ECLI:CZ:US:2015:1.US.3990.14.1
sp. zn. I. ÚS 3990/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti stěžovatele Viléma Černého, zastoupeného JUDr. Hanou Rosenovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Mařatkova 918, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2014 č. j. 7 Tdo 1194/2014-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2014 č. j. 7 Tdo 1194/2014-25 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho základní práva na soudní ochranu podle čl. 38 odst. 1 a 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na rodinný život a jeho ochranu podle čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 10 odst. 2 Listiny. Stěžovatel rovněž požadoval, aby náklady na jeho zastoupení zcela nebo zčásti zaplatil stát.
2. Napadeným rozhodnutím Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. června 2014 sp. zn. 67 To 159/2014 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. dubna 2014 sp. zn. 43 T 32/2013, další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 9, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že Nejvyšší soud podané dovolání projednal v neveřejném zasedání, nevycházel ze skutkového stavu věci, který zjistily soudy obou stupňů, vykonstruoval vlastní "skutkový" stav, důkazy nově zhodnotil a nedodržel tak zásadu ústnosti a bezprostřednosti. Odůvodnění napadeného rozhodnutí pak stěžovatel považuje za nesrozumitelné a nepřezkoumatelné a za projev nepřípustného formalismu a nepřípustné retroaktivity. Stěžovatel má za to, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a napadené rozhodnutí je i jiným zásahem orgánu veřejné moci do základních práv stěžovatele.
4. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.
5. Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
6. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích pravomocných, a to i ve smyslu "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06, III. ÚS 1692/08, I. ÚS 4033/12 a I. ÚS 1503/13).
7. Výjimka z principu subsidiarity ústavní stížnosti je založena v ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle písm. a) tohoto ustanovení, Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně stěžovatelova práva, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu přitom citované ustanovení - jako výjimku z obecného principu - je třeba vykládat restriktivně; navíc uplatnění této výjimky je zpravidla vyloučeno v situacích, kdy sice existuje pravomocné rozhodnutí, ale řízení před obecnými soudy v dané věci ještě není definitivně skončeno, typicky v případě kasačního rozhodnutí soudu vyšší instance o opravném prostředku. Právě taková situace přitom nastala i v nyní projednávaném případě, kde je ústavní stížností napadeno zrušující rozhodnutí dovolacího soudu, kterým byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně.
8. Na základě výše uvedeného je evidentní, že podaná ústavní stížnost byla shledána nepřípustnou ve smyslu §75 zákona o Ústavním soudu. Řízení před Obvodním soudem pro Prahu 9 bude dále pokračovat, přičemž nelze zatím předvídat jeho výsledek ani celkové skutkové a právní závěry tímto soudem v budoucnu učiněné.
9. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
10. Pokud se týká návrhu stěžovatele, aby náklady na jeho zastoupení zcela nebo zčásti zaplatil stát, Ústavní soud konstatuje, že podmínky pro postup podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu s ohledem na výsledek samotného řízení o této ústavní stížnosti splněny nejsou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2015
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj