ECLI:CZ:US:2015:1.US.928.15.1
sp. zn. I. ÚS 928/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., t.č. ve věznici Stráž pod Ralskem, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č. j. 4 Tdo 1573/2014-49 ze dne 29. 12. 2014, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 63/2014 ze dne 26. 8. 2014 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 2 T 1/2014 - 991 ze dne 25. 6. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností ze dne 30. 3. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto o jeho odsouzení za trestný čin vraždy, a to z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatel namítá zásah do svých práv, plynoucích z čl. 39, čl. 40 odst. 2 a z čl. 8 odst. 1 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že podle napadeného rozsudku krajského soudu potvrzeného rozsudkem vrchního soudu, který jen změnil výrok o náhradě škody, byl stěžovatel odsouzen za vraždu své manželky. Obecné soudy poukázaly na to, že stěžovatel na svou odhalenou nevěru, která poškozené zjevně vadila, odpověděl surovým fyzickým napadením, po němž byl z domácnosti soudně vykázán. I přes to, že věděl o tomto zákazu, dostavil se do domu, v němž manželka žila, vyčkal na ni a poté ji zavraždil několika bodnými ranami, způsobenými jeho vlastním nožem, který si na místo činu přinesl. Vrchní soud se v napadeném rozsudku vypořádal s námitkami proti znaleckému posudku z odvětví psychiatrie a psychologie. Vrchní soud poukázal na to, že se jedná o obšírný a erudovaný posudek, který byl vypracován po šesti vyšetřeních stěžovatele. Znalci byli vyslechnuti u hlavního líčení, odpovídali i na dotazy obhajoby, stěžovatel jako obžalovaný se k posudku mohl vyjádřit, a také se vyjádřil. Obžalovaný byl shledán v podstatě zcela příčetným. Vrchní soud se zabýval i návrhem na přibrání znalce z odvětví toxikologie stran ovlivnění ovládacích a rozpoznávacích schopností obžalovaného po požití odvaru z tisu. Toxikolog by se však nemohl vyjádřit ke stavu schopností ovládacích a rozpoznávacích po požití odvaru z tisu, neboť jde opět výlučně o doménu znalců z odvětví dušezpytných věd. I z reakce stěžovatele po spáchání činu je zřejmé, že si byl svého činu dobře vědom. S odkazem na způsob jednání stěžovatele pak vrchní soud shledal uložení trestu ve výměře šestnácti roků jako zcela odpovídající motivu, způsobu spáchání činu a osobnosti obžalovaného.
3. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele odmítnuto. Nejvyšší soud se však podrobně zabýval jeho námitkami. Soudy podle Nejvyššího soudu v odůvodnění svých rozhodnutí jasně a pečlivě objasnily, proč neuvěřily obhajobě dovolatele a proč ho uznaly vinným zločinem vraždy. Soudy podrobně popsaly, z jakých důkazů při svém rozhodování vycházely, poukázaly na svědeckou výpověď známého poškozené, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, ze kterého vyplývá charakter útoku a mechanismus poranění, i na svědecké výpovědi svědkyň, které vypovídaly o agresivním chování obviněného vůči poškozené již v době, která předcházela projednávanému jednání, a svědecké výpovědi obyvatelé domu, ve kterém se nacházelo bydliště stěžovatele a jeho manželky. Soudy měly dále k dispozici celou řadu listinných důkazů jako protokol o ohledání a fotodokumentace, znalecký posudek z oboru kriminalistiky, odvětví biologie, znalecký posudek z oboru kriminalistiky, odvětví genetika, znalecký posudek z oboru kriminalistiky, specializace daktyloskopie, znalecký posudek z oboru kriminalistiky, specializace chemie, znalecký posudek z oboru kriminalistiky, odvětví biologie a chemie, odborné vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví mechanoskopie, odborné vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví analýza dat a zkoumání nosičů dat, odborné vyjádření - výsledek zkoumání v oboru metod pachové identifikace, výpisy o uskutečněném telekomunikačním provozu, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie a rovněž výpovědi znalců. Učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit k závěrům právním s tím, že i tyto jsou přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. K problematice právního hodnocení skutku Nejvyšší soud uvedl, že u předchozího uvážení jde na rozdíl od rozmyslu o situaci, kdy pachatel si předem, tj. před spácháním činu zváží rozhodující okolnosti provedení činu, včetně zvolení místa a doby spáchání, použití zbraně či jiného prostředku vhodného pro usmrcení jiného s cílem, aby došlo k jeho úspěšnému provedení a co největšímu možnému vyloučení úspěšné obrany oběti apod., tedy jinými slovy čin si z hlediska jeho provedení tzv. naplánuje. Na druhé straně však není třeba, aby takový plán byl promyšlen do nejmenších podrobností, ale postačí rámcové vymezeni rozhodných skutečností provedení činu představě pachatele, které pak může být při jeho vlastním provedení doplňováno či měněno vzhledem ke konkrétním okolnostem případu a vývoji situace. Předchozí uvážení se vztahuje nejen na samotné rozhodnutí, při kterém pachatel předem zvažuje všechny okolnosti svědčící pro úmyslné usmrcení, tak i proti němu, ale zahrnuje i volbu vhodných prostředků pro uskutečnění způsobu provedení usmrcení jiného, přičemž z hlediska časového je zde určitý odstup od vlastního způsobu spáchání trestného činu vraždy, neboť jde ve své podstatě o naplánování provedení takového činu. Skutkový stav věci, z něhož soudy vycházely, lze stručně shrnout tak, že stěžovatel, ačkoli věděl, že na základě usnesení Okresního soudu Plzeň - město mu bylo uloženo opustit byt, zdržet se setkávání, vyhledávání a navazování kontaktů s jeho manželkou (poškozenou), a zdržet se vstupu do bytu a jeho bezprostředního okolí, přišel do předmětného domu s plánem zde usmrtit poškozenou doneseným loveckým nožem, a proto na schodišti domu vyčkával, až poškozená vyjde z bytu a poté, co tak učinila, k ní na chodbě před bytem přiskočil, chytil ji za vlasy a se záměrem ji usmrtit, ji opakovaně a silou velké intenzity nejméně pětkrát bodl doneseným nožem do oblasti krku, hrudníku a břicha, kde se nachází životně důležité orgány, čímž jí způsobil vícečetné bodné, bodnořezné a řezné rány, a to v oblasti břicha a v oblasti krku, dále jí způsobil nesouvislou řeznou ránu v oblasti obličeje, povrchní řeznou ránu v oblasti hrudníku a povrchní řezné rány na dlani a hřbetní ploše v oblasti levé ruky, přičemž v důsledku vnitřního vykrvácení způsobeného přetětím stěny levé ledvinné tepny v souvislosti s hlubokou bodnou ránu v levém nadbřišku poškozená i přes poskytnutí odborné lékařské péče po převozu do nemocnice zemřela. Útok stěžovatele byl ze subjektivního hlediska poškozené naprosto nenadálý a neočekávaný, neboť mu nepředcházela žádná výstraha, pohrůžka či nějaké vzájemné dohadování. Rozhodně nešlo o jednání, ke kterému by se stěžovatel rozhodl nějak nahodile či spontánně až po spatření poškozené a z nějakého momentálního popudu. Popsaný sled dílčích aktů celého jednání obviněného bez jakýchkoli důvodných pochybností svědčí o tom, že jednání obviněného bylo důkladně promyšlené a připravené a racionálně sledovalo vytýčený záměr. Právní závěr o plném zachování stěžovatelových rozpoznávacích a ovládacích schopností v době skutku byl dostatečně podepřen znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, přičemž konkrétní jednání obviněného bylo zjištěno i dalšími důkazy. Soudy přesvědčivě odůvodnily, proč nepřistoupily k provedení navrženého důkazu znaleckým posudkem z oboru toxikologie.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že nesouhlasí se závěry obecných soudů o jeho vině, neboť tam mu nebyla dostatečně prokázána. V jeho věci se objevily pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a za této situace mělo být postupováno dle principu rozhodování in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch), který je úzce provázán s presumpcí neviny podle článku 40 odst. 2 Listiny. Opakovaně stejně jako před obecnými soudy rozporuje závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie a psychiatrie, v němž se znalci těchto odvětví vyjadřovali i k možné míře intoxikace stěžovatele odvarem z tisu červeného. Stěžovatel opakovaně rozporuje, že nebyl přibrán znalec z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie. Dále stěžovatel uvádí, že u sebe běžně nosil nůž bez jakéhokoliv konkrétního účelu. Neměl plán spáchat vraždu, ale vlastní sebevraždu v budově, kde k jeho činu došlo. Stěžovatel zpochybňuje použití právní kvalifikace svého jednání, neboť svůj čin nijak neplánoval. Z toho důvodu též nepovažuje za přiměřený ani uložený trest odnětí svobody v trvání 16 let.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. Ústavní soud naznal, že obecné soudy své rozhodnutí o vině a trestu stěžovatele dostatečně odůvodnily, provedly dostatek potřebných důkazů a nezasáhly do žádného z ústavně zaručených procesních práv stěžovatele. Neprovedení jednoho důkazu, který stěžovatel navrhoval (znalecký posudek z oboru toxikologie), obecné soudy dostatečně a přesvědčivě odůvodnily. V provedeném dokazování a odůvodnění viny i trestu neshledal Ústavní soud takové pochybnosti, které by snad mohly vést k použití zásady presumpce neviny (ani ve vztahu ke skutku, ani ve vztahu k závěru o předchozím uvážení skutku). Uložený trest nevykazuje rozpor s požadovanou proporcionalitou trestu ke spáchanému zločinu.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu