ECLI:CZ:US:2015:1.US.627.15.1
sp. zn. I. ÚS 627/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti T. O., t. č. ve VTOS Praha - Ruzyně, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Šelderem, advokátem se sídlem Thámova 402/4, Praha 8 - Karlín, 186 00, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014 č. j. 11 Tdo 1359/2014-422, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 3. 2014 č. j. 2 To 108/2013-4319 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 23. 4. 2013 č. j. 61 T 24/2011-3801, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností ze dne 2. 3. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatel namítá zásah do svého práva na ochranu osobního a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny, do svého vlastnického práva podle čl. 11 Listiny a tvrdí, že uložením trestu bez zákonného důvodu došlo k porušení čl. 8 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu, jehož se dopustil tím, že od 4165 poškozených vylákal nebo se pokusil vylákat celkovou částku ve výši 12.831.470 Kč. Skutek, kterého se stěžovatel dopustil, spočíval v tom, že pod fiktivní firmou "Práce v zahraničí" prostřednictvím různých webových stránek i svých zaměstnanců uváděl obtížně srozumitelné, nepravdivé a zavádějící informace, jimiž se snažil u poškozených vzbudit přesvědčení, že jim zajistí konkrétní pracovní místo v zahraničí a s tím související služby (doprava, ubytování, průvodce, pojištění), za což vybíral různé poplatky. Slíbené služby neměl v úmyslu zajistit a nezajistil, po obdržení registračních poplatků poškozeným zasílal zpoplatněné balíčky, které obsahovaly vedle brožury obsahující obecné informace o evropských zemích, formuláře, za které klient musel zaplatit další finanční prostředky, a příp. CD, které zpravidla nešlo "otevřít", příp. na něm byly nabídky pracovních míst stažené z veřejně přístupných a bezplatných stránek úřadů práce konkrétní země, které navíc často nebyly aktuální a nesplňovaly požadavky klientů. I v případě, že klienti o zprostředkování vybrané práce projevili zájem, tak s nimi stěžovatel nekomunikoval a své závazky nesplnil, ačkoli od nich převzal peníze. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody ve výši 7 let pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti v oblasti nabízení zprostředkování práce a služeb s tím souvisejících na dobu sedmi let a trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty a finančních prostředků. Stěžovatel proti rozsudku krajského soudu podal odvolání, na jehož základě Vrchní soud v Olomouci napadený rozsudek částečně zrušil, a to v odsuzující části (výrok I.) a sám výrokem v bodě II. uznal obviněného vinným zvlášť závažným zločinem podvodu. Vrchní soud stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody ve výši šesti let a deseti měsíců, zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech a v zákazu podnikatelské činnosti v oblasti nabízení zprostředkování práce a služeb s tím souvisejících na dobu sedmi let. Dále mu byl také uložen trest propadnutí části majetku, a to finančních prostředků ze čtyř v rozsudku blíže specifikovaných bankovních účtů v celkové výši 3.688.334,9 Kč, trest propadnutí věcí. Zprošťující výrok zůstal nezměněn a ohledně části skutků byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření.
3. Dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. S námitkou stěžovatele, že se soudy obou stupňů nevypořádaly s objektivní a subjektivní stránkou zvlášť závažného zločinu kladeného mu za vinu, a to ve všech souvislostech, včetně stanovení výše škody, se Nejvyšší soud vypořádal tak, že touto námitkou zpochybňuje pouze skutkové závěry soudů, když popírá, že by nabízel zprostředkování práce v zahraničí, že poškození akceptovali smluvní podmínky, ze kterých vyplývá jejich povinnost jednotlivé zaměstnavatele oslovovat a že měli možnost poskytované služby reklamovat. Stěžovatel neuvedl podle Nejvyššího soudu v tomto ohledu jedinou námitku právní povahy zakládající přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. O stejný případ se jedná i ohledně námitky dovolatele brojící proti stanovení výše způsobené škody, která míří taktéž proti skutkovým závěrům odvolacího soudu. Nejvyšší soud dále uvedl, že nelze v žádném případě přisvědčit stěžovateli jako dovolateli, když tvrdí, že od výše způsobené škody měla být odečtena hodnota protiplnění, které poškozeným poskytnul. Vzhledem k tomu, že měl v úmyslu od samého začátku svého jednání své klienty podvést a vzhledem k tomu, že protiplnění (zejména materiály z veřejně přístupných zdrojů), které bylo poskytováno poškozeným, pro ně bylo naprosto bezcenné, není tato námitka dovolatele namístě. Dále Nejvyšší soud uvedl, že ani argumentům dovolatele ohledně existence extrémního nesouladu mezi skutkovými závěry soudů a provedeným dokazováním nelze přisvědčit. Závěru odvolacího soudu, že byla naplněna objektivní a subjektivní stránka zvlášť závažného zločinu podvodu, není možno nic vytknout. Naplnění objektivní stránky plyne z výslechu více jak 400 poškozených, z obsahu a vzhledu webových stránek, z faktické nemožnosti reklamace služeb, z výpovědí svědků z řad pracujících pro stěžovatele, z dokumentů poskytnutých Českou obchodní inspekcí, Oddělením kontrolního a správního úseku Magistrátu města Zlín a živnostenského úřadu, z dokumentů poskytnutých společností PPL CZ, s. r. o., a Českou poštou, s. p., i z dalších listinných a věcných důkazů, a Nejvyšší soud považuje tento rozsah dokazování za naprosto dostačující. Stejně tak není dána existence extrémního nesouladu mezi výše uvedenými důkazy a stanovenou výší škody, ke které odvolací soud došel na základě listinných důkazů předložených konkrétními poškozenými již v rámci řízení před soudem prvního stupně, když vzal v úvahu jen ty poškozené, kteří předložili listinné důkazy prokazující, že byli jednáním obviněného poškozeni, což je koneckonců uvedeno právě v rozsudku soudu prvního stupně. Dovolatel rovněž namítal nedodržení zásady totožnosti skutku, který byl ovšem v obžalobě i v odsuzujícím rozsudku vymezen velmi podobně, odvolací soud se touto námitkou již jednou zabýval a došel k závěru, že v průběhu řízení před soudem došlo toliko ke zpřesnění popisu skutku při zachování totožnosti jednání i následku, a proto k porušení zásady totožnosti skutku ani dle Nejvyššího soudu nedošlo. Soudy obou stupňů se zabývaly návrhem obviněného na provedení výslechu svědka, a tím pádem neopomenuly takový důkaz, když dospěly k názoru, že provedení takového důkazu není vzhledem k důkazní situaci v dané věci třeba, a dostatečně to odůvodnili. Soud druhého stupně se také již zabýval námitkou, že bylo porušeno právo stěžovatele na obhajobu, když vyložil, že vzhledem k velkému počtu svědků sice docházelo ke kolizím, ale taková situace se ze strany obhajoby dala řešit substitucí, případně obhajoba mohla trvat na osobním výslechu jakéhokoli svědka, čehož nevyužila. Jako právně relevantně uplatněnou námitku lze podle Nejvyššího soudu posoudit tu, ve které dovolatel uvádí, že ze skutkové věty obsažené v rozsudku odvolacího soudu není zřejmé jeho úmyslné jednání, a to jak ve formě úmyslu přímého, tak ani nepřímého. Jde o posouzení otázky, zda skutek popsaný ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu naplňuje subjektivní stránku zvlášť závažného zločinu podvodu. Nejvyšší soud k této námitce v napadeném rozhodnutí uvádí, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou, jelikož ze skutkové věty rozsudku soudu druhého stupně jasně vyplývá, že obviněný jednal v úmyslu přímém ve vztahu k základní skutkové podstatě i ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě zvlášť závažného zločinu podvodu kladeného mu za vinu, tedy že se chtěl obohatit tím, že své klienty (poškozené) uvede v omyl, využije jejich omylu a zamlčí podstatné skutečnosti a chtěl takovým jednáním, které si dopředu rozmyslel a naplánoval způsobit škodu velkého rozsahu. Tento závěr ze skutkové věty rozsudku odvolacího soudu vyplývá, neboť v ní odvolací soud uvedl, že obviněný "v úmyslu obohatit se na úkor jiných osob, uváděl tyto v omyl tím, že se prostřednictvím webových stránek (...), které za tímto účelem založil a aktuálně měnil, opakovaně a ve velkém rozsahu uváděl záměrně obtížně srozumitelné, nepravdivé a zavádějící informace, které klientům sdělovali i zaměstnanci obviněného", dále že se obviněný "snažil u poškozených vzbudit přesvědčení, že jim zajistí pracovní místo v zahraničí a s tím související služby (...), přičemž takto nabízené služby neměl v úmyslu zajistit a nezajistil (...), takto jednal úmyslně s tím, že si poškození z nabídky nevyberou a závazky nebude plnit, což i neplnil, a to i v případě, že klienti o zprostředkování vybrané práce projevili zájem (...), čímž je podvedl a úmyslně poškodil." Z výše uvedeného je jednoznačně zřejmé, že ve skutkové větě je dostatečně výstižně obsažena i subjektivní stránka zvlášť závažného zločinu podvodu, která je následovně blíže rozebrána v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, a v tomto případě nelze hovořit o situaci, kdy by obsah odůvodnění rozsudku jakýmkoli způsobem "suploval" obsahové náležitosti skutkové věty, jak uvádí stěžovatel.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že soudem zjištěný skutek nevykazuje zákonné znaky zločinu, jímž byl stěžovatel uznán vinným, s těmito zákonnými znaky nekoresponduje skutková část výroku o jeho vině, skutkové okolnosti zjištěné soudem nenaplňují všechny zákonné znaky zločinu podvodu. Uložením trestu odnětí svobody v rozporu se zákonem došlo podle stěžovatele v jeho případě k porušení článku 8 Listiny, neboť byla neoprávněně omezena jeho osobní svoboda. I kdyby stěžovatel vůči svým klientům nesplnil některé závazky, tak dle článku 8 odstavec 2 Listiny nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. Není tedy možné stíhat stěžovatele za případné nedodržení smluvních závazků. Stěžovatel byl vlastníkem finančních prostředků, které byly splátkami půjček. Stěžovatel poukazuje na zásah do svého vlastnictví propadnutím prostředků, které nebyly výnosem z trestné činnosti. Soudy všech tří stupňů vydáním napadených rozhodnutí porušily základní práva stěžovatele, a to tím, že svá rozhodnutí řádným způsobem nezdůvodnily, aniž se vypořádaly s námitkami stěžovatele stran jejich skutkového i právního posouzení. Dále též tím, že přistoupily k uložení trestu, aniž by pro jeho uložení byly splněny zákonné podmínky a aniž by dbaly požadavku přiměřeností tohoto trestu.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Stěžovatel v podstatě pouze polemizuje s právními a skutkovými závěry obecných soudů při hodnocení skutkových zjištění a při výkladu podústavního práva a používá ty argumenty, které již byly dostatečně vypořádány v napadených rozhodnutích obecných soudů.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu