ECLI:CZ:US:2015:1.US.3308.14.1
sp. zn. I. ÚS 3308/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky M. L., zastoupené JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou se sídlem Urbánkova 3360, Praha 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 1. 2014 č. j. 16 P 214/2010-358 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2014 č. j. 28 Co 198/2014-407, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Stěžovatelka, matka nezletilé, narozené v září 2009, nebyla nikdy vdaná, žije v bytě a v domácnosti s matkou a bratrem, v době řízení byla na rodičovské dovolené. Vedle nezletilé má syna, narozeného v říjnu 2012. Otec nezletilé nebyl nikdy ženatý, žije v bytě a v domácnosti s rodiči a pracuje jako dělník.
2. Nezletilá byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 11. 2010 č. j. 25 Nc 549/2010-24 podle dohody rodičů svěřena do výchovy stěžovatelky a otci byla uložena vyživovací povinnost. Stěžovatelka však opakovaně mařila styky otce s dcerou v termínech stanovených ve zmíněném rozsudku nebo dohodnutých prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí (dále jen "OSPOD"), nedbala ani výzvy soudu. Iniciovala zahájení úkonů orgánů činných v trestním řízení za účelem prošetření podezření ze spáchání sexuálně motivované trestné činnosti stěžovatelem na nezletilé. V důsledku toho byl na návrh opatrovníka předběžným opatřením dočasně upraven styk tak, že se otec po dobu, kdy probíhaly úkony v trestním řízení, stýkal s nezletilou v pobočce Fondu ohrožených dětí. Po odpadnutí důvodu dočasného omezení styku se styk dále řídil předchozí úpravou zmíněným rozsudkem a částečně byl upraven formou předběžného opatření. Stěžovatelka však styk otce s nezletilou nadále mařila, nerespektovala rozhodnutí soudu ani dílčí dohody sjednané prostřednictvím opatrovníka. Otec průběžně podával návrhy na výkon rozhodnutí upravujícího styk s nezletilou.
3. Stěžovatelka podala 19. 11. 2012 k soudu návrh na omezení styku otce s nezletilou, který odůvodnila jeho neschopností o ni pečovat. Soud prvního stupně provedl důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, klinická psychologie a sexuologie a z odvětví dětské psychiatrie. Z vyšetření nezletilé, jejích rodičů a babičky z matčiny strany bylo zjištěno, že nezletilá je adaptovaná na soužití se stěžovatelkou a polorodým bratrem, otec nezletilé má však z dlouhodobého hlediska lepší výchovné předpoklady pro výchovu nezletilé. Změna výchovy by nicméně byla pro nezletilou krátkodobým traumatem v důsledku vytržení ze stávajícího prostředí. Pokud by však měla nezletilá zůstat v péči stěžovatelky, považovali znalci za vhodné zachovat co nejširší kontakt nezletilé s otcem. Upozornili však na reálné nebezpečí maření styku ze strany stěžovatelky, a především matky stěžovatelky. Vyšetření neprokázalo podezření ze spáchání sexuálně motivované trestné činnosti na nezletilé.
4. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že stěžovatelka dlouhodobě maří styk otce s nezletilou, nedodržuje soudní rozhodnutí a snaží se všemi možnými prostředky styku nezletilé s otcem zcela zamezit. Příčinou tohoto počínání je především povaha její osobnosti, která je nezralá, jednodušší, závislá, a dlouhodobě a neměnně zcela pod vlivem své matky, tj. babičky nezletilé. S tou žije ve společné domácnosti, přičemž babička nezletilé má zcela záporný vztah k otci nezletilé a své mínění prosazuje i u stěžovatelky, která není schopna jejímu vlivu čelit. Situaci se pokoušel řešit opakovaně i opatrovník, nicméně v důsledku postoje stěžovatelky a babičky nezletilé bez úspěchu.
5. Soud prvního stupně zdůraznil, že nezletilá má právo stýkat se se stěžovatelkou i otcem. Ti jsou povinni umožnit styk s druhým rodičem, aby byla nezletilá zajištěna nejen po stránce hmotné, ale také nehmotné, a aby tak mohl probíhat příznivý duševní vývoj. Od doby posledního rozhodnutí pak podle soudu prvního stupně došlo k takové změně poměru účastníků, že bylo v zájmu nezletilé odlišně uspořádat její výchovné poměry. S ohledem na okolnosti pak svěřil nezletilou do střídavé péče obou rodičů s intervalem jednoho týdne, která je podle něj nejvhodnější a měla by zajistit pravidelný kontakt nezletilé s oběma rodiči.
6. Proti rozsudku soudu prvního stupně se odvolala jak stěžovatelka, tak otec nezletilé. Stěžovatelka namítala především obtížnou proveditelnost střídavé péče, a to pro vzdálenost zaměstnání a bydliště otce a mateřské školy nezletilé. Stěžovatelka, která je na rodičovské dovolené, může přitom zajišťovat péči o nezletilou nepřetržitě, kdežto otec, jenž pracuje ve směnném provozu, nikoliv. Stěžovatelka dále namítala, že střídavou péčí nelze nahrazovat neumožnění několika styků otce s nezletilou. Kromě několika případů styky probíhaly, což otec stvrzoval svým podpisem. Otec navíc nezletilé nevěnoval dostatečnou péči, v důsledku čehož například v jednom případě onemocněla. Nezletilá je podle stěžovatelky citově fixována na ni, na babičku a na svého polorodého bratra. Podle vlastních slov má nezletilá otce a babičku z otcovy strany ráda, ale chce tam pouze jezdit na návštěvy. Při jednání odvolacího soudu stěžovatelka přednesla, že je proti ní opatrovník nezletilé zaujatý a přenáší svůj spor s její matkou do řízení.
7. Otec ve svém odvolání poukázal na dosud prokázané skutečnosti v řízení, zdůraznil dosavadní chování a postoj stěžovatelky a její matky, jejich dlouhodobé a úmyslné narušování vazeb mezi ním a nezletilou, maření styku a neprokázané nařčení z pohlavního zneužívání. Nezletilou přitom vodí k stále novým vyšetřením, na kterých se pokoušejí získat potvrzení svědčící pro své návrhy. Uložení střídavé péče proto považuje otec za nepřiléhavé, neboť za současného stavu, kdy stěžovatelka není schopna a ochotna s otcem spolupracovat a snaží se jej z výchovy vyloučit, nemůže náležitě fungovat. Vzhledem k tomu, že je schopen zajistit všestranný rozvoj nezletilé, navrhl, aby byla nezletilá svěřena do jeho péče. Návrh otce byl v odvolacím řízení podpořen také opatrovníkem nezletilé.
8. Odvolací soud nejprve přezkoumal činnost opatrovníka nezletilé a konstatoval, že jej nelze považovat za podjatého vůči stěžovatelce. Dále konstatoval, že neshledal důvod k revizi znaleckého posudku vypracovaného v řízení před soudem prvního stupně, neboť jeho závěry nebyly kvalifikovaným způsobem zpochybněny, znalci při jednání soudu prvního stupně zodpověděli dotazy soudu i účastníků, dostatečně vysvětlili svůj postup i své závěry, a pouhý nesouhlas s těmito závěry ze strany účastníků není důvodem pro zadání revizního posudku.
9. Následně odvolací soud přistoupil k samotnému posouzení věci. Konstatoval, že jeho úkolem je posoudit zejména (a) zda rodiče mají o výchovu nezletilé upřímný zájem a jakou mají schopnost výchovu a její potřeby zajistit; (b) zda bude zachována identita nezletilé a jejích vazeb v případě jejího svěření do střídavé péče či do péče jednoho z rodičů; a (c) jaké je přání dítěte. Vyšel při tom z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014, kde bylo mj. řečeno, že všechna kritéria musí být u všech osob, které projevují o svěření do péče upřímný zájem, posouzena zvlášť, a až v případě, kdy jsou u všech osob naplněna stejnou měrou, je žádoucí svěřit dítě do střídavé péče těchto osob.
10. Co se týče prvního kritéria, odvolací soud vzal v potaz zejména skutečnost, že o nezletilou dosud pečovala stěžovatelka. Péče stěžovatelky o nezletilou však probíhala v domácnosti a pod zásadním vlivem její matky a byla vedena snahou eliminovat vliv otce na výchovu nezletilé, omezit jeho styk s nezletilou a jeho roli pouze na placení výživného. Za tímto účelem stěžovatelka také iniciovala vyšetřování pro podezření z pohlavního zneužívání nezletilé a celou řadu lékařských a psychologických vyšetření nezletilé pro její údajné zdravotní potíže a traumata zapříčiněná otcem. Toto jednání podle odvolacího soudu devalvuje stěžovatelčinu schopnost zajistit vývoj nezletilé a její fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby.
11. Stěžovatelka má podle odvolacího soudu o péči o nezletilou upřímný zájem, její schopnosti zajistit všechny potřeby nezletilé jsou však omezeny její osobností, která je jednodušší, nezralá, závislá a nedostatečně stabilní, a závislostí na své matce, která má k otci nezletilé záporný vztah, jenž přenáší také na stěžovatelku. Otec o výchovu nezletilé taktéž projevuje upřímný zájem. Na základě zhodnocení osobnosti otce, která je simplexní, strukturovaná bez výraznějších anomálií a dostatečně stabilní, a dále na základě spisového materiálu a provedených důkazů, vzal odvolací soud za zjištěné, že byť otec dosud neměl příležitost soustavně a dlouhodobě o nezletilou pečovat, má pro takovou péči osobnostní i materiální předpoklady a je schopen takovou péči zvládnout. Lepší výchovné předpoklady má proto právě otec.
12. Ke druhému kritériu odvolací soud uvedl, že stěžovatelka není schopna respektovat a zachovat rodinné vazby nezletilé s otcem. Dlouhodobě a bezdůvodně styku nezletilé s otcem bránila a nevhodně zasahovala do jejich vztahu. Otec naopak projevil dobrou vůli a lepší schopnosti respektovat doporučení opatrovníka, klinické psycholožky a především zájmy nezletilé a stěžovatelky. Při jednání navíc přednesl, že chce vztah nezletilé s bratrem a stěžovatelkou nejen umožňovat, ale i podporovat. Odvolací soud proto uzavřel, že stěžovatelka výchovu a vývoj nezletilé ztěžuje, nepřeje jejímu vztahu s otcem a jedná tak proti jejím zájmům. Otec projevil mnohem více empatie a vůle respektovat rodinné vazby nezletilé.
13. Ke kritériu třetímu odvolací soud uvedl, že dítě ve věku nezletilé je zcela ovlivnitelné blízkými osobami a přejímá jejich hodnocení a názory, nepovažoval proto za vhodné a účelné vyslechnout přímo nezletilou. Za zdroj informací o jejím vztahu k otci vzal aktuální zprávu klinické psycholožky, podle které se nezletilá v průběhu návštěvy chovala k otci velmi hezky a mazlivě, verbálně i neverbálně k němu projevovala větší blízkost než k přítomné matce stěžovatelky. Dále přihlédl ke všemu, co bylo v průběhu řízení o vztazích nezletilé a jejího otce zjištěno, zejména k závěrům znalců a zprávám o asistovaném styku. Dospěl tak k závěru, že nezletilá má otce ráda a jejich vztah má potenciál dalšího rozvoje, budou-li k tomu příznivější podmínky bez nevhodných zásahů matky stěžovatelky. Odvolací soud dále uvedl, že není pochyb o kladném vztahu nezletilé ke stěžovatelce a svému bratrovi a o tom, že je žádoucí, aby se i jejich vztahy dále rozvíjely.
14. Pro každé dítě je podle odvolacího soudu ideální, aby vyrůstalo v láskyplném prostředí s oběma rodiči, a není-li to možné, pak je třeba zkoumat, zda jsou rodiče stejnou měrou schopni zachovat jeho identitu a rodinné vazby v případě, že bude dítě svěřeno do střídavé péče či do péče jednoho z nich. V projednávané věci stěžovatelka v péči a výchově selhala a aktuálně není schopna své chování změnit, zatímco otec vykazuje větší míru tolerance. K námitkám stěžovatelky odvolací soud ještě dodal, že ve zjištěných podmínkách není rozhodné, že nezletilá změní mateřskou školu. Pracovní zařazení otce v třísměnném provozu pak neznamená, že by nemohl zajistit péči o nezletilou. Podle tvrzení otce mu je připravena s péčí pomoci zejména jeho matka, přičemž podle odvolacího soudu je výpomoc prarodičů obvyklá a žádoucí.
15. V řízení nebylo nijak prokázáno, že by otec zdravotní stav nezletilé zanedbal, naopak vyšlo najevo, že stěžovatelka a její matka o nejrůznějších nemocích a psychických potížích nezletilé spekulují a soustavně ji podrobují mnohým vyšetřením, ač je to pro ni stresující a zbytečné. Pro rozhodnutí ve věci je pak nerozhodné, že matka má IQ 98, neboť stupeň inteligence rodičů není okolností, kterou soud hodnotil ve věci samé.
16. Odvolací soud tak uzavřel, že stěžovatelka má o výchovu sice upřímný zájem, není však schopna čelit destruktivnímu vlivu své matky, vyhodnotit, co je pro nezletilou dobré a co ji ohrožuje, opakovaně nezletilou vystavuje traumatickým zážitkům a existuje obava, že není schopna své chování změnit. Střídavá péče by tak podle odvolacího soudu nemohla splnit svůj účel. V nejlepším zájmu nezletilé je proto svěření do péče otce, který má o její výchovu upřímný zájem, schopnosti zajistit její vývoj, fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby, jakož i vůli zajistit zachování a rozvoj její identity a rodinných vazeb se stěžovatelkou a bratrem.
II. Argumentace stran
17. Rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu stěžovatelka napadla ústavní stížností, neboť jsou podle jejího názoru v rozporu s jejím právem na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základnách práv a svobod (dále jen "Listina"), rovností účastníků v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právem na ochranu rodičovství podle čl. 32 odst. 4 Listiny.
18. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutí obecných soudů nemají oporu v provedeném dokazování. Rozporuje především závěr soudů, že měla dlouhodobě mařit styk nezletilé s otcem a vodit nezletilou na zbytečná lékařská vyšetření. Nezletilá skutečně trpí onemocněními, kvůli kterým byla vyšetření nutná, což vyplývá z lékařských zpráv, avšak soudy vycházely pouze z tvrzení otce. Tato vyšetření byla přitom zpravidla stanovena jednostranně lékařem, a nebylo tak vinou matky, že kvůli nim neproběhl styk nezletilé s otcem. Otec měl navíc možnost absolvovat vyšetření s nezletilou sám, což odmítal. Z písemného souhrnu styků otce s nezletilou, který stěžovatelka předložila jako důkaz v řízení, navíc vyplývá, že otec opakovaně některé styky odmítl, přičemž stěžovatelka otci následně nabízela styk náhradní. Okolnosti svědčící pro svěření nezletilé do péče otce proto podle stěžovatelky neexistovaly, soudy navíc ani neprovedly šetření v místě bydliště otce a nezkoumaly jeho poměry. Stěžovatelka tak byla de facto potrestána za údajnou činnost jiné osoby, tj. její matky, čímž bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a rovnost účastníků v řízení.
19. V řízení navíc nebylo prokázáno, že by stěžovatelka nezletilou jakkoliv zanedbávala, v její péči naopak nebyly shledány nedostatky. Ze zkoumání, které soudy nebraly v úvahu, vyplynula fixace nezletilé na stěžovatelku, nebylo bráno v úvahu ani sourozenecké pouto s mladším bratrem. Otec naproti tomu nemá jiné dítě, o nezletilou se nikdy nestaral nepřetržitě a nijak se nepodílel na běžných činnostech nezletilé, ani v rámci doprovázení do mateřské školy. Jeho nepřipravenost starat se o nezletilou se tak projevila například tím, že ji předával stěžovatelce nachlazenou. Obecné soudy tedy svěřily nezletilou do péče rodiči, který se o ni doposud staral pouze sporadicky. Nepřihlédly přitom k tomu, že tím došlo k přetržení citové vazby nezletilé k matce a sourozenci.
20. Stěžovatelka dále poukazuje na skutečnost, že opatrovník zastával v odvolacím řízení odlišný názor než v řízení prvoinstančním. Je přitom evidentní, že k tomu došlo v důsledku stížnosti stěžovatelčiny matky na pracovnice OSPOD. V období mezi řízeními přitom nedošlo ve vztahu rodičů k nezletilé k ničemu zásadnímu a nebyl ani vypracován nový znalecký posudek. Ze znaleckého posudku nadto vyplývá, že i znalci se kloní spíše ke svěření nezletilé do péče stěžovatelky či do střídavé péče z důvodu citové fixace.
21. Podle stěžovatelky je nelogické, že odvolací soud svěřil nezletilou do péče otce a přeskočil stadium střídavé péče, která by podle jejího názoru byla vhodnější. Nezletilé se tak v jednom okamžiku zcela převrátil životní rytmus, což může mít neblahé následky na její psychiku. Odvolací soud navíc nevyslechnul názor samotné nezletilé a vzal v potaz pouze zprávu klinické psycholožky, kde je navíc porovnáván vztah nezletilé k otci ve srovnání s matkou stěžovatelky, nikoliv se stěžovatelkou samotnou. V nejlepším zájmu nezletilé je proto svěření do péče stěžovatelky a zachování co nejširších kontaktů s otcem. Pokud by pak mělo být přistoupeno ke změně výchovného prostředí, mělo být zprvu přistoupeno ke střídavé péči, neboť na straně stěžovatelky nebylo zjištěno nic, co by jí v péči o nezletilou bránilo, a podle judikatury Ústavního soudu má být střídavá péče upřednostňována.
III. Hodnocení Ústavního soudu
22. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], která odráží skutečnost, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy), a jako takový v rámci této soustavy neplní funkci další instance. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
23. Z této pozice Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší posuzování postupu obecných soudů při provádění dokazování. Výjimkou z tohoto pravidla mohou být situace, kdy by byla skutková zjištění v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, nebo v případě tzv. opomenutého důkazu [srov. nález sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405) nebo nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. O žádný z takových případů se však v projednávané věci nejedná, stěžovatelka pouze rozporuje skutková zjištění obecných soudů. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a došel k závěru, že námitkami přednesenými stěžovatelkou v ústavní stížnosti, týkajících se absolvování lékařských prohlídek, maření styku, poměrů otce nezletilé a nestrannosti opatrovníka, se obecné soudy zabývaly dostatečně a svá skutková zjištění postavily na řádně provedeném dokazování. Z rozhodnutí není patrné, že by opomenuly provést stěžovatelkou navržený důkaz, nebo že by na základě provedených důkazů učinily extrémně rozporná skutková zjištění. Ústavní soud proto došel k závěru, že v tomto případě nedošlo k zásahu do stěžovatelčina práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
24. Z rozhodnutí obecných soudů nevyplývá ani jakýkoliv zásah do rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 1 Listiny; stěžovatelka ostatně namítané porušení tohoto práva ani konkrétně neodůvodnila.
25. K otázce svěřování dítěte do péče po rozchodu rodičů se Ústavní soud ve své nálezové judikatuře vyjádřil již opakovaně [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 568/06 ze dne 20. 2. 2007 (N 33/44 SbNU 399); nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363; nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503); nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167); nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013; a nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014]. Základním kamenem této judikatury je zásada nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Výbor pro lidská práva v Obecném komentáři č. 14 z 29. 5. 2013 o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem (General comment No. 14 on the right of the child to have his or her best interests taken as primary consideration, 2003, CRC/C/GC/14, dále jen "Obecný komentář č. 14 Výboru pro práva dítěte") formuloval následující faktory, které je nutné brát v potaz při formulování nejlepšího zájmu dítěte: postoj dítěte (body 53-54 Obecného komentáře), identitu dítěte (body 55-57); zachování rodinného prostředí a udržování vazeb (body 58-70); péči o ochranu a bezpečí dítěte (body 71-74); příslušnost dítěte ke zranitelné skupině dětí (body 75-76); právo dítěte na zdraví (body 77-78); a právo dítěte na vzdělání (bod 79).
26. V obecném komentáři Výbor pro práva dítěte rovněž zdůraznil, že "v zájmu dítěte zpravidla je, aby bylo v péči obou rodičů" (Obecný komentář č. 14 Výboru pro práva dítěte, bod 67). S tímto závěrem se ztotožnil i Ústavní soud [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363), bod 28; nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421, bod 25; či nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014, bod 26). V souladu s takto chápanou zásadou nejlepšího zájmu dítěte Ústavní soud svou prejudikaturu k otázce svěřování dítěte do péče po rozchodu rodičů přehledně shrnul v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 a v nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 a zformuloval kritéria pro posuzování podmínek pro svěření dítěte do péče. Těmi jsou zejména: (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a rodičem; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče daného rodiče; (3) schopnost daného rodiče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 a nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014).
27. Střídavá výchova přitom přichází v úvahu zpravidla tehdy, pokud oba rodiče projevují o svěření dítěte do péče upřímný a skutečný zájem (subjektivní kritérium) a oba naplňují relevantní objektivní kritéria zhruba ve stejné míře. Střídavá výchova tedy není institutem sloužícím pro "překlenutí" přechodu dítěte z péče jednoho rodiče do péče rodiče druhého, jak tvrdí stěžovatelka. Naopak, pokud budou shledány podmínky pro odejmutí dítěte z péče jednoho rodiče a svěření do péče druhého, takové podmínky budou zpravidla vylučovat svěření do péče střídavé, neboť ta, jak bylo zmíněno, vyžaduje naplnění relevantních kritérií zhruba ve stejné míře. Z rozhodnutí odvolacího soudu pak vyplývá, že k naplnění výše zmíněných kritérií zhruba ve stejné míře nedošlo, a z tohoto hlediska proto nelze odvolacímu soudu vytýkat, že ke svěření nezletilé do střídavé péče nepřistoupil.
28. Pokud jde o samotné rozhodnutí o svěření nezletilé do péče otce, Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska posouzení zmíněných kritérií taktéž ústavně konformní. Předem je nutné zdůraznit, že žádnému z uvedených kritérií nelze přisuzovat rozhodující váhu, a soudy při jejich zvažování musí v zájmu zmíněného nejlepšího zájmu dítěte tato kritéria hodnotit komplexně a v jejich vzájemné souvztažnosti. Je přitom zjevné, že pro odvolací soud hrálo stěžejní roli kritérium druhé, tj. míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče daného rodiče. Pokud pak odvolací soud došel na základě skutkových zjištění, která jsou, jak již bylo již zmíněno, ústavně konformní, k závěru, že v případě setrvání nezletilé v péči stěžovatelky hrozí přetržení těchto vazeb, přičemž je jen malá pravděpodobnost zlepšení dané situace, nepovažuje Ústavní soud takové rozhodnutí za vybočující z mezí ústavnosti.
29. Pokud jde o kritérium čtvrté, tj. zjištění názoru dítěte, Ústavní soud konstatuje, že jeho posouzení je taktéž v souladu s požadavky plynoucími z judikatury Ústavního soudu citované výše. Zejména je nutné brát v potaz poměrně nízký věk nezletilé v době rozhodování, což odvolací soud také konstatoval. Není pak pravda, jak namítá stěžovatelka, že by odvolací soud při posuzování názoru nezletilé vyšel pouze ze zprávy klinické psycholožky. Kromě této zprávy, jejíž relevanci pro posouzení daného kritéria Ústavní soud nezpochybňuje, totiž odvolací soud přihlédl také ke všemu, co bylo v průběhu řízení o vztazích nezletilé a jejího otce zjištěno, mj. k závěrům znalců a zprávám o asistovaném styku. S přihlédnutím k tomu, že stěžejním kritériem bylo v projednávaném případě kritérium druhé, pak Ústavní soud musí konstatovat, že požadavky čtvrtého, jakož i všech dalších výše jmenovaných kritérií, byly s ohledem na nejlepší zájem nezletilé naplněny. Ústavní soud proto uzavřel, že do práva na ochranu rodičovství podle čl. 32 odst. 4 Listiny nebylo zasaženo.
30. Ústavnímu soudu tak nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu