ECLI:CZ:US:2015:1.US.395.15.1
sp. zn. I. ÚS 395/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Nguyen Thanh Son, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2014 č. j. 30 Co 379/2014-178, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností ze dne 6. 2. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1, čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v článku 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a na ochranu vlastnického práva, zakotveného v čl. 11 Listiny a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti zjistil, že stěžovatel byl obviněn z trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu ve věci vedené Policí ČR pod sp. zn. KRPL-435-1 l/TČ-2009-040181-56. Stěžovatel pak byl pravomocným rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 28. 2. 2013 č. j. 38 T 163/2010-330 zproštěn obžaloby, a to z důvodu, že popsané jednání není trestným činem. Stěžovatel byl v řízení zastupován advokátem Mgr. Janem Boučkem, přičemž tomuto obhájci uhradil za právní službu poskytnutou mu v trestním řízení částku 49.741,76 Kč. Tuto částku pak požadoval v řízení o náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím po Ministerstvu spravedlnosti (dále "žalovaný"), protože mu vznikla škoda v příčinné souvislosti s jeho trestním stíháním, a to tak, že vynaložil náklady na právní zastoupení Mgr. Janem Boučkem. Tyto náklady dle svého tvrzení vynaložil stěžovatel jednak v kauze samé a jednak ve věci řízení o osvědčení se ve zkušební době a v řízení o zahlazení odsouzení. Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 12. 6. 2014 č. j. 18 C 201/2013-96 rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovateli částku 38.568,90 Kč s úrokem z prodlení. Co do částky ve výši 11.172,90 Kč s příslušenstvím žalobu proti žalovanému zamítl. Krajský soud napadeným rozsudkem změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že zamítl žalobu ohledně přiznaného úroku z prodlení a částečně změnil výrok o náhradě nákladů řízení.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že postupem soudu, byl zkrácen ve své majetkové sféře o částku cca 50.000 Kč, neboť mu byl nedůvodně nepřiznán úrok z prodlení, náklady právního zastoupení a část jeho nároku, tedy nejedná se o bagatelní záležitost. Napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zasahují základní práva stěžovatele. Rozhodnutí označil za excesivní ve způsobu, jakým bylo rozhodnuto o některých úkonech právní služby, úroku z prodlení a nákladech řízení. Úvahy soudů jsou podle stěžovatele v rozporu se zcela obvyklým rozhodováním Městského soudu v Praze.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
5. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Stěžovatel pouze polemizuje s právními závěry obecných soudů při hodnocení skutkových zjištění a při výkladu podústavního práva a používá ty argumenty, které již byly dostatečně vypořádány v napadeném rozhodnutí obecného soudu a v rozhodnutí soudu prvního stupně.
6. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu