ECLI:CZ:US:2015:1.US.4029.14.1
sp. zn. I. ÚS 4029/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Dušana Slaniny, zastoupeného JUDr. Jiřím Davidem, advokátem se sídlem v Praze 4, Otakarova 207/5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 844/2014-172 ze dne 30. září 2014 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 249/2013-141 ze dne 18. září 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obvodní soudu pro Prahu 5 uložil stěžovateli jako žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 080 000 Kč a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu řízení. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že se stěžovatel se žalovanou po rozvodu manželství nedohodli na vypořádání společného jmění manželů. Stejně tak se nedohodli na zrušení společného nájmu družstevního bytu a na tom, kdo z nich bude jako člen družstva dále nájemcem bytu. Z toho důvodu musel obvodní soud již dříve rozhodnout o zrušení práva společného nájmu bytu (k vypořádání práv k družstevnímu bytu tedy nedošlo konkludentní dohodou, jak stěžovatel uváděl). Obvodní soud proto rozhodl, že žalobkyni náleží právo na vypořádání podílu z členských práv v částce odpovídající polovině obvyklé ceny členských práv a povinností v bytovém družstvu. Odvolání proti tomuto rozsudku podala jak žalobkyně, tak i stěžovatel.
2. Městský soud rozsudkem uvedeným v záhlaví tohoto usnesení rozhodnutí obvodního soudu potvrdil ve výroku o věci samé co do částky 380 000 Kč (výrok o věci samé stěžovatel zpochybnil pouze v této výši). Zároveň rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení před obvodním i městským soudem. Městský soud se se stěžovatelem neztotožnil v tom, že cena bytu a hodnota členského podílu v družstvu měla být snížena z důvodu, že v bytě bydlí další osoba - dcera stěžovatele a žalobkyně. Dcera stěžovatele totiž v bytu bydlí na základě jeho souhlasu, nemá k bytu žádný právní titul, který by hodnotu členského podílu snižoval. Dále se soud neztotožnil s tím, že by žalobkyni přisouzená částka měla být snížena o pohledávky stěžovatele za platbu nájemného a dalších poplatků, které v průběhu řízení vůči žalobkyni uplatnil. Podle názoru soudu totiž stěžovatel neprokázal jejich výši a způsobilost k započtení (předložil pouze předpisy záloh, nikoliv vyúčtování uskutečněných plateb). Závěrem soud uvedl, že náhrada nákladů řízení před obvodním soudem náleží žalobkyni podle zásady úspěchu ve věci. Proti tomuto rozsudku stěžovatel podal dovolání.
3. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Dospěl totiž k závěru, že se městský soud rozhodl v souladu se stávající judikaturou jak v otázce náhrady nákladů řízení, tak snížení hodnoty členského podílu, pokud třetí osobě svědčí právo byt užívat. K ostatním námitkám stěžovatele Nejvyšší soud nepřihlédl, neboť samy o sobě nemohly založit přípustnost dovolání.
4. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti výše uvedeným rozhodnutím Nejvyššího a městského soudu, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a práva na péči o děti a jejich výchovu. Porušení svých práv stěžovatel spatřuje v tom, že se s žalobkyní dohodl na tom, že vzájemné vypořádání proběhne tak, že členská práva v družstvu převede na dceru. Žalobkyně po rozvodu manželství nedostatečně přispívala na nájemné a služby, přestože byl byt udržován, vytápěn a žalobkyni svědčilo právo byt užívat. Porušení svých práv stěžovatel spatřuje též v tom, že se soudy nevypořádaly s jeho argumentací, že v bytu bydlí i jeho dcera, což snižuje hodnotu členského podílu. Žalobkyně podle stěžovatele způsobila rozvrat manželství, neoprávněně získala výhodu, protože neplatila náklady na udržení bytu. Porušila též dohodu o tom, že po stěžovateli nebude požadovat žádné vypořádání, neboť byt připadne dceři. Její jednání je tak v rozporu s dobrými mravy, což měly soudy zohlednit.
5. Dále stěžovatel nesouhlasí s tím, že dceři nesvědčí žádné právo k bytu. Tento názor navíc vyslovil až dovolací soud, takže jde o překvapivé rozhodnutí. Jde o přehnaně formální výklad, neboť je jako otec povinen dceři zajistit přiměřené bydlení. Tato povinnost je závazkem, který na bytu vázne do doby, než se dcera stane jeho vlastníkem. V tomto ohledu stěžovatel považuje za porušení svých práv, že se obvodní soud nijak nezabýval jeho návrhem na výslech dcery. Stěžovatel považuje hodnocení pohledávek, které uplatnil proti žalobkyni, za formalistické, neboť mu soud nesdělil, jaké vyúčtování měl soudu předložit, pokud předpisy měsíčních záloh nestačily. Stejně formalistické je i rozhodnutí o nákladech řízení, neboť žalobkyně podala žalobu v rozporu s předchozí dohodou a tedy i v rozporu s dobrými mravy.
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není dalším stupněm v systému obecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Těžiště argumentace stěžovatele spočívá v odlišném náhledu na to, zda existovala konkludentní dohoda s žalobkyní o vypořádání podílu na členských právech v bytovém družstvu. Stejně tak stěžovatel zpochybňuje závěry soudů o tom, zda je třeba zohlednit skutečnost, že v bytu bydlí jeho dcera. Stěžovatel tím pokračuje ve své argumentaci, kterou neúspěšně uplatnil v civilním řízení a Ústavní soud staví do role dalšího stupně soustavy soudů. To však Ústavnímu soudu z výše uvedených důvodů zásadně nepřísluší.
10. Stěžovatel zpochybnil hodnocení důkazů o existenci jeho dohody se žalobkyní o vypořádání členského podílu. Ústavní soud však ze spisu obvodního soudu zjistil, že tuto argumentaci stěžovatel uplatnil před obvodním soudem, nikoliv v odvolacím řízení před městským soudem. Tomu odpovídá i to, že odvolání zpochybňuje výrok obvodního soudu o věci samé pouze v částce 380 000 Kč (tedy částce odpovídající uplatněným pohledávkám stěžovatele vůči žalobkyni a snížení hodnoty členského podílu, protože v bytě bydlí dcera stěžovatele). V tomto ohledu tak stěžovatel k odstranění tvrzeného zásahu do svých ústavně zaručených práv nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytoval. Ústavní stížnost je v tomto rozsahu nepřípustná [srov. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79) nebo nález sp. zn. III. ÚS 359/96 ze dne 10. 7. 1997 (N 95/8 SbNU 367)]. Ústavní soud se nezabýval ani námitkou, že obvodní soud bez odůvodnění neprovedl důkaz výslechem dcery stěžovatele. Stěžovatel totiž rozsudek obvodního soudu ústavní stížností nenapadl. Jejím petitem je přitom Ústavní soud vázán [srov. nález sp. zn. I. ÚS 89/94 ze dne 29. 11. 1994 (N 58/2 SbNU 151); tento nález byl částečně překonán stanoviskem pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96 ze dne 21. 5. 1996 (ST 1/9 SbNU 471), ne však v části týkající se rozsahu vázanosti návrhem].
11. Dále stěžovatel zpochybnil závěry Nejvyššího a městského soudu o tom, že při posuzování hodnoty vypořádacího podílu nemá být zohledněna skutečnost, že v bytě bydlí dcera stěžovatele. Vlastní řešení této otázky podústavního práva náleží civilním soudům, oba soudy přitom vyšly z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (není pravda, že by se k této otázce překvapivě vyslovil až Nejvyšší soud), jíž se ostatně dovolává sám stěžovatel. Srozumitelně, přehledně a logicky odůvodnily závěr, že právo dcery bydlet v bytu stěžovatele je odvozené od jeho souhlasu, na bytu nevázne samostatně a neovlivňuje jeho cenu (resp. hodnotu členského podílu). Na tom nic nemění ani tvrzená povinnost stěžovatele plnit vůči dceři vyživovací povinnost, která v sobě zahrnuje i povinnost zajištění odpovídajícího bydlení (k jejímu rozsahu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 121/2012-47 ze dne 23. října 2013, publ. pod č. 2983/2014 Sb. NSS). Ústavní soud tak nemá rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu z hlediska ústavního práva co vytknout.
12. Ke stejnému závěru Ústavní soud dospěl ve vztahu k nárokům soudů na důkazy, jimiž měl stěžovatel prokázat existenci svých pohledávek vůči žalobkyni. Městský soud srozumitelným způsobem vysvětlil, že předložení předpisů záloh bez předložení následného vyúčtování uskutečněných plateb nevypovídá o tom, jaké náklady stěžovatel skutečně vynaložil. Ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Namítal-li stěžovatel, že přiznání nákladů řízení žalobkyni je v rozporu s dobrými mravy, lze jej odkázat výše na vysvětlení, proč se Ústavní soud existencí tvrzené vzájemné dohody zabývat nemůže. V řízení před civilními soudy byla žalobkyně úspěšná, stěžovatel ne. Ústavní soud neshledal, že by přiznání nákladů řízení za stavu věci zjištěného civilními soudy bylo v rozporu s dobrými mravy.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2015
David Uhlíř v. r.
předseda senátu