ECLI:CZ:US:2015:1.US.3499.14.1
sp. zn. I. ÚS 3499/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudců Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Petry Armandové, zastoupené JUDr. Margit Beranovou, advokátkou, se sídlem Rooseveltova 6/8, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2014 č. j. 49 Co 223/2013-972 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2012 č. j. 25 P 153/98-842, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jimiž měla být porušena její ústavně zaručená základní práva, jakož i další ústavní zásady a principy dle čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 10, čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy České republiky a čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 32, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o určení výživného pro nyní již zletilého syna stěžovatelky. Městský soud rozsudkem ze dne 11. 12. 2012 č. j. 25 P 153/98-842 stanovil stěžovatelce povinnost platit na výživu syna měsíčně částku 5.000 Kč počínaje dnem 1. 3. 2009 (výrok I.) a povinnost zaplatit synovi dlužné výživné ve výši 230.000 Kč. Městský soud ve věci rozhodoval znovu poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno, a po doplnění dokazování uzavřel, že přiznání výživného v daném případě není v rozporu s dobrými mravy (s ohledem na stěžovatelkou tvrzené nevhodné a nepřiměřené chování syna vůči ní) a odůvodněným potřebám syna, jakož i výdělkovým možnostem a schopnostem stěžovatelky odpovídá výživné ve shora uvedené výši. Pokud jde o příjmy stěžovatelky, vyšel městský soud ze zásady potenciality, a tedy z průměrné měsíční mzdy absolventů vysokých škol v daném období dle sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí, neboť stěžovatelka sama nedoložila žádné potvrzení o svých příjmech za roky 2010-2012. K odvolání stěžovatelky i jejího syna krajský soud rozsudkem ze dne 11. 6. 2014 č. j. 49 Co 223/2013-972 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil co do povinnosti stěžovatelky platit synovi výživné od doby jeho zletilosti (25. 4. 2010), ve zbylém časovém rozsahu návrh otce na určení výživného zamítl a v souladu s tím změnil též prvostupňový výrok o dlužném výživném. Krajský soud si mimo jiné v rámci zjišťování finančních poměrů matky vyžádal informace od Úřadu práce ČR i Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj a dále vzhledem k tomu, že stěžovatelka v řízení neprokázala zdroje svých příjmů (vyjma příjmů za rok 2010) ani tvrzení o svých majetkových poměrech, postupoval při určení jejího domnělého průměrného měsíčního příjmu dle §85a odst. 1 věty druhé zákona o rodině ve znění do 31. 12. 2013, respektive dle §916 občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014. Vzhledem k tomuto zjištění, jakož i dalším zjištěným okolnostem případu krajský soud uzavřel, že výše výživného stanovená rozhodnutím soudu prvního stupně odpovídá jak všem zákonným kritériím, tak i možnostem a schopnostem stěžovatelky.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími jí byl uložen finanční závazek, který je pro ni vzhledem k osobním poměrům i zdravotnímu stavu zcela likvidační. Od roku 2010 je bez pravidelného příjmu, vyjma invalidního důchodu pobíraného od dubna 2013. Přitom stěžovatelka v průběhu řízení doložila množství relevantních listinných důkazů ohledně svého zdravotního stavu i finančních poměrů, na něž ve své ústavní stížnosti konkrétně odkazuje; ty však bez jakéhokoli zdůvodnění nebyly soudy provedeny. Tvrzení odvolacího soudu o neprokázání zdrojů stěžovatelčiných příjmů z její strany je tedy nesprávné. Obecné soudy se tak dopustily porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces, jakož i dalších jejích základních práv a ústavních principů. K ústavní stížnosti připojila stěžovatelka též návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
4. Ústavní soud vyzval k vyjádření k ústavní stížnosti oba účastníky řízení; ti však toliko odkázali na svá ústavní stížností napadená rozhodnutí. Dále si Ústavní soud k posouzení ústavní stížnosti vyžádal též spis Městského soudu v Brně sp. zn. 25 P 153/98.
5. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i obsahu vyžádaného spisu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
8. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutích obecných soudů neshledal. Stěžovatelčiny námitky směřují zejména do oblasti dokazování v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud předně připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů pak vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Obecný soud sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených (či i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba, atd. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek. Ústavní soud přitom zvláště zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do procesu hodnocení důkazů ani tehdy, pokud by mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému (srov. například usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 144/06 ze dne 31. 10. 2006, usnesení sp. zn. II. ÚS 3371/10 ze dne 10. 3. 2011 či usnesení sp. zn. I. ÚS 3175/11 ze dne 8. 3. 2012; všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
9. Jedním z případů, kdy je Ústavní soud povolán k zásahu do procesu dokazování před obecnými soudy, je případ tzv. opomenutých důkazů, k němuž se svými námitkami odkazuje i stěžovatelka. Obecné soudy podle ní neprovedly řadu jí navržených důkazů ohledně jejích osobních (zdravotních i finančních) poměrů, na něž konkrétně odkazuje, a to aniž by takový postup řádně odůvodnily. Ústavní soud však žádné takové pochybení obecných soudů v dané věci neshledal. Stěžovatelka v ústavní stížnosti fakticky odkazuje jen zprávy od lékařů, které v průběhu řízení dokládala ke svým omluvám z účasti na jednáních, respektive na kopie rozhodnutí o její dočasné pracovní neschopnosti v letech 2009-2010 a dále na potvrzení Úřadu práce ČR o době vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání a o poskytování podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci a na potvrzení městské správy sociálního zabezpečení o přiznání invalidního důchodu pro invaliditu prvního stupně od dubna 2013. Mnohé z těchto listin ovšem nebyly vůbec předkládány za účelem prokázání stěžovatelčiných majetkových poměrů a příjmů, jejichž zjištění bylo podstatné pro určení výživného (lékařské zprávy a potvrzení coby omluvy z účasti na soudních jednáních). Co se týče ostatních listin, je třeba říci, že jak vyplývá ze spisu i z napadeného rozhodnutí krajského soudu, tento sám si v řízení vyžádal zprávy od Úřadu práce ČR, z nichž zjistil, že stěžovatelka od roku 2009 nepobírala dávky státní sociální podpory ani dávky hmotné nouze a že byla vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání jen po zhruba čtyři měsíce roku 2013, přičemž z tohoto titulu nepobírala žádnou podporu a z evidence byla vyřazena na vlastní žádost. Z oznámení finančního úřadu vyplynulo, že stěžovatelka podala daňové přiznání jen za roky 2009 a 2010, nikoliv již za roky 2011-2013. Mimoto je třeba zdůraznit, že stěžovatelka byla rovněž opakovaně předvolávána na jednání soudů obou stupňů, ovšem ani v jednom případě se na něj nedostavila, čímž bylo znemožněno, aby její majetkové poměry byly lépe osvětleny kupříkladu při jejím účastnickém výslechu. Stěžovatelka byla v řízení vyzvána k prokázání svých příjmů a obecným soudům nelze vytknout nedostatek snahy přesněji zjistit její majetkové poměry. Ústavní soud tak neshledává žádné ústavněprávní pochybení v postupu a rozhodnutích obecných soudů, které nakonec učinily závěr, že stěžovatelka v řízení neprokázala zdroje svých příjmů (vyjma přiznání k dani z příjmů za zdaňovací období roku 2010; lze doplnit, že pobírání invalidního důchodu pro invaliditu prvního stupně přitom nevylučuje další příjmy) ani tvrzení o svých majetkových poměrech, a vyšly tak z nevyvratitelných domněnek jejích měsíčních příjmů stanovených zákonem. Ústavní soud nezjistil, že by se v dané věci jednalo o případ tzv. opomenutých důkazů, tedy důkazních návrhů, které nebyly, ač měly být, vypořádány.
10. Ústavní soud závěrem konstatuje, že napadená rozhodnutí obsahují srozumitelná, dostatečná a logická odůvodnění, v nichž se obecné soudy, a zejména odvolací soud, zabývaly všemi relevantními informacemi a tvrzeními a učinily ústavně přijatelné skutkové i právní závěry. Ústavní soud opakuje, že tyto závěry za situace, kdy nejsou výsledkem nějakého protiústavního excesu, není oprávněn přezkoumávat, a to ani pokud by sám mohl mít za to, že přiléhavější by bylo odlišné hodnocení a rozhodnutí ve věci. Ústavní soud též podotýká, že stěžovatelka může kdykoli podat nový návrh na určení (snížení) výživného pro syna, pokud bude mít za to, že došlo ke změně poměrů.
11. Ústavní soud tak neshledal, že by napadenými rozhodnutími Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně došlo k porušení základních práv stěžovatelky, zejména jejího práva na spravedlivý proces, či ústavních principů. Podanou ústavní stížnosti tudíž mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí krajského soudu, neboť záměrně podanou ústavní stížnost projednal tak, aby si jeho rozhodnutí nevyžádalo delší čas.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu