ECLI:CZ:US:2015:1.US.2070.15.1
sp. zn. I. ÚS 2070/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti RACIOLA Uherský Brod, s.r.o., se sídlem Uherský Brod, Pod Valy 221, zastoupené JUDr. Evou Pavlíčkovou, advokátkou se sídlem Zlín, Hluboké 1366, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 27 Co 354/2013-100 ze dne 30. 3. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž měla být porušena její ústavně zaručená práva, a to právo na právní pomoc v řízení před soudy podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně bylo ve výroku ohledně náhrady nákladů řízení změněno rozhodnutí Okresního soudu ve Zlíně. Okresní soud ve Zlíně usnesením zastavil řízení v souvislosti se zpětvzetím žaloby stěžovatelky pro zaplacení žalovaného dluhu a uložil žalovanému uhradit stěžovatelce náklady řízení ve výši asi 19 tisíc korun. Spor byl veden o částku asi 66 tisíc korun z titulu nezaplacení ceny v dodavatelsko-odběratelských vztazích. Krajský soud v napadeném rozhodnutí obsáhle vysvětlil, proč shledal důvody zvláštního zřetele hodné odůvodňující nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce (což mu umožňuje §150 občanského soudního řádu).
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že podala žalobu po právu a v souladu s Listinou, konkrétně jejím čl. 37 odst. 2, se nechala v řízení zastoupit advokátem. Až podání žaloby vedlo ke kýženému cíli a žalovaný až pod jejím tlakem uhradil pohledávku dva roky po datu splatnosti. Podle stěžovatelky správně rozhodl soud prvního stupně, který jí náhradu nákladů řízení přiznal. Naopak napadené rozhodnutí odvolacího soudu, který výrok o náhradě nákladů řízení změnil v její neprospěch, bylo podle stěžovatelky chybné.
4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07, N 19/48 SbNU 205].
7. Ústavní soud dále pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces (viz např. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06, N 27/44 SbNU 319). Takovou povahu však napadené soudní rozhodnutí nemá. Krajský soud v napadeném rozhodnutí vysvětlil, proč aplikoval §150 občanského soudního řádu. Napadené rozhodnutí tedy nesplňuje výše uvedené důvody pro konstatování jeho protiústavnosti.
8. Protože v posuzovaném případě nedosahují stěžovatelčiny námitky ústavněprávního rozměru, Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2015
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu