nálezu ze dne 11. dubna 2006 sp. zn. IV. ÚS 763/05 [(N 82/41 SbNU 79); všechna rozhodnutí Ústavního soudu zde uvedená jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz] Ústavní soud konstatoval, že v případě ustanoveného právního zástupce se stát de facto ocitá v roli klienta, a tudíž i takový vzájemný vztah je nutno posuzovat podle příslušných ustanovení advokátního tarifu, jako relevantního způsobu vypořádání odměny právnímu zástupci. Jiný postup v takovém případě zpravidla nelze považovat za správný a spravedlivý. Takový jiný postup je rovněž v rozporu se zněním ustanovení §140 odst. 2 o. s. ř., které předpokládá, že "při určení náhrady hotových výdajů a odměny za zastupování se postupuje podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně". Tato blanketová norma tak soudu určuje, podle jakých pravidel má soud při určení náhrady postupovat. V nálezu sp. zn. I. ÚS 2654/10 ze dne 17. května 2011 (N 94/61 SbNU 453) a nálezu sp. zn. II. ÚS 2873/11 ze dne 29. 3. 2012 (N 67/64 SbNU 759) Ústavní soud rovněž setrval na požadavku přiznání odměny ustanovenému právnímu zástupci dle advokátního tarifu. Opačný postup obecných soudů pak Ústavní soud kvalifikoval jako porušení práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález ze dne 2. března 2000 sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235); nález ze dne 25. února 2009 sp. zn. I. ÚS 92/08 (N 36/52 SbNU 367); nález ze dne 11. června 2009 sp. zn. II. ÚS 2811/08 (N 141/53 SbNU 747)].
8. Podobně Ústavní soud postupoval i ve smyslu ochrany vlastnického práva stěžovatelů. V nálezu sp. zn. II. ÚS 1534/10 ze dne 27. června 2012 (N 126/65 SbNU 629) a nálezu sp. zn. III. ÚS 2801/11 ze dne 10. prosince 2013 (N 213/71 SbNU 501) setrval na již ustálené judikatuře a konstatoval, že uspokojení nároku na přiznání odměny ustanoveného advokáta spadá pod ochranu ústavně zaručeného práva na legitimní očekávání ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Dále Ústavní soud uvedl, že je-li advokát v občanském soudním řízení ustanoven zástupcem účastníka řízení, vzniká mu legitimní očekávání, že jeho odměna bude vypočtena na základě advokátního tarifu (viz shora citovanou část ustanovení §140 odst. 2 části věty první za středníkem o. s. ř., případně §1 odst. 3 advokátního tarifu), a jiný postup zásadně nelze připustit. Výjimku, která umožňovala postupovat dle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, nelze aplikovat, neboť byla vzhledem ke své protiústavnosti zrušena nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. dubna 2013 (N 59/69 SbNU 123; 116/2013 Sb.).
B. Vlastní přezkum Ústavního soudu
9. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost ve smyslu formálních podmínek, které na stížnosti klade zákon o Ústavním soudu, a shledal, že jsou splněny.
10. Ústavní soud především podotýká, že mu nepřísluší posuzovat otázku výše odměny ustanoveného advokáta v konkrétním případě, stejně jako jakoukoliv jinou otázku podústavního práva. Tím by nepřípustně rozšiřoval své pravomoci na úkor obecných soudů. Je právě věcí obecných soudů, aby určily výši odměny a přihlédly ke všem rozhodným a zákonem předvídaným skutečnostem (viz shora citovaný nález sp. zn. II. ÚS 2873/11). Tímto limitem byl Ústavní soud vázán i při posouzení tohoto případu.
11. Poté, kdy se Ústavní soud seznámil s relevantními skutečnostmi, neshledal porušení postupu obecných soudů v případě vypořádání vztahu mezi stěžovatelem, dříve ustanoveným advokátem a obecnými soudy. Stěžovatel do doby, než byl ustanoven právním zástupcem, vystupoval jako zástupce v plné moci, nejprve mu dané žalobcem, posléze jiným advokátem, kterého soud ustanovil. Pokud stěžovatel vykonával v plné moci úkony za tohoto předchozího ustanoveného advokáta, je vše věcí jejich vzájemného ujednání, do kterého soudu nepřísluší bezdůvodně zasahovat. Obviňovat stát z nemravného zneužití skutečnosti a nemravného obohacení, jak stěžovatel ve své ústavní stížnosti emotivně uvádí, není namístě a tyto jeho námitky shledal Ústavní soud zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že stěžovatel je advokátem, je také zjevně neopodstatněná jeho výtka stran nesprávného poučení o možnosti dovolání. Stěžovatel si měl být vědom ustálené praxe Ústavního soudu [viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 748/06 ze dne 3. prosince 2007 (v SbNU nepublikováno)], které setrvává na stanovisku, že není-li dovolání přípustné ze zákona, nemůže být jeho přípustnost založena v důsledku nesprávného poučení odvolacího soudu a nesprávné poučení není dostatečným důvodem pro jeho kasační zásah.
12. Jako zjevně neopodstatněná shledal Ústavní soud rovněž stěžovatelova tvrzení, která směřují k tomu, že se krajský soud nedostatečně vypořádal s jeho odvolacími námitkami, případně, že závěry soudu jsou neodůvodněné a nepřezkoumatelné. Rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno jako přezkoumatelné a je z něj patrné, jakými úvahami byl soud při svém rozhodování veden - z ústavní stížnosti je patrné, že tyto úvahy byly zřejmé i stěžovateli, neboť je napadá. Případné související vady rozhodnutí, které Ústavní soud nakonec vedly k jeho zrušení, jsou uvedeny níže.
13. Námitku stěžovatele, která směřuje k nesprávnému stanovení tarifní hodnoty, a tedy nesprávnému použití právního předpisu krajským soudem, však Ústavní soud shledal jako důvodnou. Krajský soud stejně jako městský soud v odůvodnění svých rozhodnutí odkazují na žalovanou částku, avšak bez příslušenství. Právní úprava advokátního tarifu ke dni rozhodnutí městského soudu (tj. 30. 8. 2013) a krajského soudu (tj. 21. 10. 2013) skutečně obsahovala §8 odst. 1, který zní: "Není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i závazku. Při určení tarifní hodnoty se nepřihlíží k příslušenství, ledaže by bylo požadováno jako samostatný nárok." Toto znění advokátního tarifu plyne ze změny provedené vyhláškou č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2013. Do tohoto dne bylo nutné postupovat tak, že se za tarifní hodnotu považuje výše peněžitého plnění, včetně příslušenství. (Ustanovení §8 odst. 1 advokátního tarifu do 31. 12. 2012 znělo: "Není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva a jejich příslušenství v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i závazku.")
14. Stěžovateli je také nutné dát za pravdu, že tato vyhláška Ministerstva spravedlnosti současně obsahuje čl. II Přechodné ustanovení, který zní: "Za právní služby poskytnuté přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky přísluší advokátovi odměna podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti této vyhlášky." Obecné soudy proto měly při stanovení odměny a náhrady hotových výdajů aplikovat i toto ustanovení, a určit, které úkony byly učiněny přede dnem nabytí účinnosti příslušné změny, tj. před 1. 1. 2013. V těchto případech bylo nezbytné použít znění ustanovení §8 odst. 1 advokátního tarifu tak, že součástí peněžitého plnění, z něhož se určuje tarifní hodnota, je i příslušenství v době započetí úkonu právní služby. Opačný postup, tedy postup aplikovaný v ústavní stížností napadených rozhodnutích, je v rozporu s advokátním tarifem.
15. Součástí práva na spravedlivý proces je i očekávání, že soud bude aplikovat platné a účinné právo, čímž dostojí požadavkům na předvídatelnost rozhodnutí. To znamená, že orgány veřejné správy jsou povinny aplikovat vždy právo, které je účinné k rozhodnému okamžiku, a nikoli jen právní normy, které jsou účinné v okamžiku rozhodnutí. V tomto případě soudy zřejmě pominuly pravidlo obsažené v přechodných ustanoveních, a tím nesprávně určily časovou působnost aplikovaných právních norem, aniž by však svůj postup v tomto smyslu odůvodnily, či podložily odpovídající argumentací. Rovněž se soudy ve svém rozhodnutí blíže nezabývaly stanovením aktuální výše peněžitého plnění, z něhož je odvozena tarifní hodnota, což je rovněž v rozporu s pravidly danými advokátním tarifem.
16. Vzhledem ke shora uvedenému stanovisku Ústavního soudu, tedy, že se nezabývá konkrétní výší příslušné odměny ustanoveného advokáta, a také vzhledem k tomu, že stěžovatel nespecifikuje příslušný rozdíl mezi přiznanou odměnou a odměnou zjištěnou v souladu s právními předpisy, nezbylo Ústavnímu soudu než konstatovat zásah do stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Současně však Ústavní soud neshledal porušení vlastnického práva, kterého se stěžovatel rovněž dovolává. Stěžovatel v tomto smyslu nepochybně měl určitá legitimní očekávání, jak vyplývá ze shora uvedených nálezů, avšak ve své stížnosti tato očekávání nijak blíže nespecifikuje, tedy nelze takový protiústavní zásah obecných soudů konstatovat.
17. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti z části vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil.
18. O ústavní stížnosti bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, neboť Ústavní soud dospěl k závěru, že by od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu).
19. Ústavní soud je toho názoru, že k efektivní nápravě konstatovaného porušení základních práv stěžovatele postačí dle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zrušit jen napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Bude na odvolacím soudu, aby nově o odvolání, jímž je napadeno rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl. Jen na tomto soudu je, zda ve věci rozhodne sám či zda přistoupí ke kasaci rozhodnutí soudu prvního stupně. Z tohoto důvodu byl návrh stěžovatele týkající se zrušení rozhodnutí městského soudu odmítnut s odkazem na princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.