ECLI:CZ:US:2015:1.US.3055.13.1
sp. zn. I. ÚS 3055/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Krajče, zastoupeného JUDr. Radoslavem Bolfem, advokátem se sídlem Mělník, Fibichova 218, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 7. 2013 č. j. 7 Cmo 273/2013-139 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2012 č. j. 73 Cm 1/2012-115, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla dne 3. 10. 2013 doručena ústavní stížnost směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 7. 2013 č. j. 7 Cmo 273/2013-139, kterým bylo odmítnuto odvolání stěžovatele proti (též napadenému) usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2012 č. j. 73 Cm 1/2012-115.
2. Usnesením Městského soudu v Praze byla určena neplatnost rozhodnutí valné hromady ze dne 8. 12. 2011, kterými byl navrhovatel Václav Krajč ke dni 8. 12. 2011 odvolán z funkce jednatele obchodní společnosti LAKSTAV, spol. s r. o., stěžovatel František Krajč byl ke dni 8. 12. 2011 jmenován do funkce jednatele obchodní společnosti a byl schválen prodej domu č. p. X1 na pozemku st. parc. č. X2, pozemku st. parc. č. X2a pozemku parc. č. X3 v obci a kat. úz. L., a to za cenu podle znaleckého posudku Ing. Josefa Kulhánka ze dne 4. 8. 2011. V usnesení soudu prvního stupně bylo současně rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
3. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 7. 2013 č. j. 7 Cmo 273/2013-139 bylo rozhodnuto, že se odvolání stěžovatele odmítá a žádný z účastníků (ani stěžovatel) nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo odůvodněno právním závěrem, že stěžovatel nebyl osobou oprávněnou k podání odvolání. Účastníky řízení o neplatnost rozhodnutí valné hromady byli podle názoru odvolacího soudu toliko navrhovatel a obchodní společnost [podle §94 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v rozhodném znění (dále jen "o. s. ř."), a §131 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů].
4. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud shora označená rozhodnutí obecných soudů pro porušení jeho ústavně zaručených práv zrušil. V ústavní stížnosti vyslovil přesvědčení, že vyčerpal všechny možné opravné prostředky, neboť dovolání nebylo přípustným. Namítal, že účastníky řízení o určení neplatnosti rozhodnutí valné hromady obchodní společnosti jsou navrhovatel a ti, o jejichž právech a povinnostech má být v řízení jednáno, tj. i jednatel, který byl předmětnou valnou hromadou jmenován do funkce. Stěžovatel usuzoval na porušení ústavně garantovaného práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo na to, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se k ní mohl vyjádřit.
5. Dříve než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadených rozhodnutí, je vždy povinen zkoumat, zda jsou splněny formální předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), pro meritorní projednání ústavní stížnosti.
6. Ústavní stížnost je nepřípustná.
7. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Uvedenými prostředky se podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí, vyjma návrhu na obnovu řízení, také mimořádné opravné prostředky (včetně takového, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení - §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění od 1. 1. 2013).
8. Ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřením zásady subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne rovněž princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná, tedy pokud byly vyčerpány všechny dostupné procesní prostředky obrany (mimo zákonem výslovně stanovené výjimky).
9. Pro posouzení (ne)přípustnosti předmětné ústavní stížnosti je proto rozhodující skutečnost, že stěžovatel brojí toliko proti usnesením obecných soudů prvního a druhého stupně, vydaným v řízení o návrhu na určení neplatnosti rozhodnutí valné hromady obchodní společnosti, a nenapadá rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje - jak ukládá zákonná úprava. Za procesního stavu, kdy nebyla podána žaloba pro zmatečnost, nejsou vyčerpány procesní prostředky k nápravě.
10. Podle §229 odst. 4 o. s. ř. je účastník řízení oprávněn napadnout žalobou pro zmatečnost pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání (např. z důvodu podání neoprávněnou osobou). Došlo-li k odmítnutí odvolání a porušení práva osoby účastnit se řízení, je žaloba pro zmatečnost procesním nástrojem, na základě kterého je možno namítaný postup obecného soudu přezkoumat. Žaloba pro zmatečnost, jako mimořádný opravný prostředek zavedený do našeho právního řádu od 1. 1. 2001, je cílena k možnému zrušení pravomocných rozhodnutí soudů, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, nebo je-li těmito vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo.
11. V posuzované věci je nutno žalobu pro zmatečnost považovat za procesní prostředek, jehož vyčerpání je předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti. Uvedený právní názor se podává z řady rozhodnutí Ústavního soudu, kterými došlo k odmítnutí ústavních stížností pro nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu z důvodu, že stěžovatel nepodal žalobu pro zmatečnost (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1988/07, sp. zn. IV. ÚS 2618/07, sp. zn. II. ÚS 1276/08, sp. zn. III. ÚS 2288/08; viz též stanovisko Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. Pl. ÚS - st. 26/08).
12. Ústavní soud současně zvažoval, zda nepřijmout ústavní stížnost na základě §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ("stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele"). Toto ustanovení míří zejména na situace, kdy je přítomný silný a významný veřejný zájem na tom, aby ústavní stížnost byla projednána (podrobně viz Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 386 a násl.). Ústavní soud však konstatuje, že v případě podané ústavní stížnosti se o "přesah" v tomto smyslu nejedná. Naplnění podmínky ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak nebylo shledáno. Ústavní stížnost proto byla předčasná.
13. Z řečených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítnout, a to podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2015
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj