ECLI:CZ:US:2015:1.US.600.15.1
sp. zn. I. ÚS 600/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Janem Vondráčkem, advokátem se sídlem Zbraslavské nám. 458, Praha 5 - Zbraslav, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2014 č. j. 27 Co 398/2014-352, 27 Co 397/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností ze dne 27. 2. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva na ochranu majetku, zakotveného v čl. 11 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 27. 2. 2014 č. j. 12 Nc 79/2013-187 bylo rozhodnuto o svěření nezletilého syna stěžovatele do výchovy matky a stěžovateli bylo uloženo s účinností od 31. 7. 2010 přispívat mu na výživu částkou 25.000 Kč měsíčně v částce 10.000 Kč k rukám matky a v částce 15.000 Kč měsíčně na účet stavebního spoření nezletilého syna s tím, že nedoplatek na výživném za dobu od 31. 7. 2010 do 28. 2. 2014 je stěžovatel povinen zaplatit do 31. 12. 2014 v částce 430.806 Kč k rukám matky a v částce 645.000 Kč na účet stavebního spoření nezletilého syna (výrok III). V odvolacím řízení iniciovaném na návrh stěžovatele byl pak napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze rozsudek soudu prvého stupně ve výroku III. změněn tak, že nedoplatek na výživném za dobu od 31. 7. 2010 do 30. 11. 2014 ve výši 1.300.806 Kč je stěžovatel povinen zaplatit do 30. 6. 2015 ve výši 520.806 Kč k rukám matky a ve výši 780.000 Kč na účet stavebního spoření nezletilého syna, jinak byl rozsudek soudu prvého stupně potvrzen. Napadané rozhodnutí se přitom opírá o to, že stěžovatel je vlastníkem nemovitých věcí - rodinného domu a přilehlých pozemků v k. ú. Senohraby v hodnotě 30 - 50 mil. Kč a vedle toho osobního automobilu zn. BMW a že je osobou samostatně výdělečně činnou, podnikající v oblasti prodeje a pronájmu výherních automatů.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že postupem soudu byl dotčen na svých základních právech a poukazuje na to, že v průběhu řízení sice bylo prokázáno, že nemovitý majetek stěžovatele má potenciálně vysokou hodnotu, avšak dlouhodobě je tento majetek s ohledem na náročnost s ním spojených udržovacích a provozních nákladů neprodejný a nepronajmutelný. O prodej nemovitého majetku se stěžovatel marně snaží již od roku 2008, jeho dosavadní zkušenost je přitom taková, že zájemci o koupi si sice chodí nemovitý majetek prohlédnout, nikdo z nich však v konečném důsledku nemá dostatek prostředků na to, aby mohl tento nemovitý majetek koupit, příp. si jej pronajmout a starat se o něj. Je pravdou, že stěžovatel část svého nemovitého majetku dříve pronajímal (konkrétně šlo o malý domek vedle rodinného domu). Odvolací soud však vůbec nevzal v potaz, že nájemcem byl vždy pouze starší syn stěžovatele, který prostory využíval pro své podnikání (a který současně bydlel ve vedlejším rodinném domě), a to do roku 2012, než přesunul své podnikání jinam, přičemž další pronajímání tohoto domku k podnikatelským účelům je již problematické, jelikož domek se nachází v bezprostřední blízkosti rodinného domu, a je tak těžké jej pronajmout zcela cizí osobě, nadto s ohledem na vzdálenost od Prahy (35 km) je tento majetek pro podnikatelské subjekty velmi neatraktivní. Stěžovatel dále argumentuje tím, že odvolací soud k němu přistupoval jako k osobě v produktivním věku, aniž by vzal jakkoliv v potaz skutečnost, že od roku 2013 je stěžovatel poživatelem starobního důchodu a vlastně fakticky ukončil svou podnikatelskou činnost. S ohledem na tyto okolnosti se měl odvolací soud zabývat mj. tím, zdali budoucí potřeby nezletilého syna stěžovatele nemohou být zajištěny i jinak než skrze peněžité výživné. Stěžovatel je toho názoru, že k zajištění potřeb (zejména bytových) nezletilého nyní i do budoucna může sloužit i nemovitý majetek stěžovatele.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
5. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Stěžovatel pouze polemizuje s právními závěry obecných soudů při hodnocení skutkových zjištění a při výkladu podústavního práva a používá ty argumenty, které již byly dostatečně vypořádány v napadeném rozhodnutí krajského soudu a v rozhodnutí soudu prvního stupně.
6. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu