ECLI:CZ:US:2015:1.US.3806.14.1
sp. zn. I. ÚS 3806/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Majera, právně zastoupeného Mgr. Veronikou Brunhofer, advokátkou, AK se sídlem Spojová 646, Chýně, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 3. 2014 č. j. 16 C 117/2013-128 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2014 č. j. 69 Co 280/2014-164, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 3. 12. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. Listiny základních práv a svobod.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 napadeným rozsudkem ve výroku I. zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal zrušení vyživovací povinnosti vůči své zletilé dceři - vedlejší účastnici řízení - která mu byla stanovena rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 22. 3. 2010 č. j. 12 P 80/2009 - 130, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2010 č. j. 21 Co 357/2010-180 částkou 3 000 Kč měsíčně. Ve výroku II. pak soud stanovil povinnost stěžovatele zaplatit vedlejší účastnici řízení na náhradě nákladů řízení částku ve výši 15 246 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Proti oběma výrokům rozsudku podal stěžovatel odvolání, neboť měl za to, že soud I. stupně při svém rozhodování dospěl k nesprávnému závěru, že od poslední úpravy pro stanovení výše výživného nedošlo k podstatné změně poměrů na straně účastníků řízení. Dále měl stěžovatel za to, že soud I. stupně nesprávně právně posoudil celou věc, a to především skutečnosti týkající se změny poměrů nutných pro změnu výroku o výši výživného. Odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé potvrdil. Ve výroku o náhradě nákladů řízení změnil rozsudek tak, že tyto náklady řízení činí částku ve výši 10 890 Kč; v ostatním tento výrok potvrdil. Ve výroku III. pak odvolací soud stanovil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici řízení na nákladech odvolacího řízení částku ve výši 4 356 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že návrh na ukončení vyživovací povinnosti k vedlejší účastnici podal ke dni 30. 6. 2013, jelikož k tomuto datu končilo její studium na střední škole, kterou byla Hotelová škola Radlická. Plně svéprávná a zletilá vedlejší účastnice řízení se stěžovatelem nikterak nekomunikuje, kontakt s ním nevyhledává, nepřeje mu k narozeninám, k svátku, nestýká se s ním na Vánoce či jiné svátky v roce a nijak jej neinformuje o svém studiu a svých životních plánech do budoucna. Vedlejší účastnice řízení končila studium střední školy s takovým zaměřením, se kterým je absolvent schopen nalézt si adekvátní práci za odpovídající mzdu a sám si tak obstarávat výživu bez jakékoliv potřeby dalšího navazujícího studia a tedy další potřeby soustavné přípravy na budoucí povolání. Proto měl stěžovatel za to, že svůj návrh na zrušení, případně snížení vyživovací povinnosti, podává důvodně. Po podání žaloby stěžovatel obdržel doklad, že vedlejší účastnice byla přijata ke studiu na vysokou školu, konkrétně na Katolicko-teologickou fakultu Univerzity Karlovy, program Historické vědy, studijní obor Dějiny evropské kultury, v prezenční formě studia. Studijní obor na vysoké škole, který si vedlejší účastnice řízení ke svému navazujícímu studiu na střední škole zvolila, je naprosto odlišný a obsahově neslučitelný s předmětem studia, kterému vedlejší účastnice řízení věnovala své středoškolské vzdělání a jehož absolvování ukončila složením maturitní zkoušky. Stěžovatel se domnívá, že studium vysoké školy je právem každého občana rozšířit si obzor svých znalostí a schopností, není však na něj zákonný nárok. A v žádném případě by se nemělo jednat o nárok, který s ohledem na finanční podstatu věci by měl neúměrně zatížit rodiče jako osobu povinnou k výživě dětí.
4. Stěžovatel má dále za to, že soudy obou stupňů zcela nesprávně posoudily jeho majetkové poměry a příjmy, které by odůvodňovaly snížení výše vyživovací povinnosti vůči vedlejší účastnici řízení, či dokonce její zrušení. Stěžovatel je ode dne 11. 12. 2009 evidován na úřadu práce a nepobírá žádnou podporu v nezaměstnanosti. Pokud je soudy obou stupňů konstatováno, že si stěžovatel může najít práci v jiném oboru za nižší plat a že v tomto ohledu zůstává nadále pasivní bez jakékoliv snahy svou svízelnou situaci řešit, tak stěžovatel podotýká, že s ohledem na jeho trvale se zhoršující zdravotní stav toto není možné.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
7. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutích obecných soudů neshledal. Stěžovatelovy námitky směřují zejména do oblasti dokazování v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů pak vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Obecný soud sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených (či i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba, atd. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek. Ústavní soud přitom zvláště zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do procesu hodnocení důkazů ani tehdy, pokud by mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému (srov. například usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 144/06 ze dne 31. 10. 2006, usnesení sp. zn. II. ÚS 3371/10 ze dne 10. 3. 2011 či usnesení sp. zn. I. ÚS 3175/11 ze dne 8. 3. 2012; všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména nesouhlasí s tím, jak obecné soudy posoudily další studium vedlejší účastnice. Podle soudů obou stupňů však studium na další, a to vysoké škole, poskytuje vedlejší účastnici další kvalifikaci a řádnou přípravu na budoucí povolání. S tímto konstatováním lze beze zbytku souhlasit a pokud stěžovatel v této souvislosti odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, je třeba poznamenat, že každý případ týkající se výživného je specifický, a proto je třeba jej posuzovat zejména s ohledem na jeho konkrétní okolnosti.
9. Ústavní soud závěrem konstatuje, že napadená rozhodnutí obsahují srozumitelná, dostatečná a logická odůvodnění, v nichž se obecné soudy, a zejména odvolací soud, zabývaly všemi relevantními informacemi a tvrzeními a učinily ústavně přijatelné skutkové i právní závěry. Zabývaly se jak majetkovými a výdělkovými poměry stěžovatele, tak i vedlejší účastnice a své závěry i v tomto směru rovněž dostatečně srozumitelně vyložily. Ústavní soud opakuje, že tyto závěry za situace, kdy nejsou výsledkem nějakého protiústavního excesu, není oprávněn přezkoumávat, a to ani pokud by sám mohl mít za to, že přiléhavější by bylo odlišné hodnocení a rozhodnutí ve věci.
10. Námitky stěžovatele znovu opakované v ústavní stížnosti lze pak hodnotit jako pouhou polemiku se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatel nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Uvedené je však jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavněprávní rovinu; pouhý odlišný názor stěžovatele na právní posouzení jeho věci nezakládá porušení práv, jež jsou mu ústavně zaručena.
11. Ústavní soud tak neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, zejména jeho práva na spravedlivý proces, či ústavních principů. Podanou ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu