ECLI:CZ:US:2015:1.US.2023.14.1
sp. zn. I. ÚS 2023/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky EKO-HAUS, spol. s r. o., se sídlem Karlovy Vary, Závodu míru 688, zastoupené Mgr. Ing. Markem Švehlíkem, advokátem se sídlem Praha 1, Purkyňova 74/2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014 č. j. 28 Cdo 3561/2013-377, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2012 č. j. 11 Co 319/2012-331 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2. 2. 2012 č. j. 10 C 63/2001-308, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení před obecnými soudy
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzený rozpor se základními právy na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces garantovaný ustanoveními čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2. 2. 2012 č. j. 10 C 63/2001-308 byla žalované České republice - Ministerstvu vnitra uložena povinnost zaplatit žalobkyni (stěžovatelce) částku ve výši 220 000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení získaného na základě víceprací podle neplatné smlouvy o dílo. Městský soud v Praze k odvolání žalované v rozsudku ze dne 21. 11. 2012 č. j. 11 Co 319/2012-331 rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé změnil a žalobu o zaplacení částky zamítl. Dovolání stěžovatelky bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014 č. j. 28 Cdo 3561/2013-377 pro nedůvodnost zamítnuto.
II.
Obsah ústavní stížnosti
3. V ústavní stížnosti bylo argumentováno, že obecné soudy nepřiměřenou délkou občanskoprávního řízení porušily principy spravedlivého procesu a fakticky znemožnily prokázání skutečností rozhodných pro úspěch v soudním sporu. Zasaženo bylo i do zásady rovnosti účastníků řízení, neboť soudem prvního stupně nebylo připuštěno navrhované rozšíření žaloby bez řádného odůvodnění a poučení o možnosti podat k soudu samostatnou (novou) žalobu. Stěžovatelka namítala i nesprávnost právního posouzení nároku odvolacím a dovolacím soudem (došlo k vyloučení poskytnutí recipročního plnění za provedené služby) a nedostatečnou odůvodněnost napadených rozhodnutí. Vytýkala obecným soudům podstatné vady řízení, jejichž existenci dovozovala (mj.) z opakovaného právního posuzování věci (ve prospěch i neprospěch žaloby).
III.
Právní posouzení
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
5. Z ústavněprávního pohledu je možno posuzovat toliko otázku, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda procesním postupem soudů nebyly porušeny principy spravedlivého procesu, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah veřejné moci, kterým bylo dotčeno ústavně garantované právo nebo svoboda. Vzhledem k obecně zastávanému principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů není úkolem Ústavního soudu mj. nahrazovat hodnocení důkazů provedených v soudním řízení. Do pravomoci Ústavního soudu nespadá "hodnotit hodnocení" důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s jejich hodnocením sám neztotožňoval [viz nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)].
6. Pochybení obecných soudů s ústavní intenzitou Ústavní soud ve věci neshledává. Otázka nároku na zaplacení částky z titulu bezdůvodného obohacení (vícepráce na základě neplatné smlouvy o dílo) byla odvolacím a dovolacím soudem rozhodnuta podle nastoleného skutkového stavu ústavně konformně. Samotný nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením případu nemohl bez dalšího založit opodstatněnost tvrzení o porušení základních práv.
7. K námitce o (opakovaném) nepřipuštění změny žaloby obecným soudem Ústavní soud uvádí, že není opodstatněná. Institut souhlasu soudu se změnou návrhu je veden zásadou hospodárnosti řízení. Soudy proto změnu žaloby nepřipouští, pokud výsledky dosavadního řízení nemohou být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V případě nesouhlasu účastníka s nepřipuštěním změny žaloby je potom namístě podání nové žaloby [viz usnesení ze dne 21. 6. 2000 sp. zn. I. ÚS 179/2000 (N 22/18 SbNU 447)]. Občanskoprávní soud přitom neporušil poučovací povinnost, pokud nepoukázal na možnost podání samostatné (nové) žaloby. Cílem poučovací povinnosti je informovat účastníka řízení o tom, jaká má v civilním procesu práva a povinnosti, aby jím provedené procesní úkony mohly vyvolat žádoucí účinky a aby splnil procesní povinnosti. Do poučovací povinnosti soudu tedy nepatří návod, co by účastník mohl v konkrétním případě dělat, aby dosáhl žádaného účinku, nýbrž jen pomoc k tomu, aby mohl zákonem stanoveným způsobem dát najevo, co hodlá v (daném) řízení učinit [nález ze dne 25. 6. 1997 sp. zn. I. ÚS 63/96 (N 82/8 SbNU 267)]. Rozhodnutí o návrhu na změnu žaloby je rozhodnutím procesní povahy, které toliko vymezuje, jakým směrem se bude postup soudu ubírat. Nepřipuštěním změny žaloby až na výjimečné případy nedochází k zásahu do práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
8. Napadená rozhodnutí obecných soudů neodporují ústavním principům a jsou dostatečně odůvodněna. Lze konstatovat, že obecné soudy postupovaly v posuzované věci ústavně souladně a rozhodly předvídatelným způsobem.
9. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu