ECLI:CZ:US:2015:1.US.2457.13.1
sp. zn. I. ÚS 2457/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Čunka, zastoupeného JUDr. Radkem Závodným, advokátem se sídlem Olomouc, Krapkova 1159/3, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2013 č. j. 30 Cdo 145/2013-685, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 5. 2012 č. j. 1 Co 245/2011-564 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 7. 2011 č. j. 23 C 42/2010-485, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení před obecnými soudy
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů (v rozsahu, ve kterém mu byly uloženy povinnosti), a to pro tvrzený rozpor s ústavně garantovanými právy na svobodu projevu podle čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 7. 2011 č. j. 23 C 42/2010-485 byla žalovanému (stěžovateli) výrokem I. uložena povinnost zdržet se výroků o žalobkyni (Mgr. Marcele Urbanové), že je lhářka, výrokem III. povinnost zaslat žalobkyni písemnou omluvu ve znění ve výroku uvedeném a výrokem V. povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nemajetkové újmy částku 80 000 Kč. Výrokem II. soud zamítl žalobu v rozsahu navrhovaného uložení povinnosti žalovanému (stěžovateli) zdržet se uveřejňování osobní korespondence žalobkyně a zdržet se dalších výroků a hodnotících soudů ve vztahu k žalobkyni, včetně vzhledu a chování žalobkyně. Výrokem IV. potom zamítl žalobu, pokud se žalobkyně domáhala omluvy za další výroky žalovaného, zejména, že postup žalobkyně označil za zřejmé vydírání, za vyjádření prostřednictvím článků v tisku, za zveřejnění osobních dopisů žalobkyně z 9. 3. 2004 a 14. 7. 2006 v tisku a za přečtení dopisu žalobkyně ze dne 9. 3. 2004 během jednání Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Výrokem VI. soud zamítl žalobu, aby byl žalovaný povinen zaplatit na náhradu nemajetkové újmy částku 9 920 000 Kč. Výroky VII., VIII. a IX. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek.
3. K odvolání účastníků Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. 5. 2012 č. j. 1 Co 245/2011-564 výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku IV. tak, že žalovanému uložil povinnost zaslat do 3 dnů od právní moci rozsudku žalobkyni písemnou omluvu v tam uvedeném znění, výrokem II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části a výroky III., IV., V. a VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek.
4. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. 4. 2013 č. j. 30 Cdo 145/2013-685 odmítl dovolání žalobkyně, zamítl dovolání žalovaného (stěžovatele) proti měnícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu a odmítl dovolání stěžovatele proti potvrzujícímu výroku II. rozhodnutí odvolacího soudu.
II.
Obsah ústavní stížnosti
5. V ústavní stížnosti bylo argumentováno nesprávným právním posouzením zásahu do osobnostních práv a nedostatečnou odůvodněností (nepřezkoumatelností) rozhodnutí odvolacího soudu, který se nevypořádal s námitkami stěžovatele (podanými v obsáhlém odvolání). Nejvyšší soud pak podle názoru stěžovatele pochybil, pokud posoudil dovolání (v části) nepřípustným a odepřel spravedlnost.
6. Stěžovatel uvedl, že v řízení prokázal pravdivost výroku o tom, že žalobkyně lhala (v postavení svědkyně v souvislosti s trestním stíháním stěžovatele, které bylo skončeno s odůvodněním, že skutek se nikdy nestal). Předmětný výrok proto nebyl způsobilý zasáhnout do osobnostních práv žalobkyně. Stěžovatel nesouhlasil ani s právním posouzením ostatních výroků, které byly proneseny ve vztahu k žalobkyni (např. kritika vzhledu). Pokud jde o výroky o korupci nebo přirovnání k prostituci, stěžovatel poukázal na to, že pronesení označených výroků nebylo prokázáno. V ústavní stížnosti současně namítal, že náhrada nemajetkové újmy ve výši 80 000 Kč, která byla přiznána žalobkyni, nebyla soudem řádně odůvodněna. Stěžovatel vyslovil názor, že jeho výroky (se zřetelem k popsaným a v řízení prokázaným okolnostem) nebyly natolik závažné, aby byly neoprávněným zásahem do osobnostních práv žalobkyně, vzhledem k tomu, že je stěžovatel učinil v době trestního řízení, ve kterém spolu s žalobkyní vystupovali proti sobě.
III.
Právní posouzení
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, hodnocení skutkového stavu, výklad i aplikace podústavního práva je úlohou obecných soudů. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze tehdy, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
8. Z ústavněprávního pohledu je možno posuzovat toliko otázku, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda postupem v řízení nebyly porušeny principy spravedlivého procesu, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak došlo k zásahu orgánů veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně garantovaných práv nebo svobod.
9. Vzhledem k obecně zastávanému principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů není úkolem Ústavního soudu nahrazovat hodnocení důkazů provedených v soudním řízení. Do pravomoci Ústavního soudu nespadá "hodnotit hodnocení" důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s jejich hodnocením sám neztotožňoval [viz nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)].
10. Pochybení obecných soudů s ústavní intenzitou Ústavní soud ve věci neshledává. Otázka neoprávněného zásahu do osobnostních práv nebyla obecnými soudy vyřešena excesivním způsobem, kterým by byla pro Ústavní soud založena pravomoc k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů k výkladu podústavního práva. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením případu nemohl bez dalšího založit opodstatněnost tvrzení o porušení základních práv. Výklad hmotného práva obecnými soudy nedosáhl rozměru nezbytného k ústavněprávnímu přezkumu. V procesním postupu obecných soudů (včetně dovolacího soudu) potom Ústavním soudem není spatřováno porušení spravedlivého procesu.
11. K otázce náhrady nemajetkové újmy Ústavní soud konstatuje, že je především na obecných soudech, aby na základě skutkového stavu stanovily se zřetelem k závažnosti újmy a okolnostem zásahu do osobnostních práv výši přiměřeného zadostiučinění. Předmětem posouzení Ústavního soudu je toliko to, zda jsou rozhodnutí obecných soudů o náhradě nemajetkové újmy dostatečně odůvodněna, resp. zda výklad práva nebyl formalistický. Právní závěry obecných soudů byly v souzeném případě řádně odůvodněny a nevybočují ze smyslu a účelu právní úpravy (shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 2223/13, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost žalobkyně, Mgr. Marcely Urbanové).
12. Obecné soudy nepostupovaly v posuzované věci ústavně nonkonformně.
13. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu